Robin Denselow: Gobální hudba britskýma očima
Během své věčně proměnlivé dráhy Denselow cestoval jako humanitární dobrovolník po Africe, pracoval pro BBC, natáčel mezinárodně ceněné dokumenty. Když v Londýně před 50 lety sepisoval rozhovor s Frankem Zappou, Zappa pak zaklepal u jeho dveří aby ho pozval do Kalifornie. Jeho recenze v Guardianu představují cenný zdroj faktů napříč žánry i dekádami, zvláště pro autory, kteří na rozdíl od 1.3 miliardové anglickojazyčné komunity žijí v zemích, které autem projedete za pár hodin.
1. 3. 2023 | číst vše...
Muzikantka a zpěvačka Kateřina Göttlichová je dobře známá ze skupiny Braagas, která získala v průběhu let několik cen Anděl. Jejím posledním projektem je sólové album, spojující lidové texty a její autorské melodie se zcela jedinečným nástrojovým doprovodem, jehož páteří je houslím příbuzná nyckelharpa. Ta je původem ze Švédska a její návrat, podobně jako u niněry anebo norských houslí hardanger, patří k trendu, který v posledních padesáti letech probíhá napříč kulturami.
Regionální odlišnosti se v Itálii promítají do dialektů, kuchyně i hudby. K typicky lokálnímu koření patří sardinská polyfonie, transovní rytmus pizzzica z Puglie, a samozřejmě i nejčastěji nahrávaná italská píseň Bella Ciao, Krásko sbohem. 
Festival v norském městečku Forde vytváří zajímavý kontrast vůči daleko větším akcím v centru Evropy. I když ve výběru headlinerů nejsou velké rozdíly, norský festival navíc nabízí kouzelná a intimní setkání s dosud neznámými severskými umělci, i neopakovatelné zážitky v samotách nad norskými fjordy, pořádané navzdory nevypočitatelnému počasí.
Propojení společenského protestu s hudbou má na Ukrajině dlouhou tradici. V prosinci 2013, v době demonstrací proti rusky orientovanému prezidentu Janukovyčovi, se na kyjevském náměstí Majdan také hrálo. Ukrajince, odmítající izolaci od Evropy, podporovali muzikanti z ciziny – včetně našich. Pár dní před českými kapelami Nylon Jail a Dva tu vystoupila Mariana Sadovská…
Balkánská hudba proniká do světa od 90. let díky soundtrackům Gorana Bregoviće i desítkám skupin, které si libují v lichých rytmech s orientální melodikou. K nejzkušenějším organizátorům v této oblasti patří Bojan Djordjević z Bělehradu. Od roku 1990 vede vůbec první srbský rozhlasový program zaměřený na hudební alternativu, založil festival Ring Ring, který kombinuje avantgardní žánry s world music, a od roku 2012 organizuje festival Todo Mundo, který vedle hudby světa mapuje i lokální tradice ze Srbska. 
Vymezit izraelskou hudbu žánrově či kulturně je obtížné. Před vznikem státu Izrael se v Evropě zakořenily dva stereotypy. “Židovská” hudba, to je přece klezmer, bujaré tance i teskné melodie z židovských osad na východě Evropy v jazyce jiddiš. Od nich se náladou výrazně liší sefardské písně, relikty ze středověkého Španělska v archaickém hebrejsko-španělském jazyce ladino. Méně už jsou známé liturgické zpěvy židovských kantorů, zachycené v Evropě i Spojených státech a dodnes dostupné v reedicích na CD. Nahrávky kantorů Gershona Siroty či Pierre Pinchika – oba s narodili na Ukrajině – představují hloubkou spirituálního prožitku zajímavé srovnání s gospelovým zpěvem Arethy Franklin anebo s rituály qawwali pakistáského zpěváka Nusrata Fateh Ali Khana.
Jejich katalyzátorem je Jono Heyes, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista, který pochází stejně jako Coleman z Nového Zélandu. Zatímco Coleman se usadil v Seville, Heyes žije momentálně v Jižních Čechách. Tam vznikl i následující rozhovor. Počátkem října proměnil Heyes tichý penzion stojící o samotě na břehu potoka v nahrávací studio. Natáčel zde nejen své následující album, s pracovním názvem The Beehive Studio, ale i filmové příběhy s písněmi propojené. Vedle Colemana a Heyese se účastnili basista Petr Tichý, houslistka Anna Štěpánová a další hudebníci. 
Cumbia, tango, bachata, bolero, guajira a desítky dalších pramínků. Obrovité spektrum latinskoamerických rytmů a žánrů je výsledkem komplikované interakce v čase i zeměpise, mezi Afrikou, Evropou a Novým světem, přesahující tři století. V Latinské Americe probíhala tato hudební alchymie, propojená s kolonizací a otrokářstvím, podle zcela jiných scénářů než v USA. I dnes, v éře globálního popu a world music, představují severní a jižní Amerika odlišné světy, s rozdílnou emocionalitou i estetikou. Co v jedné kultuře působí jako neúnosný kýč či patos, představuje jinde legitimní umělecký počin.
Sardinie, to nejsou jen pláže a polyfonní zpěv. Inovátor Angeli vynalezl “preparovanou kytaru” a je častým spoluhráčem Ivy Bittové. Zatímco John Cage mezi struny “preparovaného klavíru” vkládal tuhé předměty, aby získal perkusivní tóny, Angeliho úpravy jdou dál, a to v hráčské, kompoziční i nástrojářské rovině. Jeho preparovaná kytara připomíná rafinovaný a zmenšený orchestr. Má 18 strun, Angeli ji opatřil přídavnými pružinami, nastavení mění v průběhu skladby pedály a střídá hru prsty a smyčcem.
V centru Asie leží Tuva, země známá trojúhelníkovými známkami a hrdelním zpěvem. Zatím co tradiční hudbu regionu reprezentuje světově známá skupina Huun Huur Tu, Albert Kuvezin obratně balancuje mezi staletými tradicemi, punk-rockem a elektronikou, díky čemuž si jeho skupina Yat-Kha vysloužila označení Pogues dálného Východu.
K nejdůležitějším znakům, jimiž se hudba Západu liší od blízkého Východu, patří individualistická práce s rytmem. V newyorské hudební komunitě patřil k mistrům této disciplíny Hearn Gadbois, který žije od roku 2007 v Praze. 
Během posledních čtyřiceti let se Ben Mandelson zařadil k nejinspirativnějším osobnostem v oblasti world music. U nás jsme ho mohli vidět i na koncertech se skupinou Les Triaboliques, důležitou roli sehrál jako spoluzakladatel veletrhu Womex. 
