World music na poslední zastávce před koncem světa

29. 1. 2023 | Rubriky: 2022,Články,Harmonie

Festival v norském městečku Forde vytváří zajímavý kontrast vůči daleko větším akcím v centru Evropy. I když ve výběru headlinerů nejsou velké rozdíly, norský festival navíc nabízí kouzelná a intimní setkání s dosud neznámými severskými umělci, i neopakovatelné zážitky v samotách nad norskými fjordy, pořádané navzdory nevypočitatelnému počasí.

Podtitul programu 2022, Hudba v době krize, reflektoval trauma coronaviru, který krutě poznamenal veškeré hudební dění. Organizátoři připravili žánrově vyvážený mix ohrožených kultur, včetně skandinávského joiku či gruzínské polyfonie, aniž by tušili, jak stávající krizi ještě drasticky prohloubí ruská invaze na Ukrajině. Program, který čítal přes 40 účinkujících, rozšířila na poslední chvíli Mariana Sadovská, dnes nejaktivnější ikona ukrajinské hudby, která mimochodem letos v březnu vystoupila sólově v Brně i Praze. Ve Forde koncertovala v početnější sestavě, se sborem těch nejstarších venkovských zpěvaček Drevo i s o dvě generace mladším ansámblem Divina z východoukrajinského města Doněck. Na první pohled nedůležité místo původu ale dodalo koncertu na výmluvnosti. Když Doněck roku 2014 obsadili Rusové, Divina se přesunula nejprve do Kijeva a pak do Německa: “Neříkejte o nás že jsme v emigraci. My jsme uprchli, abychom si zachránili životy,” vysvětluje Svitlana Vedmid z Diviny. O dva dny později, spolu s desítkami dalších ukrajinských umělců, vystoupila Sadovská na německém festivalu v Rudolstadtu, který leží kousek za naší hranicí a každoročně je cílem návštěvníku z Česka.

Forde odpovídá velikostí Nymburku, panoramatem a okolím patří ale do zcela jiného světa. Leží na březích říčky, která o kilometr dál ústí do mořského fjordu, otevřené moře najdete o dalších dvacet kilometrů na západ. Všechny cesty odtud vedou do sousedních údolí. Festival probíhal nejen v městském kulturním centru, ale též v malebných severských chaloupkách, které s městem spojovala kyvadlová doprava. První noční koncert proběhl ve 400 let starém venkovském areálu, který dnes slouží jako muzeum. Hudebníci i posluchači se střetávají nejen v sálech, ale i u stánků s občerstvením či v přístřešcích před periodicky se vracejícím deštěm a pod noční, ale letním sluncem stále prosvětlenou oblohou. Sály mají velikost obýváku, účinkující máte na dosah ruky. Během tohoto vysoce privátního večírku jste mohli sledovat jak muzikanty ze Skandinávie či Skotska, tak i balady s bosenským zpěvákem a skladatelem Damirem Imamovicem. Jeho domovský žánr sevdah vznikal podobně jako flamenco, reggae či blues kolizí rozdílných kultur, v tomto případě slovanské zpěvnosti a tureckých melodických ornamentů. Původně městskou subkulturu, která vznikla během turecké okupace Balkánu, posouvá Imamovic do nového kontextu. Mezi sloky vkládá vokální improvizace připomínající jazzový scat, aniž by přitom vytvářel laciné efekty, vše je nějak svázáno s kořeny. Hraje na upravenou kytaru, její vypouklá ozvučná skříň připomíná spíš bouzouki či loutnu saz. Doprovází ho hráč na akustickou baskytaru, dobře známou z portugalských písní fado, i Derya Turkan z Turecka. Ten jako virtuoz na svislé housle kemenče patří k nejrespektovanějším mistrům nástroje. Písně sevdah bývají někdy označované za bosenské blues, proti čemuž se řada hudebníků ohrazuje. Mezi žánry přece není žádná hudební spřízněnost! “Pokud ale vezmeme v úvahu společenský kontext a projekci pocitů, pak tam paralela existuje,” vysvětluje Imamovic, “oba žánry jsou výpovědi o prožité bolesti i o touze ji překonat.”

