Petr Dorůžka - World Music » Hudební curry z aristokratických časů

Hudební curry z aristokratických časů

20. 10. 2008 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2008

Indická hudba je paralelním vesmírem k hudbě evropské. Ke sbližování obou galaxií přispěl houslový virtuos Yehudi Menuhin, rocker George Harrison i sitarový maestro Ravi Shankar. Indicko-kanadsko-newyorská zpěvačka Kiran Ahluwalia balancuje na hraně klasické hudby a popu a českému publiku se představila letos v létě na festivalu Colours of Ostrava.

Kde se cítíte doma?

Když mi bylo devět, moji rodiče se usadili v Kanadě. Od té doby se tedy pohybuji mezi Kanadou a Indií. Před dvěma lety jsem se přestěhovala do New Yorku, ale i tam se cítím jako Kanaďanka a Indka.

V Indii, zemi s tisíce let trvající kulturou, ustupuje dědictví minulosti tlakům civilizace. Tradiční výuka, kdy se žák stal členem rodiny svého guru, hudebního a spirituálního učitele, vymizela. Jak jste indickou hudbu studovala vy?

Můj guru se jmenoval Vithal Rao, je to legendární maestro a poslední žijící muzikant z královského dvora v Hyderabadu. V době, kdy Indie nebyla jednotnou zemí, ale její části byly buď britskou kolonií anebo měly statut samostatných království, byl jedním takovým královstvím právě Hyderabad. Můj učitel žil plných 12 let v královském paláci. Král pořádal hudební večírky, které začínaly v deset večer a končily v šest ráno, a můj učitel byl jejich hudebním vedoucím. Když později Britové odešli, z Indie se stala samostatná země a aristokracie zanikla. Král přestal být králem a z mého učitele se stal normální muzikant, který hrál pro veřejnost. A ten mě zasvětil do umění ghazalu, zhudebněné milostné poezie.

Jak taková výuka probíhá?

Sedíte před svým mistrem, požádáte ho aby zpíval, a zvažujete, co z toho jeho projevu je pro vás zajímavé, co se chcete naučit. Jaké otázky mu položit, abych já ze svých vlastních úst a hlasivek uměla zazpívat to, co chci. Najít ty správné informace.

Informace o expresi, melodii, vztahu melodie a textu?

Mohou být o čemkoli. Proč takhle a proč ne jinak. Jak to on myslí a jaká jsou pravidla.

Takže vy přejímáte i jeho estetiku, kritéria, priority a vkus?

Zpočátku ano. Ale když pak sama skládám, je to už moje vlastní estetika. Když navíc zpívám, vytvářím už svůj vlastní výraz. Lépe je tedy mít co nejvíc informací.

Indická hudba je navzdory tisíciletým tradicím překvapivě přizpůsobivá. Rytmy se zrychlují i v klasických ragách, skladatelé z Bollywoodu vymýšlejí tak divoké fuze, z nichž se Evropanům tají dech. Vy v Indii nemáte žádné strážce neposkvrněné tradice?

Rytmy se skutečně zrychlují, přicházejí nové nástroje. Hudba Bollywoodu, filmové soundtracky, to je ohromná fůze všeho aktuálního, co se ve světě hraje, vytvářená skladateli, kteří ovládají jak západní, tak indický hudební slovník. Dokonce i ta indická klasická hudba se mění. Otevřenost venkovním vlivům je prospěšná, hudba zůstává díky tomu stále současná, nestává se z ní fosilie. Klasičtí muzikanti poslouchají, co hrají ostatní, protože musejí znát, co zajímá široké obecenstvo, aby věděli, na co budou lidé reagovat. Mým žánrem je ghazal. Před 35 lety bylo neslýchané, aby v něm hrála kytara, dnes je to samozřejmost.

Ghazal je tedy pop aneb klasika?

Je to něco mezi. Jako jazz na západě. Když se zeptáte, je jazz klasika nebo pop, také nedostanete jednoznačnou odpověď.

