Turista s oslem a sitarem, Ross Daly (2)

16. 2. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI

“Nejsem purista, nevěřím na konzervaci hudby z minulosti, ale vím že další rozvoj tradiční hudby, který je nutný, by měl probíhat se zřetelem na hudbu samotnou a ne na komerční cíle. Tu jsou prioritou pro řadu talentovaných hudebníků, což je škoda, vzniká tak spousta šmejdu. Ale naštěstí stále existují lidé, kteří dělají kvalitní hudbu.” – Ross Daly

Jedinečným fenoménem hudebních dějin posledních dekád jsou umělci, kteří vstoupili do cizí kultury a natolik v ní vynikli, že u místních hudebníků dokázali obnovit zájem o tamní lidovou hudbu, do té doby považovanou za cosi nepříliš atraktivního. K nejvýraznějším příkladům tohoto jevu patří Ross Daly, původem Ir který, se narodil v Londýně a vyrůstal ve Spojených Státech. Před více než třiceti lety se usadil na Krétě, jeho nástrojem je houslím příbuzný nástroj o třech strunách zvaný krétská lira. Vedle tradic z Kréty studoval hudbu v Turecku, Indii, Iránu, Afghánistánu i Egyptě. Řekové mu přezdívají “muž, který nezná hranice”, mezi hráči z celého Středozemí je kultovním hrdinou, a v městečku Houdetsi poblíž Iraklionu pořádá každé léto několikatýdenní hudební semináře s lektory i studenty z celého světa. V minulém čísle jsme otiskli první část rozhovoru, dnes následuje dokončení. Rozhovor vznikl v přízemní místnosti Dalyho krétského domova v Houdetsi, který je zároveň nástrojářskou dílnou, hudebním muzeem i místem letních workshopů, za střídavé přítomnosti celkem tří psů, z nichž ten nejstarší se jmenoval Beethoven.

Hudba z Kréty zní Evropanům orientálně, zatímco lidem z Východu připadá evropská. Co je vlastně její esencí, když necháte stranou nástroje? Je to výraz, stupnice, rytmus?

Velká část krétské hudby je spojená s tancem, ten rytmický aspekt je velmi důležitý. Třeba tanec syrtos je ve 4/4 taktu, což ale neznamená, že na každou 4/4 skladbu lze tančit syrtos. Vedle správného počtu dob tam musí být ještě určitý feeling, jinak by tanečník neudělal ani krok. Běžný tanečník o hudbě či stupnicích nic neví, ale když slyší něco krétského, ihned to pozná, reaguje na to tancem. A pak vám také řekne jestli se na to tančilo dobře nebo špatně. Podle mě to není neomylné kritérium, ale je to dobré kritérium. Takže, na krétskou hudbu se musí dát tancovat. Ale také se k ní musí dát zpívat. Krétská hudba má přitom velmi zvláštní stupnice, ale tuhle stránku si hráč neuvědomuje, na Krétě neexistuje žádný systém jako jsou módy maqam v orientálních zemích. Krétští hudebníci se v místních stylech dokážou snadno pohybovat, aniž by je analyzovali. Jména not se naučili až v posledních letech.

Pro vaši skupinu, která začala před 25 lety pod názvem Labyrinthos, bylo vždy typické prolínání hudby z Kréty a sousedních regionů. Můžete to doložit konkrétně vaším repertoárem?

Tak například: na začátku koncertu hrajeme moji skladbu, založenou na stylu západní Kréty, potom nějaké lidové téma, potom skladby které napsal Andreas Rodinos. Ten byl považován za vůbec nejlepšího hráče na krétskou liru, ale bohužel zemřel roku 1937 ve věku 22 let na tuberkulózu. Pak nějaké naše improvizace, pak skladbu mého učitele Kostase Moundakise, a pak je čas na ty zeměpisné přesahy, například Bayati Shiraz v azerbajdžánském stylu, maqam Hijaz v arabském stylu, nebo třeba skladba kterou jsem napsal společně s indickými hudebníky v níž je kus Ragy Bhairavi.

Kréta, ostrov samouků

Ten Rodinos toho do těch svých 22 let musel asi hodně stihnout. Jak se vlastně člověk stane tím nejlepším hráčem na liru?

To je docela zajímavé, protože o něm se zrovna nedá říct, že by to byl největší virtuoz. Lidé ho respektovali proto, že hrál s mimořádným vkusem a porozuměním, ve správném duchu. Existovali technicky vyspělejší virtuozové, ale citem a výrazem se mu nevyrovnali.

Vaším učitelem byl jiný významný hráč, Kostas Moundakis, který zemřel roku 1991. U koho se učil on? Předpokládám, že na Krétě, podobně jako v jiných etnických hudebních kulturách, se hudba předávala z generace na generaci.

Tak na Krétě naopak žádná tradice učitelů nebyla, převládají samouci. Tady to není jako v Indii, kde žák má svého guru, u nějž třeba i bydlí. Na Krétě každý hledá vlastní cestu, každý na to musí přijít sám. Ledaže má štěstí a žije v blízkosti nějakého mistra. Díky tomu existují jisté vesnice jako Spilli u Rethymno, kde je velká koncentrace hudebníků.

Ale doba pokročila, i na Krétu dorazil nahrávací průmysl, mladí hudebníci si stahují sóla z nahrávek, jak se tyto změny promítají na ostrov hudebních samouků?

Nahrávací průmysl hráče přinutil, aby měli širší repertoár než v minulosti, což ale také stírá hranice mezi regionálními styly. Dříve se u každého hráče dalo poznat, z které vesnice pochází, dnes jsou lidové tradice poznamenány ekonomicky úspěšnými styly pop music. Ale dodnes jsou tu výjimeční hráči, kteří nekopírují minulost ale tvůrčím způsobem na ni navazují. Je jich hodně a nejsou moc známí, protože ti známí hrají popík.

Z článku v UNI, 2009/1