World Music Festival Bratislava 17.-20.8 2023
20. 1. 2024 | Rubriky: 2023,Články,UNI
Konfrontace s “hudbou světa” ve slovenské perspektivě je vždy osvěžující. Na rozdíl od nás mají Slováci hudební kořeny jak pestřejší, tak i vitálnější. Pořádat world music festival v Bratislavě, který je zároveň showcasovou přehlídkou pro zahraniční hosty, je tedy počin potřebný pro slovenskou scénu a užitečný pro mezinárodní veřejnost. Během osmileté historie se ředitelce festivalu Jarmile Vlčkové podařilo jednotlivé pramínky programu vybalancovat do organického celku, a v dlouhodobé perspektivě se potvrzuje jeho exportní potenciál. Příklad: loňská účinkující Júlia Kozáková letos vystoupí na showcasové přehlídce Womex.
Akci zahájila na open-air podiu v centru Bratislavy slovenská sestava La3no Cubano, programově dobře vybraná mainstreamová zábava, která je páteří městských pouličních festivalů. Žánr euro-latinských fuzí přitom nelze zlehčovat, k nejoriginálnějším innovátorům například před dvaceti lety patřila skotská Salsa Celtica. Překvapením zahajovacího odpoledne i celého programu byla skupina Ti’kaniki. Ta publikum spíše náhodných diváků převálcovala lavinou rytmů, které na ostrově Réunion vznikaly po několik generací kontaminací evropských vlivů africkými. Na podiu jste viděli jen perkuse, kapela pracovala s čistou energií bez náznaku podbízení. I když po hudební stránce není vrcholným představitelem místního stylu maloya, výsledné napětí i komunikace s publikem byly neopakovatelné.
Ve slovenské nabídce byla největším trumfem pětice Dis Is Markéta. Její kvality signalizovaly už počátkem roku ceny Radio Head, kde skupina pronikla do finále kategorií Folk i World music. Její nejsilnější skladba Hrajžemi působí jako přirozený a nadčasový hit, uhnětený ovšem z jinačího těsta než komerční žebříčky. Zahraniční kolegové upozorňovali na jedinečnou melodickou stavbu a užívali podobné superlativy, s jakými byly o dvě generace dříve analyzován repertoár Beatles. Jméno skupiny je přesmyčka, zpěvačka i klávesistka jsou Martiny, ta první navíc Kertészová, propojením písmenek vznikla Markéta, a přepisem do angličtiny a zpět do fonetické podoby pak výsledný název.
Slovenské horské regiony jsou pro místní hudbu podobným rezervoárem inspirace jakým je pro finské skupiny Karélie. Sestava Ondro a kamaráti čerpá z Horehroní na východním konci Nízkých Tater, a navazuje na kapelu Katka a kamaráti, v níž začínala Katarína Máliková. Z celé pětice nejvíce upoutala houslistka Michaela Dobáková, a to zpěvem plným muzikantské pokory, na koncertě byl ovšem jejímu hlasu vymezen nezaslouženě malý prostor.
Sbor Neha! se snaží být oslavou ženské tvůrčí síly. Většinu materiálu kapela přebírá z balkánských a východoevropských zdrojů, nadšení šesti zpěvaček bohužel tvůrčím vkladem podloženo nebylo. Naopak přesvědčivě na tomto poli vyznělo estonské Duo Ruut, které svoji originalitu obhájilo i na loňském Womexu. V šestnácti letech začaly obě muzikantky experimentovat s citerou kannel, příbuzné slavnějšího finského kantele. Na rozdíl od běžných zvyklostí hrají na jeden nástroj čtyřručně, tvářemi proti sobě, vedle prstů používají paličky, smyčec, údery do strun i dřevěného korpusu. Tradiční nástroj tedy slouží novým, pro puristy kacířským myšlenkám. Vlastně jde o DIY koncept, který nestojí na virtuozitě, ale jak se oprostit od rutiny. Další plus představuje zmíněná ženská tvůrčí síla, která staví na souhře a ne na egu.
