Za neznámou hudbou Sibiře, Afriky i Pakistánu
17. 3. 2025 | Rubriky: 2024,Harmonie
Mapování ohrožených stylů není jen doménou akademických sběratelů. Anton Apostol, odborník v oboru telekomunikací, už 15 let vydává hudbu dosud neznámou.
Historie terénních nahrávek sahá k samým počátkům nahrávací techniky. Leoš Janáček i Béla Bartók pořídili vůbec nejstarší záznamy lidové hudby z východu Evropy. Alan Lomax o půl století později natáčel černošské bluesmany i tradiční hudbu poválečné Evropy. Mnohé z “terénních” nahrávek pak začaly druhý život, například průlomové album Sketches of Spain od Milese Davise inspirovala nahrávka z Lomaxovy sbírky.
Archivní počiny nepramení jen z akademických iniciativ, ale v posledních dekádách též z privátních zálib. Marcel Cellier, švýcarský varhaník, který před půl stoletím pro Západ “objevil” bulharské ženské sbory, byl povoláním metalurg. V bulharských horách hledal rudu a souběžně mapoval místní hudbu. Anton Apostol cestoval po světě jako “solution architect” v oblasti software švédské firmy Ericsson. Původem je z Moskvy, dnes žije v Srbsku, roku 2017 založil vydavatelství Antonovka, kde vydal přes 140 alb etnických menšin z Ruska, Pakistánu anebo Rwandy. Roku 2023 byla Antonovka spolu s vlivným americkým vydavatelstvím Canary Records nominována do Síně slávy webovým portálem Transglobal World Music.
Ve hře je i další trend. Fenomén world music, trvající 4 dekády, představil Západu hudbu z Afriky, Asie, i dalších kultur. Západní festivaly objíždí současná generace umělců z ne-anglosaského světa a publikum si klade otázku: “Co bylo před tím? Kde najdeme kořeny téhle hudby?”
Archivní nahrávky též nesměle zasahují do komerční sféry, což naznačují i ceny Grammy. Roku 2018 byla v kategorii Nejlepší historické album nominována kompilace Sweet As Broken Dates: Lost Somali Tapes From The Horn Of Africa. Jiný příklad, jak se “hudba z konce vesmíru” může protnout s jedním z nejsledovanějších komerčních produktů, se odehrál na podzim 2023. Hrdelní zpěv z Tuvy, po dlouhá léta nejizolovanějšího asijského regionu, zazněl v reklamě na iPhone 15 Pro s tímto komentářem: “Z okraje vesmíru až do tvé dlaně.” Na YouTube reklama získala 13 milionů shlédnutí. Původní nahrávku se skupinou Yat-Kha vydala na albu Yenisei Punk roku 1995 finská značka Global Music Centre. “Malé vydavatelství jako jsme my tak lukrativní licenční nabídky nedostává,” prohlásila ředitelka Jaana-Maria Jukkara. Výši honoráře zpěvák skupiny Albert Kuvezin komentoval: “Pro neznámého hudebníka docela dobré. Pro rockovou hvězdu možná peníze za jeden koncert.”
Anton Apostol vydává především vokální a instrumentální hudbu etnických menšin. Nejprve to byly národy na území Ruské federace i sousedních zemí: Čuvaši, Karelové, Kyrgyzové, Čečenci, Ujgurové, Ukrajinci, Mordvini, Kalmykové, Tataři, Burjati, Arméni, Gruzínci. Nahrávky jsou zatím dostupné pouze digitálně na platformách včetně Spotify či Bandcamp. Následující rozhovor proběhl během festivalu Maraton hudby v Brně, kde Antonovku reprezentovali umělci z Moldavska, Bosny a Srbska.
Jak vaše cesta k vydávání neznámé hudby vlastně začala?
Během studentských let jsem sbíral CD, žádné streamování ještě nebylo. Začal jsem u rocku, pak jsem slyšel nahrávky tradiční hudby z Ruska, Moldavska, Sibiře. Později jsem cestoval, jako turista i služebně, občas jsem se setkal s lidovými muzikanty i výrobci nástrojů, udělal pár fotek a videí pro svůj blog a někdy si i nějaký nástroj koupil. Zjistil jsem, že ne každý lokální styl je dostupný na nahrávce, a to ani v době internetu. To byla moje motivace. Na světě je tolik zajímavé hudby a já ji chtěl pro veřejnost zpřístupnit. Takže jsem ji nakonec začal nahrávat. Poprvé na cestě do Gruzie roku 2017, dva roky na to jsem album vydal. Přibližně 80 % našeho katalogu natáčíme sami v terénu. Cestujeme jako malý tým o 1 až 4 lidech, audiozáznam dělám sám. Zbývajících 20 % materiálu poskytují samotní umělci nebo naše partnerské labely či etnografové.
