Kalabrie jako stav mysli
Jižní Itálie nabízí překvapivé hudební kontrasty. Zatímco Neapol je kolébkou opery i nadčasových globálních hitů typu O Sole Mio, v jihovýchodně položeném výběžku Salento se ještě před padesáti lety léčilo kousnutí pavoukem tarantulí rituálem zvaným pizzica. Místní lidé rádi upozorňují, že až do sjednocení Itálie Garibaldim před 150 lety měl jih země blíž k Africe nežli k Evropě. Permanentní boj státní moci s lokální mafií je civilizačně pokročilejší paralelou života v kmenových územích Afganistánu či Pakistánu. Zajímavé je, že i mafie je regionálně diferencovaná: zatímco Sicílii ovládá Cosa Nostra, Neapol má v rukou Camorra a v Kalabrii vládne ‘Ndrangheta.
25. 6. 2012 | číst vše...
Teorii “dvojrychlostní Evropy”, aplikovanou obvykle na ekonomickou výkonnost, prosperitu či jiné exaktně měřitelné hodnoty, lze snadno přenést i do kulturní roviny. Kupodivu i kulturu lze měřit, i když bychom museli použít značně abstraktnější metr a na výsledky si nějaký rok počkat. Jedním z ukazatelů prestiže na tomto poli je kulturní turistika. Výpravy na keltské festivaly do Bretaně či za flamencem do Andalusie jsou nejviditelnějším příkladem toho, jak se z lokálně vymezených hudebních stylů, stane ekonomický tahoun. Zatímco české kulturní instituce připomínají mrtvého brouka, většina evropských států do kultury dlouhodobě investuje. 
Andrew Cronshaw je muž s mnoha želízky v ohni. Čtenáři anglického hudebního měsíčníku fRroots ho znají jako autora zasvěcených recenzí hudby z naopak velmi obskurních míst. Jeho encyklopedické znalosti dokumentuje souhrn celkem 1700 CD a LP recenzí, otištěných v průběhu uplynulých dekád. Cronshaw jej zpřístupnil na svém webu cloudvalley.com, a uvádí krédem, které by čtenáři UNi jistě podepsali: “Napadá mě že ve světě je na CD k mání hodně krásné, originální, zajímavé hudby, která stojí mimo mainstreamovou komerci, a tudíž zůstává nevyslyšena. Lidé jimž by se určitě líbila o ní nemají tušení, pravděpodobně včetně vás.”
Když jste se usadil v Berlíně, skládáte také písně v němčině? Jedna moje píseň, Görlitzer Park, je částečně v němčině, tématem je nádraží, které po stržení Berlínské zdi ztratilo svůj význam, a tak na jeho místě vybudovali park, který má ale stále nehostinnou atmosféru jako to dřívější nádraží. V té době jsem měl německou přítelkyni, mluvili jsme spolu podobně jako v té písni napůl anglicky, napůl německy. A v Berlíně jsem si koupil akordeon, je z roku 1939 takže je to vlastně nacistický akordeon, do hudebního obchodu byl prodán s datem 21 dubna 1939, což je přesně jeden den po Hitlerově narozeninách a den před Leninovými .PetrDoruzka-100_8781_.JPG "Daniel Kahn a Jonathan Walton (c)PetrDoruzka")
Klezmer, ještě před dvaceti lety zapomenutá hudba z východoevropských židovských osad, má překvapivou vitalitu. Kontinuitu židovské kultury v Evropě přeťal holocaust a k její obnově přispěli potomci imigrantů ve Spojených státech. V čele revivalu stojí newyorská skupina Klezmatics, která svá první alba natáčela v Berlíně, městě které bylo kdysi řídícím centrem holocaustu. Z úsilí hrstky izolovaných sběratelů a nadšenců se stal trend, jehož vývoj připomíná sněhovou kouli. Dokumentoval to i loňský ročník festivalu Folkové prázdniny, s nápadnou převahou židovsky orientovaných skupin, která byla dána spíše expanzí žánru samotného nežli plánem pořadatelů.
Dalším velkým tématem festivalu Sommelo byli Sámové, obyvatelé evropského Severu, známější pod politicky nekorektním označením Laponci. Žijí na severním okraji Norska, Švédska, Finska a Ruska, jejich vokální tradici, zvanou joik, nejvíce zviditelnila norská zpěvačka Mari Boine, která ji rozvinula do vysoce osobní podoby propojené s textovými příběhy i moderními nástroji. Původní joik stojí naopak na čiré abstrakci, hlasové improvizace beze slov jsou ztvárněním přírodních sil, zvířat či konkrétních osob. Zpěvačka Ulla Pirttijärvi je ve Finsku hudební stálicí, a když v 90 letech začínala v dívčím triu Angelin Tytöt, pronikla dokonce do hitparády. PetrDoruzka_.JPG "(c)PetrDoruzka")
Součástí festivalu Sommelo, který se konal v červenci ve finské i ruské části Karélie, byly také instrumentální dílny. Zřejmé to bylo hned od uvítacího večera u jezera s vodou, která měla díky téměř 24 hodinám slunce denně takřka subtropickou teplotu. Na jeho břehu vyrostl řetězec finských saun, mezi nimiž byla i tradiční kouřová sauna, která funguje podobně jako udírna. Jedná se o historický relikt z doby, kdy sauny ještě nebyly vybavené komínem. Ve vyhřívací fázi naplní kouř hořícího dřeva celý interiér, těsně před otevřením se sauna vyvětrá, oheň uhasí a horko udržují už jen rozpálené balvany. Tentokrát ale sauna hostila i několik modelů citery kantelePetrDoruzka_.jpg "(c) Petr Dorůžka")
Po letní festivalové sezóně nastal čas vzpomínek i přehodnocování: vždyť i ty nejsilnější hudební zážitky dotváří prostředí, okolní příroda – která je tím krásnější, čím dále jsme od civilizace. Zcela unikátní hudební akcí je například Festival In The Desert, probíhající každoročně v lednu na jižním okraji Sahary, souběžně s kmenovým shromážděním Tuaregů, etnika spojeného nejen s velbloudy a karavanami, ale i s hudebním novotvarem zvaným pouštním blues. Podobné splynutí hudebních žánrů s lokalitou představuje festival Sommelo, situovaný ovšem ve zcela opačném klimatu, nedaleko od polárního kruhu.