Slovo ghazal znamená v překladu “mluvit k ženě” a tradičně je zpívali výhradně muži. O čem jsou jejich texty?

O lásce, cestách, osudu. Například: ‘Přijít sem nebyl můj úmysl, dovedla mě sem cesta.’ To může být právě tak o mém putování z Indie do Kanady, ale jsou to i slova milence, který se bezděčně ocitne u prahu své vyvolené. A ten začne vysvětlovat: ‘Moje duše je možná trochu ušpiněná, ale ty nevíš jak dlouho jsem cestoval a jaké úsilí mě stálo setřást prach cest, jimiž jsem se protloukal. Věnuj mi chviličku a snaž se proniknout tím špinavým nánosem a porozumět mi.”

Orientální poezie je pověstná i tím, že hluboce spirituální texty lze vykládat jako zcela smyslné poselství. Máte nějaký příklad?

Vezměte si třeba zcela banální verš: ‘Našel jsem svoji lásku, ale ztratil sebe.’ To může být právě tak o mladíkovi po uši zamilovaném jako o muži, který dospěl k osvícení a jeho ego přitom zmizelo.

Indický subkontinent prošel složitým vývojem: nejprve krutá koloniální vláda Britů, pak drastické rozdělení na Indii a Pakistán. Odrážejí se do vašich písní i tyto historické zkušenosti?

Odrážejí, ale jinak než si myslíte. Zpívám třeba jeden z klasických ghazalů, který napsal poslední vládce z Dillí, Bahadhur Shah Zafar. Když Britové potlačili Velké indické povstání roku 1857, 82letého Zafara usvědčili jako vůdce rebelů, jeho syny popravili před jeho vlastníma očima a pak ho deportovali do Rangoonu v Barmě. Ve vězení se ze Zafara-krále stal Zafar-básník. Jeho texty jsou plné melancholie, lamentuje že nikdo mu nepřináší zprávy o jeho lásce. Snadno lze dešifrovat, že jeho láskou je Indie.

Vedle ghazalů také zpíváte lidové písničky z Pandžábu, kde má kořeny dnešní bhangra, tedy styl, který před deseti lety zachvátil taneční kluby v Evropě. Je to pro vás inspirace?

Pandžábská lidová hudba má spoustu podžánrů. Bhangra je rytmus, na který původně tancovali jen muži, kdežto já si vybírám melodie, které svým temperamentem dokážou vyvážit zahloubanost ghazalů. Vždy přinesou oživení v hledišti, i když na rozdíl od bhangry nejsou zrovna k tanci.

Pandžáb je také domovem indického konopí, jemuž se tam říká bhang, a bhangra se prý tančí na oslavu konopných dožínek.

Mohu potvrdit, že v Pandžábu jedí bhang a pijou bhang a kouří bhang na mnoho způsobů.

I západ má žánry, které by se daly podobně jako ghazaly označit jako ušlechtilý pop: hudba s uměleckou kvalitou pro sofistikovanou veřejnost.

Třeba fado. Portugalské balady o touze, nostalgii, ty jsou podle mě blízké ghazalům. Proto jsem se vydala do Lisabonu a pro své nové CD tam natočila tři ze svých ghazalů.

Repertoár z nového alba na vašem ostravském koncertu převládal. V čem se vlastně liší od předchozích desek?

Album se jmenuje Wanderlust, což je posedlost cestováním. Moje hudba má sice kořeny v Indii, ale její výhonky míří do světa. Vedle portugalského fada jsem hodně poslouchala africkou hudbu, a jednu skladbu jsem zkomponovala ve stylu ze Sahary, s elektrickou kytarou. Je pomalá, hypnotická, napětí narůstá až člověk má chuť zakouřit si bhang a dostat se do transu.

Z článku v Rock & Pop, 2008/10


Rubriky

Poslední články