Tolkienův Gandalf se narodil v Karélii
15. 8. 2011 | Rubriky: Články,Hospodářské noviny
Pro Finy je zdrojem kulturní identity jazykově spřízněná Karélie, ležící na opačné straně finsko-ruské hranice. Právě zde nasbíral Elias Lönnrot v 19. století ty nejcennější texty, z nichž vytvořil národní epos Kalevala. Nejedná se o žádnou idylickou školní četbu: syrové příběhy, nedotčené křesťanským myšlením, přiměly autora Pána prstenů, J R R Tolkiena k tomu, že se jako dvacetiletý student začal učit finsky. Když pak o 90 let později vznikala filmová verze Pána prstenů, její autoři vyslali své zvědy přímo ke zdroji, a to do finského pohraničního městečka Kuhmo. Jejich cílem byla budova, kterou od okolní zástavby rekreačních chalup snadno rozlišíte. Minimalisticky pojaté stěny z dřevěných klád kryje zelená střecha, blízká estetice Tolkienových Hobitů. Název instituce, Juminkeko, figuruje v Kalevale jako součást hádanky, a je tudíž nepřeložitelný. I když Juminkeko slouží jako “informační centrum Kalevaly a kultury Karélie”, nezabývá jen zkoumáním minulosti, ale usiluje o revitalizaci regionu, zdevastovaného érou sovětských kolchozů, deportací a násilné industrializace.
“Před 50 lety to byla země hladu,” říká o finském pohraničí Markku Nieminen, který nadaci Juminkeko založil se svojí ženou Siirpou . “Děti jezdily do školy na lodičkách nebo na lyžích.” Zatímco Finové stavěli silnice, na ruské straně se čas nejen zastavil, ale řada vesnic zpustla: obyvatelé byli z exponovaného pohraničí za války deportování. Nieminen do ruské části Karélie sporadicky a velmi složitě cestoval ještě před perestrojkou a pádem železné opony, a teď přes hranici vozí návštěvníky letního hudebního festivalu Sommelo, jehož první část probíhá na finském území a druhou část tvoří návštěvy posledních zachovalých či nově zrekonstruovaných vesniček v Karélii.
Překročit hranici ale není snadné ani dnes, projíždíme celkem čtyřmi checkpointy: finskou a ruskou pasovou kontrolou, identitu pak znovu prokazujeme po jejím opuštění, další závora je u výjezdu z ruského hraničního pásma. Následuje úmorná cesta autobusem po 150 km dlouhé lesní cestě, kterou k těžbě dřeva vybudoval švédský koncern Ikea. Cílem je městečko, jehož původně finský název Uhtua změnila ruská správa na turistům srozumitelné jméno Kalevala. Rusové tu dnes tvoří nadpoloviční většinu obyvatelstva, na podiu zdejšího kulturáku se střídají naši spolucestující finští hudebníci s ruskými skupinami estrádního typu. Nezapomenutelné jsou výlety do okolí. Stavíme v blízkosti vesnic, kde Lönnroth zachytil desítky stran veršů od jediného barda: tématem byly hrdinské činy neohroženého Väinämöinena, který se později prý stal předlohou Gandalfa z Pána prstenů. Často se pohybujeme podobně, jako kdysi Lönnroth: prodíráme se po ramena vysokou travou, mnohá z míst jsou dodnes přístupná jen lodí.
Zlatým hřebem je výlet je do opuštěné samoty Haikola, která se má stát skanzenem. Markku Nieminen nás vede k hrobu nejváženějšího karelského spisovatele 20. století, Ortjo Stepanova. Vysvětluje, že ruské příjmení jeho předkové nepřijali pod nějakým nátlakem kolonizátorů – ale naopak: všichni obyvatelé vesničky původně patřili k rodu Kalaska, ale protože z daňových důvodů bylo výhodné vytvořit další rodovou strukturu, opili ruského berního úředníka, a ten zanesl nové jméno do listin. A pravoslavný kříž, který je na zdejších hřbitovech nejčastějším znakem, se na Stepanově hrobě ocitl omylem. Všemi respektovaný spisovatel byl totiž pohan, podobně jako jeho předkové, proslulí pěvci-recitátoři epických příběhů. Misionáři a kněží přicházeli do Karélie z Ruska a místní lidé jim nerozuměli – což je důvodem, proč se právě tam udržely eposy, z nichž vznikla Kalevala.
Psáno pro Hospodářské noviny