Vy jste původem z Ruska, které vede nacionalistickou válku, nezajímá vaše práce s etnickými menšinami ruskou tajnou policii?
Potencionální riziko s ruskou policií máte vždycky. Ale pokud se nezapletete do politiky, riziko se snižuje. Zatím jsme neměli žádné problémy, jen to, že jsme museli odejít do ciziny. Sankce, které jsou v současné době na Rusko uvaleny, se dotkly i vydavatelství. Pokud tedy chceme naši hudbu dál nabízet na mezinárodní úrovni, museli jsme se přesunout do Moldavska. Řada ruských společností či umělců podnikla podobný krok. Já sice rumunsky ani moldavsky nemluvím, ale letos jsme vydali první moldavské album, duo Ethnospirit, které vystoupilo i tady v Brně. Jinak, já žiju a pracuju v Srbsku.
Pokud natáčíte terénní nahrávky, snažíte se ovlivnit výběr repertoáru? Je tam tedy prostor pro tvůrčí roli producenta?
V jednom smyslu ano. Preferuji tradiční hudbu. Když ale skupina začne zpívat něco hodně moderního a dokazuje svoji “světovost” tím, že se stylizuje do popu, hraje cover verze, kde je navíc problém s autorskými právy, tak je zarazím. Taky se vyhýbáme hudbě napojené na náboženství. Tam panuje spousta omezení, kdy a kde se to může zpívat, snadno se dostanete do konfliktu.
Kolik je vám let?
Padesát.
Když budete úspěšně pokračovat, nepřijde jednou možnost natočit něco jako Buena Vista Social Club, verze Antonovka?
Jsem povoláním telekomunikační inženýr bez formálního vzdělání v oborech, jako je hudba, audio produkce, etnografie atd. Navíc nemám hudební sluch. Ale mám pro hudbu vášeň. Hraju na kytaru a balalajku na amatérské úrovni. Takže, pokud bychom natáčeli ve studiu, musel by to dělat někdo jiný, já ne.
S jakou technikou tedy pracujete?
Používám malý digitální rekordér, něco podobného jako tenhle Tascam na který natáčíte náš rozhovor. K tomu dva kondenzátorové mikrofony.
Ve vašem katalogu je i album z Rwandy. To vzniklo nějakou souhrou náhod?
Je za tím zajímavý příběh. Já mám v té africké zemi přátele krajany, oba se tam oženili s Afričankami, na jejich svatbách se samozřejmě hrálo, a tak jsem ty místní kapely natočil. Původně jsme je chtěli vzít sem do Brna na festival, ale nezaplatili bychom letenky. Měli zajímavý nástroj, jmenuje se inanga, taková jejich místní citera.
Vy jste tam cestoval na vlastní náklady?
Ericsson mě tam vyslal abych udělal projekty pro lokální mobilní operátory a tím pokryl moje cestovní výdaje.
Ale pracovat pro firmu jako Ericsson, to asi není jen osmihodinová pracovní doba. Jak to stíháte dohromady s natáčením, které je časově též náročné?
Nemusím do práce každý den, často pracuji z domova. Ve Rwandě jsem si vzal navrch dovolenou 10 dní. Příští rok vyjedu doufám opět do Afriky, tentokrát na 3 týdny.
K nejkurioznějším albům vašeho katalogu patří hudba etnika Burusho z Pakistánu. Jak jste ji objevil?
I v Pakistánu jsem měl práci pro Ericsson, ale jen na dálku. To etnikum mě fascinovalo, žijí na severu v horách. Když se podíváte na mapu, jedná se o sporné území, na které si dělá nárok Indie, ale kontroluje ho Pakistán, je to kousek do Afganistánu a Tadžikistánu. Vede tudy horská silnice Karakorum Highway, spojující Pakistán s Čínou. Ale především ti lidé mají zajímavý jazyk, zcela odlišný od sousedních etnik. Dožívají se extrémně vysokého věku, což je dle výzkumu zdravou výživou, v níž mají důležitou roli meruňky.
