Sibiřská kronika 1: Hrdelní zpěvy z Tuvy
Česká hudební veřejnost je zaplavena novými podněty: altajská skupina Altai Kai na svých častých návštěvách pořádá workshopy sibiřského hrdelního zpěvu, počet absolventů slibně narůstá. Tuvinský hudebník Gendos zve české zájemce na svoji evropskou základnu na polské straně Jizerských hor, kde pořádá “workshop śpiewu gardłowego”. Nové Hrady v Jižních Čechách hostí v červenci 2008 třetí ročník alikvotního festivalu Novohradské znění, o dva měsíce později je plánován festival Pražské znění. Během posledního červnového weekendu vystupuje v Praze na festivalu Respect Kanaďanka Tanya Tagaq, která navazuje na tradici ženského hrdelního zpěvu kanadských Inuitek. Spolu s ní přijíždí její krajanka Kiva, která se jako první žena zúčastnila Mezinárodního sympozia hrdelního zpěvu v Kyzylu, hlavním městě Tuvy.
23. 6. 2008 | číst vše...
Knížku Back in the USSR, kroniku rockového undergroundu za sovětské totality, jste mohli vídat v regálech světových knihkupectví hned vedle biografií anglosaských rockových hvězd. Prestižní londýnské nakladatelství Omnibus ji vydalo z propašovaných rukopisů ještě před pádem Berlínské zdi, roku 1987. Její autor, Artěmij Troickij, vyrůstal v Praze, kde jeho otec pracoval v redakci časopisu Otázky míru a socialismu. Troickij senior patřil v široké škále levicových intelektuálů k těm liberálnějším, a protože hrozilo nebezpečí, že by v době Pražského jara podlehl reformním myšlenkám, aparátčíci ho odvolali zpět do Moskvy. “Po návratu z Prahy jsem se cítil totálně odcizený, vůbec jsem nerozuměl tomu, co se kolem mě děje,” vzpomíná Artěmij, “Krok za krokem jsem se přizpůsoboval nové realitě. Objevili jsme moskevskou komunitu hippies i rockový underground.”
K hlavním atrakcím letošního festivalu Respect patří malijská zpěvačka Oumou Sangare, vystoupí v sobotu 28. června na pražské Štvanici. Hudba z Mali patří k těm nejžádanějším africkým exportům – a dost často bývá moderním pokračováním starodávné tradice griotů, tedy kastovních muzikantů-kronikářů-vypravěčů. Jednou z výjimek je zpěvačka Oumou Sangare, která sice vyrůstala v malijském hlavním městě Bamaku, ale čerpá z odlehlého kraje Wasulu, odkud se přistěhovali její rodiče. Není tedy divu, že její styl se od Salifa Keity, Habiba Koiteho či dalších slavných Malijců dost podstatně liší. Wasulu je země lovců, kouzel i rituální hudby, nedotčená griotskou tradicí. Jejím klíčovým nástrojem je lovecká harfa. 
Dalším významným indickým hudebníkem, který si jako nástroj zvolil kytaru, je Amit Chatterjee. Na rozdíl od Bhattacharyi se pohybuje v obou kulturách, západní i indické. Jedenáct let byl jako kytarista i zpěvák členem Joe Zawinul Syndicate, ale vedle toho příležitostně hraje indickou vážnou hudbu na sitar. Před několika lety se usadil v Česku, kde působí s vlastní sestavou Alliance i jako zvláštní host se skupinou Maraca. Jako kytarista čerpá z jazzu i rocku, ve studentských letech ho silně ovlivnila například Santanova nahrávka Black Magic Woman. 
Mean Ol’ Frisco. Midnight Special. Love in Vain. Rock Island Line. To všechno jsou slavné písničky z bluesové i rockové historie, které na první pohled jakoby nesouvisejí. Pocházejí od různých autorů a z různých dob. Jedno ale mají společné. I když z názvu, a někdy ani z textu to není zřejmé, inspirovaly je americké vlaky.
Hudební sběratel Sergej Starostin, o němž se zmiňuje Andžela Manukian v předchozím rozhovoru, vystudoval klarinet na moskevské konzervatoři a dnes patří k největším znalcům ruských lidových tradic, na které navazuje vlastní tvorbou jako zpěvák i hráč na kuriozní lidové dechové nástroje. Spolu s ukrajinským pianistou Michailem Alperinem a dechovým hráčem Arkadijem Šilkloperem působí v Moscow Art Triu… 
Koncem letošní zimy přijela do Česka poprvé ruská skupina Volga. Vystoupila v miniaturním vinohradském sklepním klubu Skutečnost s programem ruských lidových písních s elektronickým doprovodem. Volga existuje už deset let a v německých a holandských klubech si vybudovala téměř kultovní undergroundový statut. Její ohlas kupodivu souvisí daleko víc s elektronickou scénou nežli s mnohem populárnějším fenoménem Russendisko, který se šíří z berlínských diskoték.
