Radůza: Z Karlova mostu do Salonu barokních dam

27. 8. 2007 | Rubriky: Články, UNI, 2007

Letošní rok e pro Radůzu jedním z nejaktivnějších období jejího života. Po živém albu Vše je jedním a koncertním DVD Půjdu, kam chci stihla natočit kompozičně i aranžérsky bohaté studiové album V salonu barokních dam, které vyjde na podzim. A mezitím ještě ještě porodila syna Atillu.

Vy jste začínala jako pouliční muzikantka v době, kdy hraní na Karlově Mostě ještě nepodléhalo byrokratické regulaci a národ se v polistopadových letech spontánně radoval ze znovunabyté svobody. Nemáte chuť se do těch časů vrátit?

Upřímně řečeno ne. Samozřejmě, hrát na ulici v létě když neprší je idyla. Ale pokud se tím doopravdy živíte a navíc je zima, jste třeba nemocný a lidi nechoděj, tak to moc zábava není. Hrát na ulici je osamocené povolání, mě se po něm nestýská. Ale také to je osobní zkouška, člověk sám sebe otestuje, kolik je do své hudby schopen vložit energie. Nemáte žádné podium ani mikrofon, který vám poskytuje privilegium ty ostatní přehlušit. Naopak, jste v roli anonyma, který ty kolemjdoucí vlastně obtěžuje. Takže závisí na vaší přesvědčivosti a náboji, jestli ty lidi přimějete, aby se zastavili a hodili minci do klobouku. Když jsem poprvé stála na ulici, měla jsem největší strach jaký jsem v životě zažila. Ale také jsem měla tak silnou motivaci sdělit světu co se v té mé mladinké duši odehrává, že jsem to musela udělat.

Kolik vám bylo?

Patnáct.

Vaše píseň Čutora zní téměř jako nějaká lidová partyzánská. Je skoro až s podivem, že ji napsala žena, která evidentně nebyla na vojně. Anebo se pletu?

Oba moji rodiče byli vojáci z povolání. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jsem byla na vojně až do svých 18 let, kdy jsem se osamostatnila.

Jak jste vlastně začala hrát na akordeon?

Instinktivně, podle toho, co jsem slyšela. Až později jsme se snažila něco odkoukat, ale neměla jsem žádné vzory, jen muzikanty, jichž jsem si vážila.

K tvorbě předchozí generace písničkářů patřily protestní písně. Máte vy nějaký důvod k protestu, či naopak ideál, za který se chcete zasadit?

Já si hudbou řeším své vlastní problémy, čímž ale neříkám, že by dnes nebylo proti čemu protestovat. Moje cesta nevede přes to vnější, ale přes to vnitřní. Říkejme tomu individuální cesta jedince ke sebezdokonalení. Jinými slovy, já nehraju abych spasila svět, já se snažím spasit sama sebe. Někdy je to marná práce, protože se znovu a znovu pouštím do nejneuvěřitelnějších nápadů, které mě uvádějí v zoufalství, a můžu si za to sama.

Je pro vás důležité souznění s posluchači? Vy se nevyjadřujete zrovna jednoznačně, nevadí vám tedy, pokud si někdo vaše texty vyloží úplně jinak?

Mě ty odlišné výklady nevadí. Ta moje nejednoznačnost je úmyslná, aby si tam každý mohl najít sám sebe než aby v tom hledal mě. To je můj záměr. Člověk který ví, to pochopí, a člověk který ne, v tom třeba najde metaforu něčeho úplně jiného.

Vy jste mnohokrát dala najevo, že sláva a showbusiness vás nezajímají. Ale když jste roku 2003 dostala naráz tři Anděly, nebylo to přece jen určité zadostiučinění? Signál, že jste se dopracovala k nějaké jistotě?

Ani ne. V životě přece nejde o ceny, ale o práci, a ta není nikdy hotová. Já osobně nikdy nebudu mít klid. Když jsem dodělala živé CD Vše je jedním, hned jsem začala natáčet studiové album V salonu barokních dam, a tehdy už jsem taky měla v hlavě témata pro další CD, které by mohlo přijít někdy za další 2 roky. Nové nápady se hrnou, stejně jako nové způsoby, jak tu hudbu zaranžovat, práce nejenže není nikdy hotová, a ještě ke všemu je hodně zajímavá. Ty ceny si můžete postavit do vitríny a ukazovat je známým, ale já už žádnou z nich doma nemám, všechny jsem je prodala v charitativních dražbách. Buď se tedy můžete kochat pohledem na sošky za sklem, anebo poděkovat Pánubohu za talent a snažit se využít ho co nejvíc.

Co vlastně znamená titul vašeho živého alba Vše je jedním?

Vše je stvořeno jedním stvořitelem. Pokud to vztáhneme na hudbu, tak mě je úplně jedno, jestli poslouchám hip hop, baroko nebo šanson, protože já hledám ten náboj uvnitř, který tam je či není bez ohledu na žánr.

Na rozdíl od písničkářů té předchozí generace se vám také daleko snadněji daří překračovat jazykové bariéry, což je o to víc překvapivé, když vaše hudba stojí na textech. Jak vlastně komunikujete s publikem na svých zahraničních koncertech?

