Tak pravil Dr. John

10. 10. 2023 | Rubriky: Články,Vykopávky,World Music

Mac Rebennack alias Dr. John byl v Praze poprvé už za prezidenta Husáka, jako pianista s orchestrem Chrise Barbera. V sérii “vykopávky” nabízím rozhovor z roku 1995.

Dr. John, původně studiový hráč a producent z New Orleansu, se ;světovému publiku představil v nespoutané éře 60. let albem Gris Gris nahrávka svojí tajemností a fantazií sice zapadala do tehdejší psychedelické éry, ale čerpala z úplně jiných kořenů, než sanfranciský acid-rock. O rok později se podařilo tajemný opar nad New Orleansem zvýraznit Peter Fondovi a Dennisu Hopperovi ve filmu Easy Rider. Čím je vlastně New Orleans tak lákavý? Pro Američany představuje toto město vstupní bránu jak do španělské a francouzské kultury, tak i do Afriky. Zrodil se zde jazz, a dodnes tu trvá tradice karnevalů Mardi Gras.

;Dr. John ovšem žije od 80. let v New Yorku odstěhoval se proto, že pověstná neworleanská hudební scéna začala pohasínat, což mělo politické příčiny. Nový starosta města slíbil, že se vypořádá se zločinností, a tak začal postupně likvidovat všechny podezřelé herny a nevěstince. Skutečné zločince nezlikvidoval, jen je zatlačil hlouběji do podzemí, a o práci připravil hudebníky, kteří po léta v zábavních podnicích nacházeli obživu. Úpadek neworleanské scény popisuje Dr. John (vlastním jménem Mac Rebennack) ve své autobiografii Under A Hoodoo Moon. Stejně otevřeně tu líčí léta strávená v heroinovém návyku, léčení i konflikty s policií a s manažery.

Pianista, zpěvák, kytarista a producent Dr. John vyznává hudbu, která vzniká z živého kontaktu mezi muzikanty. Během svého života pracoval s desítkami legendárních hudebníků, včetně Rolling Stones, které ovšem v knize nekompromisně osočuje, protože si od něj vypůjčili písničku, kterou si později přivlastnili po názvem ‘Cocksucker Blues’. Následující rozhovor probíhal po telefonu mezi Prahou a New Yorkem roku 1995, kdy na trh přišlo nové album Dr. Johna, Afterglow (GRP/BMG).

Nechybí vám teď New Orleans? Nemáte potřebu se tam vracet a čerpat inspiraci?

To je pravda, občas to tam musím zkontrolovat, podívat se, kdo kde hraje, a teď jsem se zrovna odtamtud vrátil. V New Orleansu je strašná chudoba, je to něco jako třetí svět, lidé jsou tak chudí, že třeba nemají vůbec žádné peníze.

Ale taky se tvrdí, že v krajích s tvrdým živobytím vzniká ta nejlepší hudba.

To je možná pravda, ale muzikanti také musí mít kde hrát. V New Orleansu je dnes 80 % hráčů, kteří chtějí odejít pryč.

Pro řadu lidí zůstane New Orleans spojen s filmem Easy Rider. Cílem obou hlavních hrdinů byl neworleanský karneval Mardi Gras. Představuje tohle město nějaký symbol pro celé Spojené státy?

Teď jsem zrovna mluvil se dvěma bývalými spoluhráči Joshua Redmana, a oni se tam přestěhovali, aby aspoň trochu absorbovali ty kořeny a kulturu.

Vaše nové album Afterglow představuje také návrat ke kořenům?

Tam jsou věci, které jsem znal už od svého dětství, a taky pár skladeb, které jsem napsal pro jiné zpěváky – jako ‘There Must Be A Better World Somewhere’, což jsme s Doc Pomusem složili pro B.B. Kinga, a on to natočil na album, za které dostal počátkem ;80. let Grammy ‘New York City Blues’ jsme napsali pro Jimmy Whiterspoona. Skladbu ‘I’m Just a Lucky So-and-So’ od Duke Ellingtona nahrála spousta lidí, ale já jsem ji chtěl posunout trošku blíž k blues a k funku. Pokaždé vlastně natáčím úplně jinou desku – nelíbí se mi zůstávat dlouho ve stejných kolejích.

V 60. letech hudebníci hledali něco nového, a teď se naopak spíš vracejí ke svým kořenům. Myslíte si, že se tohle zase změní?

Hudba se vyvíjí v kruzích, a pokaždé si můžete inspiraci vybrat z jiných míst a z jiných časů. Řada věcí, které píšu teď, vypadají že jsou daleko starší než skladby, které jsem psal dříve, ale já o tom moc neuvažuju. Když něco píšu, řídím se jen tím, aby se mi to líbilo. Také mám štěstí, že kolem mě jsou lidé, kteří mají k těm kořenům blízko.

Když jezdíte po koncertech s New Orleans Revue, tak s vámi zpravidla vystupují Mardi Gras Indians. Zažil jsem ten koncert roku 1992 v Berlíně a fascinovaly mě dvě věci – jednak neuvěřitelná syrovost jejich projevu, a pak to, že to nejsou Indiáni, ale černoši. Jak je to s nimi vlastně doopravdy?

Za otrokářských časů utíkali otroci do močálů v Louisianě v Bayou Country, a zpravidla se tam oženili. Touto cestou se indiánská a černošská kultura začala prolínat, a proto teď v Louisianě existuje řada černých Indiánů. celé rody či kmeny. A když se ty jejich africké kořeny smíchají s indiánskými, je z toho velmi zvláštní kultura. V USA byl indiánský svatý jménem Black Hawk, a ten podle legendy Indiánům kázal, že mají oslavovat jak indiánské, ta černošské tradice, že to pro ně bude cesta k přežití. Já právě teď chystám demáče svých skladeb pro dvě skupiny těchhle Indiánů – pro Wild Magnolias a Golden Eagles. Napsal jsem jim pár písniček, takže teď budou mít šanci představit se i trochu jinak.