Indickou hudbu si Evropané spojují především s bubínky tabla a sitarem. O to větším překvapením je ohlas indických kytaristů. K těm světově nejúspěšnějším patří Debashish Bhattacharya, známý svým crossoverovým albem s americkým bluesovým kytaristou Bobem Brozmanem. Ale Bhattacharya je především erudovaný hráč indické klasické hudby, už ve svých čtyřiceti letech získal titul Pandit, což znamená všemi respektovaný mistr svého oboru. Letos na jaře přijel do Londýna převzít cenu BBC World Music Award v kategorii Asie/Pacifik, následující rozhovor vznikl před slavnostním koncertem.
I v tak bezbřehém hudebním spektru, jakým je brazilská hudba, představuje Marlui Miranda šokující vybočení. Když vystoupila na jednom z předchozích ročníků festivalu v Rudolstadtu v rituálním kostýmu s divošským nalíčením, působila jako mladistvá a laskavá indiánská babička-vypravěčka. Netušíte, o čem je příběh, ale přesto sdílíte pocit, že to je vzrušující a napínavé. Její zpívané pohádky vnímáte podobně, jako četbu autorů “magického realismu”. Hlas se zvedá do elegické proklamace, která se náhle promění v zaříkávání v hypnotickém rytmu, a vy se rázem ocitnete v jiné realitě.
Pražský festival hudebních filmů a filmů o hudbě MOFFOM se během své čtyřleté existence stal unikátní příležitostí jak si “nabít baterky” informacemi jinak zcela nedostupnými. Těžiště programu je plynule rozprostřeno mezi žánry i epochy: od klezmeru přes Šostakoviče a Freda Frithe až po Gogol Bordello a 97letou zpěvačku-celebritu ze Zanzibaru Bi Kidude. Z pozice českých médií to možná působí okrajově, ale v globálním kontextu nikoli, což shrnul jeden z hostů ročníku 2006, americký dokumentarista a “profesor blues” William Ferris: “Takový festival nenajdete ani v Hollywoodu ani v Londýně, ale v Praze.” 
Ohlas “romských pankáčů” Gogol Bordello je jen špičkou většího ledovce, který bychom mohli označit za průnik slovanské subkultury do globálního tavícího kotlíku. V kontextu posledního půlstoletí se jedná skutečně o nový fenomén. Během totality totiž v exilových hudebních kruzích dominovali spíš kultivovaní jazzmani, z nichž se zvláště dobře vedlo Čechům – George Mrazovi, Miroslavu Vitoušovi či Janu Hammerovi. Jak tedy vypadá situace o generaci později?
Sefardské písně z židovských komunit maurského Španělska představují výjimečnou odnož evropského středověkého repertoáru. Vznikly totiž předtím, než evropskou kulturu zdecimovala katolická inkvizice. Po násilném odsunu Židů královnou Isabellou navíc přežívaly v exilových útočištích sefardské diaspory, z nichž mnohé se nacházely mimo Evropu, například v Maroku či Turecku. Jak tedy k sefardským písním přistupovat, a jsou vůbec Evropané schopni je zpívat? Jako příspěvek do diskuse lze brát alba izraelské zpěvačky Yasmin Levy, která patří na tomto poli k nejpovolanějším i proto, že její otec, hudební sběratel a zpěvák, byl původem ze sefardského rodu z Turecka.
Mali se stalo cílem špičkové americké jazzové zpěvačky Dee Dee Bridgewater. Ta jezdila do západní Afriky nejprve v rámci humanitární pomoci, roku 1999 byla totiž jmenována Velvyslankyní Spojených národů pro potraviny a zemědělství. Ale zdejší hudba ji okouzlila, a v srpnu 2004 se vydala do Mali plánovat své další album. Našla tu mnoho spřízněných duší, se zpěvačkou Oumou Sangare například vystoupila loni na podzim v známém pařížském klubu New Morning. Její africké album vyšlo po dvou letech příprav letos na jaře, pod názvem Red Earth, Červená země, což je převládající součást vyprahlé malijské krajiny.
O ngoni se říká, že patří k nejlépe střeženým tajemstvím západní Afriky – což platilo až do letošního roku, kdy vyšlo album Segou Blue. Natočil je Bassekou Kouyate spolu s dalšími třemi hráči na ngoni. V africkém kontextu to je album docela kuriozní, neslyšíte na něm totiž ani djembe, ani koru. Písně alba reflektují malijskou historii, nikoli však její světově nejznámější kapitolu, říši Sundjata Keity ze 13. století, ale naopak poslední z předkoloniálních útvarů, který zanikl koncem 19. století.
Beata Palya (31) už přes dva roky vede svoji vlastní skupinu. Svým nadhledem i všestranností představuje výjimku nejen v Maďarsku, ale celé východní Evropě: v repertoáru má vedle maďarských a romských skladeb písně z Indie a Iránu, a na svém letošním koncertě v Rudolstadtu je střídala s angličtinou a francouzštinou. Čtenář, který u toho nebyl, by možná spekuloval, že zpěvačka chce vstoupit do světové pop music prostřednictvím coververzí – ale obecenstvo v rudolstadtském kostele bylo sílou její osobnosti…