Nápad mapovat kulturní odboj proti totalitě dvacet let po jejím svržení možná leckoho překvapí, ale má svoji logiku: střídání generací zvyšuje poptávku po věcných informacích z doby, kterou od současnosti odděluje jakési pokřivené zrcadlo, blokující přenos zkušenosti z jedné strany na druhou. A navíc, kniha Svobodně! vyšla k letošnímu jubileu rozhlasové sítě, k níž vedle Svobodné Evropy (RFE) patřilo i Radio Liberty, vysílající do tehdejšího Sovětského svazu.FlorianSchulte_.jpg)
V Mexiku nehrají jen mariachi – tedy rázovité kutálky s trubkami a housličkami, a nezpívají se tu jen rancheras, zemité songy o tequile a zlomených srdcích, které zpopularizovala Lila Downs. Mexiko jako tavící kotlík místních kořenů a modernity zatím zůstává ve stínu New Yorku a brazilské hudební metropole Sao Paula – ale neprávem, což letos v létě potvrdil u nás dosud neznámý Juan Pablo Villa, který se svými vokálními improvizacemi vystupuje třeba v newyorském Lincoln Centre či v Japonsku. 
To, že l’Arrache Coeur byli jednou ze dvou českých skupin na letošním festivalu Respect, jehož krédem je zviditelnit kvalitu co nejvíce vzdálenou mainstreamu, napovídá mnohé. Zasadit na první pohled tak archaické nástroje jako je niněra či dudy do současného kontextu je impuls, který generuje převratné hudební myšlenky. Před dvaceti lety to potvrdil francouzský vizionář Valentin Clastrier, který niněru propojil s jazzovou improvizací i moderními kompozičními postupy. Na něj navázal rakouský hráč Matthias Loibner, jehož workshopy často navštěvoval Daniel Kahuda z l’Arrache Coeur. 
Ostudná příhoda českého prezidenta s protokolárním perem zdobeným polodrahokamy vzbudila letos na jaře mezinárodní odezvu novinářů i analytiků, ale přesto se zdá, že jedna důležitá zpráva chybí. I laika napadne, že musí existovat nějaká analýza lidských pohybů a gest, která logicky souvisí s tancem, herectvím i psychologií. Zakladatelem této vědy byl Rudolf Laban (1879-1958), jehož poznatky rozvíjejí instituty v severní Americe i v Evropě. Na Labanově Institutu pohybových studií v New Yorku studovala Rena Milgrom, naše přední specialistka na taneční formy evropských i mimoevropských kultur. Její analýza Klausova prohřešku nejprve prolétla Facebookem, finální verzi najdete jejích stránkách BarboraFabianova_.jpg "(c)BarboraFabianova")
Předchůdcem moderních hudebních strojů je magická skříňka s kuriozním názvem niněra: pohání se totiž klikou. Je zkonstruovaná na bázi houslí, jejichž struny ovšem nerozechvívá smyčec, ale bubínek napojený na zmíněnou kliku. Výšku tónu neřídí na rozdíl od houslí prsty na hmatníku, ale klávesový mechanismus. Původně měla niněra podobnou roli jako dudy, doprovázela lidové zábavy. Podobně jako u dud (ale třeba i u sitaru a jiných indických nástrojů) tvoří výsledný zvuk melodická linka v kombinaci s bordunovým doprovodem, tedy s tóny o stálé výšce které připomínají bzukot čmeláka. A podobně jako u sitaru její zvuk přibarvují samovolně se rozeznívající harmonické struny. Zhruba před třemi sty lety niněru objevili skladatelé evropské vážné hudby a začali pro ni komponovat.
Navzdory tomu, že od mainstreamu si udržuje více než uctivou vzdálenost, sklízí Gary Lucas v médiích – a to i v těch nehudebních – překvapivé komplimenty. Tak například, časopis New Yorker ho označil za “kytarového hrdinu přemýšlivého posluchače”. O něco přesněji vymezuje jeho kvality autor knihy This Is Your Brain on Music, psycholog a Santanův bývalý nahrávací technik Daniel Levitin: “I když jeho technické schopnosti jsou zřejmé, pod nimi je unikátní spojení lyriky a exotiky. Lucasovy melodické linky se pohybují mimo vyšlapané cesty a ukazují vliv mnoha stylů i hudebních tradic.”
Kongo jako zemi krutých extrémů barvitě vykreslil Joseph Conrad ve své knize Srdce temnoty, která se později stala inspirací pro Coppolův film Apokalypsa. O to větším překvapením je, že z Kinshasy, sídla krutovládců, jednoho z nejdrsnějších míst planety a totálně nefunkčního hlavního města Konga, přichází naopak hudba plná pozitivní energie, nezakalená ani kapkou hořkosti. Nejnovějším příkladem je Staff Benda Bilili, skupina, jejíž historie je stejně nepravděpodobná jako děj filmu Milionář z chatrče.
