Vzpomínka na Ivana Krále

5. 2. 2020 | Rubriky: Články,Uncategorized

pátek 7. září 1979, koncert Patti Smith Group v Olympiahalle, Mnichov.

Pro fanoušky za Železnou oponou byly tehdy jedinou informací nahrávky a časopisy. Setkání s živými umělci byla vzácná. Beru to jako velké štěstí, že se můj návrat z dovolené na devizový příslib v září 1979 protnul s koncertním turné Patti Smith a Ivana Krále, a to v Mnichově. Pověst zpěvačky v tehdejším kontextu naznačovala, že milovníci sofistikovaných a profesionálních hudebních produkcí si tu na své nepřijdou. Jenže právě ta její nesofistikovanost, ať už přirozená nebo fingovaná, mě na koncertě pobavila nejvíc. Vystoupení v mnichovské Olympiahalle mělo ráz volné improvizace, jemně navazující na zvuk Velvet Underground. Zpěvačka vystupovala v pěkné pletené čepici, kterou si čas od času svlékala a navlékala. Vždycky si přitom dala záležet, aby ji tenhle úkon ještě o něco víc rozcuchal.

Po dvou úvodních skladbách přišlo skutečné zahájení koncertu: skladba Privilege (Set Me Free) z o rok dříve vydaného alba Easter. Vzduch v sále najednou ožil důvěrné známými vibracemi, tóny získaly na síle a účinku a dáma na podiu svoji autentickou identitu.

Mimika Patti Smith věrně vycházela z jaggerovské školy. Pro oba je typická směs pózy a opravdovosti – což je i tajemství poctivého showbusinessu. Kouzelné byly její chvilky s klarinetem. Zvukově se vracely do zlatého věku free jazzu, jejich působivost byla především ve vizuální rovině. Člověk věděl, že cokoli se na jevišti stane, nemusí být přímo oslnivé, ale je v souladu s nějakým vyšším plánem.

S tím souvisí i repertoár s překvapivým počtem rockových evergreenů. Už roku 1979 nebyly revivalistické tendence žádnou zvláštností. Vedle původních skladeb zazněly For Your Love (Yardbirds), All Along the Watchtover (Hendrix, Dylan), Cold Turkey (Lennon), Time is On My Side (Rolling Stones), Twist and Shout (Isley brothers, Beatles) a My Generation (Who). Kapela v nich nehrála zázračné, ale kompetentně: nikdo z muzikantů se nepředváděl víc, než bylo třeba. K nejzajímavějším momentům patřila skladba z tehdy posledního alba Wave. Patti Smith ji zpívala acapella a suverénně ukázala, jaká přesvědčivost a síla leží v jejím hlase. Když hrála na kytaru, bylo naopak jasné, že ji vnímá spíš jako symbol než hudební nástroj. Po vizuální stránce ovšem kytarové virtuózy předčí. Když se s nástrojem ohání po podiu a cítí, že na ni civí tisíce párů očí, je jasné, že se jí splnil životní sen. Podobný důvod k veselí měl i kapelník Lenny Kaye, který sice na kytaru skutečně hrál, ale technicky nijak neoslnil. Když v přídavku My Generation usedla zpěvačka na chvíli za bicí, měla radost jako malé děcko. Skladba se rozplynula ve zvukovou koláž vazbících kytar bez dramatických momentů. Působilo to jako pankáčské a trochu rozvláčné gesto vůči loyálnímu mnichovskému publiku. Německá mládež chodila po parketu haly a zacpávala si uši, atmosféra vzájemného pouta a pohody však přetrvávala a produkce vyšuměla jaksi do ztracena.

Na rozhovor se zpěvačkou to nevypadalo, vchod do zákulisí byl střežen s německou důkladností, a tak jsem zkoušel štěstí s pobíhajícími muzikanty. Podařilo se mi odchytit Ivana Krále, viděli jsme se tehdy vůbec poprvé, bylo to úžasně milé seznámení, měl radost že na koncert přišli i lidé z Čech. “Já ti můžu říct všechno, co potřebuješ, hraju s Patti Smith už pět let, a pak – ona taky nemá pokaždý náladu na interview.”

Shodli jsme se, že nejlepší písnička, kterou natočila, je její dosud největší hit, Because The Night, a že člověk, který má hlavní podíl na autorství (ona se prý podílela jen na textu), patří k největším zjevům amerického rocku té doby: “Bruce Springsteen bude v téhle hudbě jednou znamenat totéž, co kdysi Frank Sinatra.” tvrdil Ivan.

Patti Smith odehrála písničku poprvé o dva roky dříve v newyorském klubu CBGB v den svých jednatřicátých narozenin, Bruce Springsteen na jejím koncertě hostoval. S Ivanem Králem jsme pak mluvili i o posledním albu Wave: “Když jsme je natáčeli s Patti Smith ve Woodstocku, byl tam nádherný klid a kolem samé lesy.” O producentech: “Skvěle se pracovalo s Jimmy lovinem – ten s námi točil Easter, Todd Rundgren sice zná všechny ty studiové triky, ale… zkrátka se nám tolik nevěnoval”, o Johnu Caleovi, který prý pořád prožívá svoje komplexy a proto příliš neskládá, o Brianovi Enovi, který se tehdy velmi sblížil s newyorskými skupinami a natáčel poslední album Talking Heads, i o anglických novinářích. Povýšenost, s níž před lety poprvé Patti Smith přivítali, se všem zřejmě důkladně vryla do paměti – ale konec konců, i oni mají nárok na svoji polovinu pravdy.

Psáno na psacím stroji v době tuhé normalizace v září 1979 a zde publikováno poprvé.