K legendám evropské tradiční hudby patří Efrén López, srovnatelný se svým katalánským krajanem Jordi Savallem. Na rozdíl od něj López archivní hudbu neinterpretuje, ale v rámci historických žánrů vytváří skladby nové, což se mu po deset let dařilo se skupinou L’ham de Foc. Spolu s řeckým flétnistou a multiinstrumentalistou Christosem Barbasem je lektorem na modálních workshopech Labyrinth, které vede Ross Daly. Na podiu byli Barbas i López obklopení baterií strunných nástrojů, od afghánského rebabu až po novotvar “ogur saz”, zkonstruovaný v Turecku před 30 lety. Hráli především hudbu z posledního alba Atlas. Nejsilnější okamžik přišel, když oba vzali do ruky řecké loutny. Současné myšlení se protnulo s historií a nabídlo výlet strojem času: takhle nějak mohly znít kořeny flamenca před tím, než styl získal svůj název.
Marseillský sbor Lo Cor de la Plana jako první spojil individualistické pojetí polyfonie s oksitánštinou, tedy původním jazykem jižní Francie, a na jeho odkaz dnes navazuje celá řada jihofrancouzských skupin. Barrut užívá stejně jako Lo Cor perkuse včetně velkých tamburín, díky dvěma zpěvačkám rozvíjí polyfonii do nových barev. Celkem sedmičlenný sbor staví na energii, akustickém zvuku a rytmu lidských hlasů.
Asii reprezentovala na bratislavském festivalu Soona Park s obrovitou korejskou citerou kayagum. Korejská hudba proniká na evropská podia stále častěji právě díky virtuozním hráčkám na tradiční nástroje. Přitom se nejedná o nějaký exotický úlet, který vyšumí druhým uchem ven. Korejská hudba osloví především vnímavější část publika, které k ní přistupuje podobně jako k soudobé vážné hudbě. Právě na tomto přesahu staví Soona Park, její práce s tempem a dynamikou je pro západní uši srozumitelná a logická. Západní obzor ale překračují barvy, arpeggia, rytmické struktury, tónové clustery, divokostí připomínající pianistku Hiromi z Japonska. Hra oběma rukama na otevřené pole strun vede k odvážné myšlence: není tohle vlastně ten nejdokonaleji preparovaný klavír, o němž se ani Johnu Cageovi nesnilo?
Zatímco poslechové koncerty probíhaly v kostele Klarisiek, taneční kapely koncertovaly v dodnes funkčním V-Klubu, který před půl stoletím fungoval jako doména studentského publika a rockové i jazzové revolty. V žánru často podbízivých DJ-muzikantských projektů reprezentuje Fanfara Station trefu do černého: vpravo od elektronického pultu střídá americký hráč trubku a trombon, vlevo stojí tuniský zpěvák s pestrou paletou nástrojů, od darbouky přes tamburíny, plechové kastaněty karkabus, flétny a dudy až po pronikavou píšťalu raita. Vše použité s mírou a na správném místě, v nepolevujícím rytmickém tahu. Zazněl i tuniský globální hit Sidi Mansour.
Nejatraktivnějším pramínkem současné nabídky world music je hudba západní Afriky, díky umělcům jako Habib Koite, Bassekou Kouyate, Vieux Farka Toure či Tinariwen — všichni jsou mimochodem z Mali. I když Aboubakar Traoré pochází z Burkiny Faso, která je s Mali hudebně spřízněná, jeho koncept se od malijských hráčů výrazně liší. Podíl na tom má jak instrumentace, tak i stavba repertoáru. Traoré hraje na kamalengoni, zmodernizovanou “loveckou harfu”, která sice vzhledem připomíná koru, ale v malijských sestavách obvykle alternuje s baskytarou. Traorého nástroj má 16 strun a výsledný zvuk výrazně zahušťuje. Xylofonu podobný balafon vytváří rytmicky i melodicky závratné linky, a spolu s hráčem na elektrickou kytaru vytáčí taneční potenciál hudby na maximum. Právě kytara se stala páteří jednoho z nejsilnějších moderních panafrických stylů, konžské rumby. Ta vznikla v horečce sobotní noci v tančírnách konžské metropole Kinshasa před půl stoletím, a rozšířila se jak epidemie nejen po Africe, ale i v Karibiku. Kytarista navazoval právě na tento odkaz, kdykoli dostal prostor tak zazářil, jinak zůstával decentně v pozadí, jeho sóla byla ale zvukově komplexnější než přímočaré melodické linky konžských klasiků. Traorého zpěv dotvářel taneční náboj snadno čitelnými melodiemi, které navazovaly daleko silněji na zlatou éru konžské rumby, nežli na dnes mnohem populárnější pouštní blues subsaharské Afriky.
Psáno pro UNI, 2023/10
