Ostrava, Náměšť, Krems.

20. 10. 2014 | Rubriky: 2014,Články,Rock & Pop

Třešničky na dortech letních festivalů

Festivalová sezóna je za námi. Zrekapitulujme ty nejsilnější zážitky.

Tím největším magnetem pro české fanoušky globální hudby jsou zaslouženě Colours of Ostrava, festival, který každoročně nabídne celou hrst třešniček navíc. Letos to byla akce Crossroads, probíhající jako aperitiv hlavního programu ve středu, se sérií koncertů českých kapel, vybraných jako showcasová nabídka pro zahraniční promotéry. Ostravské kluby Marley a Cooltour se rázem změnily v kuloáry globální scény, ruce si tu podávali světoví promotéři od Londýna přes Helsinki a Tel Aviv až po Brazílii. Z celkem jedenácti kapel nejvíce zaujali jak kosmopolitní Clarinet Factory a Dva, tak i zpěvačky navazující na moravské kořeny – Jitka Šuranská a Marta Töpferová. Recenzi “řádného” programu Colours jsme otiskli na straně XXX a profesionální videoreportáž z koncertů můžete letos poprvé sledovat na webových stránkách inter-muse.com, jejich newyorská autorka Michal Shapiro má světové renomé a do Ostravy přijela jako oficiální host festivalu. Zachytila i klíčový moment, který zaregistrovala jen mizivá část publika na nejvzdálenější scéně, Drive Stage. Na podiu se spojily dva unikátní středozemské sbory: Lo Cor de la Plana, pět mužských hlasů z Marseille, a Assurd, čtyři energií sršící dámy z Neapole. Dohromady jsou známí jako Ve Zou Via, a propojují ostrý rytmus jihoitalské tarantelly s provencálskou polyfonií. Když byli v nejlepším a vypadla elektřina, publikum se smířilo s tím, že koncert skončil. Nikoli však účinkující: ti přijali technickou závadu jako výzvu, přilákali roztroušené publikum těsně pod podium, a ve spiklenecké euforii pokračovali bez mikrofonů – až do kouzelné chvíle, kdy elektřina opět naskočila. Člověku se vloudila odvážná myšlenka: není tohle potencionální trend pro budoucí festivaly, kdy umělé výpadky za přítomnosti hlasivkami obdařené kapely vygenerují magické zážitky?

Z ulice rovnou na festival

Ve srovnání s Colours představují Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou přehlídku spíše komorní a relaxovanou, jejíž programová skladba ovšem sleduje spřízněnou vizi. Překvapením bylo trio Light in Babylon, spojující hebrejský zpěv izraelsko-iránské zpěvačky s francouzským kytaristou a tureckým hráčem na orientální cimbál santuri. Jejich hudba proniká do světa především díky okouzlujícím klipům z You Tube, natočeným v domovském prostředí na istanbulském bulváru Istiklal. Přitom nejde o žádnou umělou stylizaci do role pouliční kapely – naopak. Trio záměrně vytváří nový model na poli hudebního byznysu, vyhýbá se zaběhlým postupům, zpěvačka se ani nezkouší prosadit v silné konkurenci na domácí půdě v Izraeli: “Nabízejí nám, abychom přijeli hrát zadarmo, že nemají rozpočet a my si tím uděláme reklamu. Ale to je totéž, jako kdybychom chtěli v restauraci zadarmo oběd s tím, že ji budeme propagovat.” Na otázku, ve kterých istanbulských klubech můžeme trio vidět nejčastěji, zpěvačka odpovídá, že nejraději hrají na ulici. Ostatně, pouliční hraní je pro muzikanta ta nejtvrdší škola, kapele se i v úsporném obsazení daří maximální exprese, především díky zpěvačce, která je navíc zcela úchvatnou tanečnicí.

Výlet do Náměšti lze velmi prakticky spojit s další akcí na opačné straně rakousko-moravské hranice v Kremži na Dunaji. Malebné město, obklopené vinicemi, je dějištěm stylově různorodých, ale vždy skvěle připravených festivalů, od alternativy přes vážnou hudbu až po world music. Plné jméno přehlídky, která probíhá koncem července, zní Glatt und Verkehrt, což znamená Hladce a Obrace, a symbolizuje míchání těch méně známých stylů s žánry které se už v Evropě vžily.

Zajímavé bylo sledovat vystoupení alžírské dechovky Fanfarai – která o týden dříve koncertovala v Ostravě na gigantickém podiu ArcelorMittal. Před komorním publikem necelé tisícovky diváků v Kremži ale změnila tvář jako chameleon a na rozdíl od megakoncertu na Colours vytvořila nečekaně intimní spojení s diváky, což posílily detailní komentáře ke skladbám. Malijská zpěvačka Fatoumata Diawara koncertovala společně s kubánským pianistou Robertem Fonsecou: žánrově značně odlišní umělci střídali “dialog” s vyhraněnými sólovými party.

O zcela jedinečný zážitek se zasloužil brazilský zpěvák Lenine, na domácí půdě superstar, v Evropě spíš idol kultovního publika. Namísto brazilské kapely se spoustou perkusí ho doprovázel ansámbl vedený holandským pianistou Martinem Fondsem, kombinující jazzové saxofony s ďábelsky improvizujícími houslemi. Projekt se jmenuje O Ponte, Most, je prošpikován jemným aranžérským vtipem jehož protiváhou jsou na lékárnických vahách odměřené dávky tropické brazilské živelnosti.

Písně revolty a protestu

Zajímavou odbočkou mimo vyšlapané cesty byl tématický večer s názvem Trotzdem Singen, Zpívat navzdory. Programový šéf Josef Aichinger, který se do Kremže právě vrátil z Crossroads v Ostravě vysvětluje: “World music se stává naprostou nudou, když jí chybí společenský kontext.” Prvním ze tří bloků byla “investigativní skladba” analyzující dosud neobjasněnou událost holocaustu v rakouském městě Rechnitz. Po ní následovala unikátní sestava z Kambodže. Vedl ji jeden z mála hudebníků, který přežil genocidu Rudých Khmerů, slepý zpěvák Kong Nay, jehož dikce i témbr připomínaly to nejautentičtější blues z bavlníkových plantáží. O závěr se postaral Billy Bragg s kapelou, jejíž zvuk měnil zabarvení mezi springsteenovským rockem, líbeznými country motivy a baladickým folkem, táhlé a hladivé tóny steel kytary se střídaly s úsečným stacattem kytary dobro, jejíž zvuk přiostřuje plechový rezonátor. Bragg je pověstný tím, jak pružně reaguje na lokální dění – a několikrát zmínil jméno Josef S. Že by to byla vzpomínka na Joe Strummera z názorově spřízněných The Clash, anebo temný stín ruského diktátora? Omyl – Bragg jen komentoval čerstvý výrok vídeňského soudu v kauze radikálního německého studenta Josefa S., a protože proces ještě nebyl u konce, příjmení je podobně jako u Kafkova Josefa K. skryté za iniciálou.

Psáno pro Rock & Pop, 2014/9


Rubriky

Poslední články