Tak třeba, v Itálii nebo ve Francii divákům mezi písněmi vyprávím vtipné historky v italštině i francouzštině, ale mnohokrát jsem si ověřila, že energie se přenáší i z mých českých textů, i když jim lidé nerozumějí.

Jenže vyprávění vtipných historek je pro většinu lidí mnohem těžší než odříkat spisovné věty podle učebnice.

Já to mám naopak. Nejlíp se učím poslechem a to i gramatiku. Učit se podle nějakého systému je pro mě mnohem větší fuška.

Z vašich písní jsou zřejmé sympatie k chladnějším zemím. Kam nejraději cestujete?

Můj sen je odjet do Patagonie. Nehostinné drsné kraje mě fascinují. Antarktidu bych si také přála, ale oni tam vozí turisty za drahé peníze a příroda se tím ničí. Takovou nabídku bych asi nepřijala.

A co se takhle usadit na polární stanici? Nebyla by to pro vás podobná osobní zkouška, jakou bylo povolání pouličního muzikanta?

Nevím jestli bych to vydržela. Četla jsem jednu ruskou knížku, která popisuje neúspěšné výpravy na severní pól. Případy kdy docházelo ke kanibalismu. Lidské hyeny. Projevy člověka v mezních situacích. Já nevím, jestli bych to ustála. A navíc teď čekám rodinu, takže ty nehostinné kraje nejsou zrovna dobrý nápad. Naopak, zemí kam se budu vracet po celý svůj život, je Turecko. Soukromě, bez cestovky. Zažila jsem liduprázdný Efes, i pobřeží u Bosporu kam jezdí jen Turci, a dokonce prý vypadám i turecky. Na tu zemi mám jiný pohled než řadový turista. A také je tam neuvěřitelné množství hudby.

Máte nějaké literární inspirace? Dostojevského, Kafku, anebo Vysockého, od nějž ostatně jednu skladbu zpíváte?

Na to se mne často ptávají a já musím s uzarděním přiznat, že jsem mnoho kvalitní literatury nepřečetla. Jen ve velmi útlém věku. První kniha, kterou jsem v necelých pěti letech přečetla, byla Erbenova Kytice a pak Povídky a Babička Boženy Němcové. Tyhle knihy mě asi zasáhly nejvíce. A pak jsem četla, co měl můj dědeček v knihovně. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ani si z toho nic nepamatuji, ale vím, že jsem přečetla něco od Huga, Psohlavce, F. L. Věka, Annu Kareninu. A pak v pubertě hlavně mayovky. Myslím, že nejucelenější obraz mám o díle Karla Maye. Pak jsem jako teenager samozřejmě četla i básně, ale moc jich nebylo. Hrabě, Baudelaire, Suchý, Apollinaire, no, je to ostuda.

Jedním z těch nevypočitatelných zvratů vaší dráhy byla role předskokanky na pražském koncertu Suzanne Vega. Jak k tomu došlo?

Odjela jsem stopem do Itálie, tam jsem hrála na ulici do klobouku, v Čechách nikdo nevěděl kde jsem, to bylo dávno předtím než se používaly mobily. Když jsem se vrátila a řekli mi že mám hrát před Suzanne Vega, ani jsem se nestačila leknout. Tvářila jsem se strašně drsně a doufala jsem, že si nikdo nevšimne jakou mám trému. Nemyslím si, že ten koncert patřil k mým nejlepším. Ale na Karlově mostě jsem se bála víc, tohle byla jen malá tréma.

Vy tvrdíte, že nežijete životem pop-hvězdy a nechodíte na večírky, ale vaše koncerty se přitom dost často zvrtnou ve zcela spontánní party. Takže, jaká je vaše představa ideální zábavy?

Já nemám ráda takové ty okázalé večírky plné celebrit, kam se lidé chodí předvádět. Ale mám ráda setkání s přáteli v užším kruhu, a hodně ráda vzpomínám na chvíle na koncertech či festivalech ve Varšavě a v Itálii. Jednak se cítím jako ryba ve vodě tam, kde se mluví různými jazyky a jednak se ty večírky krom multikulturnosti vyznačovaly spoustou muziky. Vzpomínám si, že jsem takhle kdesi v nějakém poloprázdném klubu ve Varšavě najednou držela v ruce kontrabas a na prázdných strunách “tvrdila muziku”. Takováhle překvapení mám ráda. Prostě jsem zrovna stála vedle basisty a ten povídá: “Jdu pro víno, vem to na chvíli za mě!” A nikomu nevadilo, že na basu neumím, šlo o to, že jsme se dobře bavili.

Když jedete na festival, co si nenecháte uniknout?

Tak já mám hodně ráda východoevropskou hudbu: polskou, bývalý Sovětský Svaz, Slovensko, Maďarsko, velmi vzdálená je mi naopak hudba Tichomoří, či z Japonska. Třeba v Polsku na rozdíl od nás mají mnohem víc svěží nápady, a to i v jejich popu, to je pro mě inspirace. Také Balkán je pro nás Středoevropany studnicí nových podnětů.

Z článku v UNI, 2007/8


Rubriky

Poslední články