Invisible System: Humanitární dobrovolník konkuruje Peter Gabrielovi
12. 4. 2010 | Rubriky: 2010,Články,Rock & Pop
K nejzajímavějším albům uplynulého roku, které proniklo i do zdejší distribuce prostřednictvím brněnských Indies, patřil etiopský projekt Nicka Page, ex-člena Transglobal Underground, A Town Called Addis. Utajeným iniciátorem tohoto počinu byl donedávna neznámý Dan Harper, který v Addis Abebě pracoval jako humanitární pracovník.
Harper poskytl Pageovi své domácí studio i kontakty na muzikanty, a asi by dodnes zůstal utajenou šedou eminencí, kdyby nenatočil svůj vlastní etiopský projekt, The Invisible System – Punt. Na rozdíl od Nicka Page, za nímž stála renomovaná značka Real World, album vydal systémem do-it-yourself s nulovým rozpočtem i reklamou, navzdory tomu ale získávalo pětihvězdičkové kritiky v renomovaných médiích.
Co konkrétně jste v té Etiopii dělal?
Pracoval jsem jako manažer projektu proti HIV-Aids, staral jsem se o nábor dobrovolníků, cestoval po Etiopii mezi organizacemi, které ty dobrovolníky potřebovaly, zjišťoval jejich požadavky, uzavíral smlouvy.
Se studiem v ruksaku na Saharu
Takže, s hudbou tahle práce nic společného neměla?
Hudba je můj koníček. Od sedmnácti let jsem se učil hrát na různé nástroje, budoval jsem si studio, a pak jsem 4 roky pracoval pro humanitární organizaci v Mali. Než jsem tam odjel, studiové zařízení jsem prodal s tím, že si pořídím mobilní ekvivalent studia s notebookem. Věděl jsem, že v Mali bude spousta dobrých příležitostí vyrazit s ruksakem do pouště a potřeboval jsem tedy být hodně mobilní. Tehdy ještě nebyly notebooky na patřičné technické úrovni, ale když jsem pak jel do Etiopie, technologie pokročila a já jsem vše odvezl do Addis Abeby. V zadní části domu byly tři místnosti, ty jsem přebudoval na studio. Měli jsme režii, místnost na zpěv i komoru se střechou z vlnitého plechu na natáčení perkusí. Často jste tam mohli slyšet běhat krysy anebo v deštivé sezóně bubnování kapek vody.
Hudbou jste se tedy bavil o weekendech?
Ano, rekreoval jsem se z té nadmíry byrokracie, z frustrace z politických překážek, které jsem jako humanitární pracovník neustále řešil.
Vy jste tak získal slušný předstih před Nickem Pagem, který pak přijel do Addis Abeby natáčet pro Real World?
Ano, s některými ze zpěvaček z jeho alba A Town Called Addis jsem pracoval už rok před tím, “etiopské” partie mého alba byly tehdy už dávno natočené. O Nickovi jsem věděl, že ho zajímá série Ethiopiques, kterou sestavuje specialista na etiopskou hudbu Francis Falceto, věděl jsem že plánuje album pro Real World, a tak jsem ho pozval s tím, že mu pomůžu natáčet samply, i když jsem od počátku věděl, že ne všechno může vyjít a že tedy oba jdeme do rizika.
Nakonec tedy vznikla dvě alba. Nekonkurují si?
Ano i ne. On má na svém albu stejné umělce jako já, ale protože každé z těch alb zní jinak, teoreticky by si konkurovat neměla. Nick si vypůjčil spoustu smyček z té zmíněné edice Ethiopics, kdežto já to dělám jinak, píšu své skladby a pak to toho zapletu etiopské umělce, po zvukové stránce to navíc zní jako psychedelie.
Kolik se toho CD prodalo – a kolik se musí prodat, aby se vrátily investice?
V téhle chvíli peníze nepočítám. Nevydal jsem to abych si vydělal, ale abych tu hudbu nabídl lidem, což se myslím daří, a posluchači to oceňují.
Z Addis do Glastonbury
Druhá část natáčení probíhala v Anglii. K nejvíce prominentním hostům této etapy patří Justin Adams, kytarista Roberta Planta. Jak jste ho získal?
Na festivalu v Glastonbury jsem se dal do řeči s Robertem Plantem, on se mě ptal kde bydlím, a já mu řekl že zrovna v Mali. A Robert ukázal na Justina a říkal, že se s ním musím seznámit, protože on produkoval v Mali nahrávky Tinariwen, a má v té zemi hodně kamarádů. A později, když už jsem pracoval v Etiopii, jsem se s Robertem i Justinem setkal po jejich koncertě v Newcastlu na tiskové konferenci s novináři. Robert tam vyprávěl, že pořád poslouchá hudbu z Etiopie, a já mu řekl: “Právě tam teď bydlím, to je ale náhoda.”
Co vlastně znamená to slovo Punt v názvu vašeho alba?
To byla starověká říše ve východní Africe, před příchodem křesťanství a islámu, a před tím než vznikly dnešní hranice mezi Egyptem. Sudánem a Etiopií. Punt tehdy lidé považovali za magickou zemi, která oplývá bohatstvím, myrrhou a divokými zvířaty, byla to země požehnané můzami, elitní a kočující hudebníci označovaní jako azmari tam představovali podobnou svobodomyslnou komunitu, jako v Evropě Romové.
CD se neprodávají, mikrofony ano.
Vy jste to album vydal na vlastní značce Harper-Diabate, co znamená ta druhá polovina?
To je příjmení mé manželky, kterou jsem si vzal v Mali, naše dcera se jmenuje Zeina Harper Diabate. Příjmení Diabate indikuje příslušnost k rozvětvenému muzikantskému klanu, matka mé manželky je griot, tedy zpěvačka oslavných písní, má strašně silný hlas, vystupuje třeba na svatbách. Ale když tuhle hudbu slyšíte v Mali, zvuk je vždycky zkreslený a nekvalitní, až doma v Anglii mě malijské zpěvy griotů vzaly, když jsem loni poprvé slyšel Oumou Sangare live na Womadu.
Teď se tedy živíte už jen jako producent?
Moje příjmy zčásti pramení z výroby kvalitních mikrofonů které najdete na www.harperdiabate.com, moje žena dělá ručně vyráběné pokrývky na postel, já navíc učím na několika školách v okolí nahrávací techniku, a z téhle práce financuji svoji nahrávací společnost, protože je stále těžší se vydáváním desek uživit. Žijeme v době, kdy už nikdo nekupuje CD
Výňatek z článku v Rock & Pop, 2010/2