I když Fordefestivalen – jak zní plný název akce – je mnohem menší než festivaly jako Womad či Roskilde, tak plní výraznou osvětovou a sociální roli. Vytváří můstek mezi bezchybně vybranou světovou nabídkou a obyvateli zapadlého městečka, které leží na stejné rovnoběžce jako Faerské ostrovy. Místo temperamentního a vyhraněného publika typického pro Colours of Ostrava či Rudolstadt tu vidíte postarší rodinky, jejichž hudební vnímavost ovšem není věkem nijak dotčena. Festival se konal poprvé roku 1990, a jeho kulturní význam ocenila i norská královna, která jej roku 2010 slavnostně zahájila.

Výběr účinkujících byl na úrovni žánrově spřízněných festivalů, od impozantní sestavy Nakibembe z Ugandy hrající na obrovitý xylofon, přes ženskou skupinu Atine, kombinující violu da gamba s hudbou Blízkého východu až po Afričanku Sonu Jobarteh. Všechny zmíněné jste mimochodem mohli vidět na pražském festivalu Respect. Překvapením byla Karolina Cicha z Polska, zpěvačka, hráčka na akordeon, a především specialistka na hudbu polských menšin. Svůj poslední projekt věnovala etnické skupině Karaim, jazykově spřízněné s Tatary, ale nábožensky s Židy. Karaimové prodělali sérii nedobrovolných migrací, díky tomu se osvědčili jako tlumočníci, jejich hudba má podobně kosmopolitní charakter jako dnes dobře známé sefardské písně. V kapele převažovaly ženy, vedle malého cimbálu, loutny oud a houslí kemenče excelovala hráčka na bicí soupravu, ta ovšem místo klasických bubnů obsahovala především ruční perkuse v kombinaci s činely.

V severské sekci programu exceloval Elias Akselsen, 75letý zpěvák, kazatel a veteránská postava komunity, která podobně jako skotští travellers vedla po staletí kočovný život, nesvázaný pravidly majoritní společnosti. O spřízněnosti travellers s evropskými Romy existuje řada teorií, společným rysem je hudební nadání i to, že lokální styly rozvíjeli, obohacovali a přebírali roli kulturních kronikářů. Díky represím ze strany státu i církve strávil Akselsen mládí ve Švédsku, dnes má pověst žijící legendy. Ve Forde hrál s houslistou a akordeonistou, který vydatně čerpal z hudby Balkánu, kde strávil několik let. Své kolegy držel Akselsen neustále ve střehu, jak nepředvídatelnými improvizacemi tak i častými změnami tempa. Jeho repertoár zněl jako dobře vyzrálý mix inspirací, které Elias posbíral během své šedesátileté dráhy, zvláště kouzelné byly severské nálady s pikantní příchutí blues či rock and rollu, výsledek nebyl příliš daleko od finského tanga, hudby s podobně divokým rodokmenem.

A na závěr zážitek, který připomněl důležitost hudby v každodenním životě. Sbor Iberi patří k nejnovějším objevům na poli gruzínské polyfonie, žánru, který je na současných festivalech daleko vzácnější než třeba polyfonie z Korsiky či Sardinie. Dnes už málokdo pamatuje, že disciplinu, která propojuje zpěv s uměním stolovat, představil západnímu publiku Peter Gabriel na znače Real World roku 1993 albem Table Songs of Georgia se sborem Tsinandali. Gruzínci jsou známí nejen pohostinností, ale i tím, že slavnostní stolování sleduje historií fixovaná pravidla, a pořadí přípitků vytváří vzrušující sled souměřitelný se Shakespearovým dramatem. Manažerka skupiny s podpůrným norským teamem strávila předchozí dny nákupy, přípravou gruzínského menu, které bylo náplní hostiny zvané supra, což je i název nového alba sboru Iberi. Ke studeným i teplým lahůdkám na bázi granátových jablek, kavkazských bylinek i mletých ořechů se podávalo kvalitní červené Saperavi, vedle sofistikované polyfonie zazněly též zábavné popěvky i zasvěcený komentář. Co se formy týče, nebyl to až tak odlišný zážitek od návštěvy restaurace v lisabonské čtvrti Alfama, kde se zpívá fado: když začne hudba, všichni ztichnou a odloží příbory. Pro otrlého návštěvníka hudebních festivalů se ale tato supra, probíhající v norské dědině půlhodiny vzdálené od Forde, stala životním mezníkem.

Psáno pro časopis Harmonie, 2022/9