Jinou zajímavou skupinou jsou ruští starověrci, jejichž předkové před necelými 400 lety odmítli církevní reformy a odešli do dobrovolného vyhnanství, často v nepřístupných lokalitách na Sibiři. Vy jste vydal album ansámblu s poněkud komplikovaným názvem “Polish” Old Believers from Altai, oč vlastně jde?
Neznamená to, že by to byli Poláci. Tihle starověrci nejprve utekli do Polsko-litevské unie, která sousedila s tehdejším Ruskem na západě. Carevna Kateřina Veliká je pak násilně přesídlila na Altaj, ale označení “Poláci” jim už zůstalo. Mimochodem, to je jedno z těch alb, která jsem nenatočil já, ale převzal od jednoho z největších ruských etnomuzikologů Vyacheslava Shchurova, který je nahrál kolem roku 1980.
Jeho jméno je mezi odborníky legendou. Nahrávky, které pořídil na Urale, na Sibiři či v centru Asie patřily k tomu nejcennějšímu, co z bývalého Sovětského svazu proniklo do světa. Byl průkopníkem folkového revivalu a měl dokonce televizní pořad až do roku 1973, kdy jednu epizodu zahlédl Leonid Brežněv a zhrozil se: “Žádné fousaté dědky co blábolejí o bábuškách v televizi nechceme. Vyhoďte ho!”
On zemřel roku 2020, nikdy jsme se nepotkali osobně. Nahrávku mi dal jeho partner který před několika lety ta CD lisoval.
Z čeho vlastně financujete vaši práci? Fyzická CD nevydáváte, streaming nic nevynese, takže snad jedině z downloadů na Bandcamp?
Peníze z Bandcampu sotva vystačí na financování jednoho příštího projektu. Jednou jsme dostali peníze od kanadského radia za nahrávky z Rwandy. Takže, rozpočet jsem dotoval z mého platu od Ericssona.
Pokud jste za posledních 5 let vydali 140 alb, to odpovídá více než jednomu albu za dva týdny, ke každému ještě obal, dokumentace, to vše děláte sám?
Snažím se zpracovat vždy několik titulů najednou. S webem a překlady mi pomáhá moje dcera Marina, která teď studuje v Praze, administraci dělá moje kolegyně, též Marina, ta žije v Rusku. Nastálo pracujeme s mezinárodním distributorem, ten se stará, aby naše hudba byla na Spotify, Apple Music a dalších platformách.
Jak řešíte honoráře umělcům? V rozhovoru pro americký server RootsWorld jste řekl jednu docela neobvyklou věc: “Někteří hudebníci to berou skoro jako urážku, když jim za jejich hudbu nabídneme peníze.”
Ano, jsou různé přístupy. Někteří hudebníci peníze chtějí, jiní naopak považují za službu, že pomáhají šířit kulturu svého národa a honorář odmítají.
Je v tom nějaké pravidlo, třeba podle zeměpisných regionů?
Třeba Romové, protože jsou profesionální hudebníci, honorář vyžadují. Ale taky často zruší akci kterou si domluvíme, třeba když mají něco lukrativnějšího. V ruských teritoriích peníze většinou nechtějí. V Africe peníze chtějí, protože je potřebují, a převládá tam stereotyp chudá Afrika versus bohatá Evropa.
Když dostanou peníze, sepíšete s nimi i kontrakt?
Jen pokud jde o větší obnos. Ale většinou se jedná o tak malou částku, že podpis smlouvy by bylo plýtvání časem.
Neriskujete, že by vás pak mohli žalovat?
Já nemám žádný zisk, takže by si nic nevysoudili. Pokud bychom přece jen něco vydělali, rozdělíme se 50/50. Což byl případ těch nahrávek z Rwandy.
Ericsson nedávno ukončil váš kontrakt v rámci snižování stavu zaměstnanců. Neohrozí to budoucnosti Antonovky?
Label bude pokračovat stejným tempem jako dosud, i co se týče mezinárodní spolupráce s festivalem Maraton hudby Brno, do budoucna chystáme spolupráci s festivalem v Berlině. Jinak planuji pracovat v jiné telekomunikační firmě.
Jméno Antonovka evidentně inspirovalo vaše křestní jméno. Ale možná to má i nějaký skrytý význam?
Antonovka je také druh jablka, které žádný mráz jen tak snadno nezničí. A díky tomu je to i symbol ruského venkova.
Psáno pro časopis Harmonie, 2024/12
