Fatoumata Diawara na festivalu v Kremži na Dunaji

27. 7. 2012 | Rubriky: Články, Hospodářské noviny

Bývalá sboristka, která zná rytmy budoucnosti

Mali zůstává navzdory politickému rozvratu zřídlem unikátní hudby. Ze severní části země, okupované islámskými separatisty, pochází hudební novotvar známý jako “pouštní blues”, z jihu čarokrásné ženské hlasy. Posledním objevem je Fatoumata Diawara, jejíž nové album se stalo senzací v anketách kritiků.

Evropské publikum objevuje hudbu Mali prostřednictvím hudebních festivalů. Salif Keita, jeden z největších zpěváků současné Afriky, vystoupil na festivalu Colours of Ostrava dokonce dvakrát. Album už nežijícího malijského kytaristy Ali Farky Toureho natočené spolu s americkým producentem a kytaristou Ry Cooderem získalo před lety cenu Grammy a inspirovalo desítky skupin “pouštního blues”. Jeho název, Talking Timbuktu, je mimochodem odkazem na historickou křižovatku karavan, dnes devastovanou extremisty. Zcela překvapivý vesmír unikátních stylů vytvářejí ženské hlasy z jihu Mali, které se navzdory kvalitám prosazují obtížněji. Prvním článkem tohoto řetězce je Oumou Sangare, které trvalo dvě dekády než prorazila bariéru mezi kultovním a širším publikem. Rokia Traore, útlá dívka s kytarou natočila 4 unikátní alba, která okouzlila daleko více západní kritiky nežli africké posluchače. A nejnovějším objevem je Fatoumata Diawara, jejíž album Fatou bylo loni nejhranější v programech world music evropských rádií a v prestižní anketě britského měsíčníku fRoots se umístilo na druhém místě.

Všechny tři zpěvačky mají rodinné kořeny ve Wassoulou, kraji na jihu Mali. Zatímco v ostatních západoafrických regionech vytvářely hudební tradici epické písně griotů, tedy hudebních kronikářů, ve Wassoulou, kraji lovců, sloužila hudba nočním magickým rituálům, jejichž úkolem bylo zajistit zdárný zítřejší lov. Snad v žádné jiné africké tradici není ženský zpěv tak vzdálený západním rutinám, a přitom pro bělošské uši tak atraktivní. Opakující se rytmické vzorce se z nástrojů otiskují do zpěvu a naopak, a navzdory absenci elektrických kytar vytvářejí omamné houpání, kritiky označované jako akustický funk. Ten je výživnou pastvou i pro oči, protipólem hlasu Oumou Sangare jsou odpovědi dvou mladičkých a elegantních sboristek. Ty navíc hrají na obrovité, ve vnitrozemském Mali jistě velmi ceněné perkuse: mísy zdobené řetězci mořských mušliček, které zvuk dobarvují jemným chřestěním. Bělošské publikum napjatě sleduje africké rytmické myšlení, které předvídá budoucnost: sboristky koš nejprve vyhodí vzhůru, přesně načasovaný zvuk se ozve až při dopadu. Právě v této roli začínala Fatoumata Diawara, kterou pak prostřednictvím Oumou Sangare objevil britský producent Nick Gold. Ten sehrál podobnou roli hledače talentů jak v případě v úvodu zmíněného Ali Farka Toureho, tak i Buena Vista Social Clubu.

Fatoumata Diawara je žena mnoha talentů s pestrou minulostí. Narodila se malijským rodičům na Pobřeží Slonoviny, kde její otec vedl taneční soubor. Když se později zalekl, že by ji komediantský život mohl pohltit, odeslal ji do Bamaka, kde žila s tetičkou. Ta byla ovšem herečka, a když šestnáctiletou dívku vzala na zkoušku, všiml si jí režisér, Fatou odešla ze školy a dala se na hereckou dráhu. Dva roky poté vyjela do Francie za svou první evropskou rolí, ale rodiče naléhali, aby se usadila a provdala. V Mali jsou neprovdané ženy považovány za nesvéprávné, a když další režisér, který přišel s novou nabídkou, nezískal svolení jejích rodičů, Fatoumata udělala životní rozhodnutí: nasedla tajně do letadla do Paříže.

Navzdory ohlasu jejího alba ale na festivalových plakátech vidíme její jméno jen zřídka. K jedné vzácné výjimce dojde nedaleko našich hranic, Fatoumata Diawara vystoupí na závěrečném koncertě festivalu Glatt und Verkehrt v Kremži na Dunaji jižně od Znojma v neděli 29. července, společně s jihoafrickým trumpetistou Hugh Masakelou.

Glatt und Verkehrt

Psáno pro Hospodářské noviny a dodatečně doplněno o fotografie (c) Petr Dorůžka z festivalu.


Rubriky

Poslední články