Je dnes v hudbě ještě důležité, jestli je někdo černoch nebo běloch? Před padesáti lety bylo všechno ještě přísně rozdělené – i publikum, takže tehdy byste asi taky nemohl dělat to, co teď.

Možná, že se mi podařilo na neworleanské scéně zbourat pár rasových bariér. Když jsem v 50. letech pracoval jako producent, nebylo mi ještě ani dvacet, ale oni si mě najali, protože jsem dal dohromady vždycky ty nejlepší muzikanty. Najímal jsem totiž ja bělochy tak i černochy, což tehdy heště nebylo zvykem.

Takže jste vlastně dělal v New Orleansu totéž, co v Memphisu Sam Philips, když natáčel ty nejstarší singly s Elvisem Presleym, které vlastně také představují první kombinaci bělošského a černošského cítění.

O Presleym toho zas tolik nevím, ale s Philipsovou rodinou jsem pracoval koncem 50. let, a všichni jsme tehdy zkrátka chtěli dosáhnout co nejlepšího výsledku a pracovat s lidmi, kteří něco uměli.

Pohybovat se na hranici mezi oběma rasami mohlo být ale taky trochu riskantní.

Taky když mě kvůli tomu sledovala policie. a šli proti mě černí odboráři a bílí odboráři – ty jejich spolky byly tehdy rozdělené. Pořád proti mě bojovali, ale muzikanti stáli za mnou. Počátkem 60. let jsem byl jediným bělochem u gramofonové firmy, kde byli samí černoši. Ze tří kytaristů, kteří mě učili, byli dva černoši. Můj otec prodával desky a nakupovat k němu chodili hlavně černoši. Asi to na mě mělo důležitý vliv. Když se podíváte na historii hudebníků v New Orleansu, tak my jsme tam byli odjakživa rasově integrovaní, žádně dělení podle ras neexistovalo, akorát jsme to museli dělat potají. Teď je už všem jasné, že hudba nás spojuje, a politika nás rozděluje.

Když se Bill Clinton stal prezidentem, řada hudebníků to brala jako pozitivní signál. Co jste si myslel vy?

Tak poslouchejte – já politikům moc nevěřím, a myslím si, všechno kazí ty skryté síly za zavřenými dveřmi, které politikou hýbou, a o nichž se v novinách nepíše. Svět politiky má své zvláštní zákonitosti: i když přijde hodně silná osobnost, nemá moc šancí. Může přijít atentát, série skandálů, anebo ho prostě nezvolí. Už jsem viděl řadu lidí, kteří chtěli zavést změny – a většinou se jim to nepovedlo.

V životě jste vyzkoušel řadu látek, které jsou mimo zákon. Věříte na jejich legalizaci?

To že drogy nejsou legální, představuje vysoce lukrativní příležitost pro gangy, které drogy vyrábějí či pašují – podobně lukrativní je třeba pašovat zbraně. Možná, že by se to dalo zařídit jinak, ale v téhle chvíli neznám odpověď.

Když by tedy někdo chtěl měkké drogy legalizovat, podporoval byste ho?

Já sám nevím, jestli by z toho vzešlo něco dobrého. Už mě unavují lidé, kteří tvrdí, že znají řešení. Je velký rozdíl mezi tím, když to někdo jen tvrdí, a když řešení skutečně má. Pokud někdo skutečně dělá něco, co může lidem pomoct, budu ho podporovat až do hořkého konce. Podílím se na řadě akcí pro děti, které se narodily s nevyléčitelnými nemocemi, pro bezdomovce, kteří přišli o živobytí, protože byly zrušeny továrny, kde předtím pracovali. Dělal jsem toho daleko víc, než jsem zjistil, že peníze se k těm lidem často vůbec nedostanou.

Kdybyste měl patnáctileté děti, jak byste na to šel? Zakazoval byste jim něco?

Spousta dětí se teď dostává do konfliktů, protože je zkažená výchovou. Rodiče jim něco nejdřív nařizují, a oni pak sami zjistí, že pravda je trochu jiná. Dostávají špatné informace. Děti se učí velmi rychle, a zpravidla na ulici. Kdysi dávno byl obchod s drogami výhradně v rukou dospělých – teď s nimi na ulicích kšeftují děti, a dospělí zůstávají v pozadí.

Tvrdí se, že rap se stal novým prostředkem černošské kultury. Zajímá vás i tahle hudba?

Na mém předchozím albu Television hostoval Anthony Kieidis z Chilli Peppers, a teď jsem něco zkoušel s člověkem, který si říká KRS 1. Já nejsem proti ničemu a proti žádné spolupráci, mě zajímá hudba a jsem rád, když ji hrajou živí muzikanti. Vím, že někteří rappeři si vystačí jen se spoustou elektrických mašinek, nic proti tomu nemám, ale víc mě zajímá, když se do toho zapojí živí hráči.

Plánujete cestu do Evropy?

Dělali jsme jeden živý koncert pro rozhlas v Německu, a pak ještě jedno vystoupení v Anglii – a pokud nás někdo pozve, tak přijedeme. Na Prahu mám krásné vzpomínky, byl jsem u vás v 70. letech s Chrisem Barberem a dodnes vím, že Praha je moc krásné město. Hlavně mě tam fascinovaly ty staré budovy a katedrály. Na všem dovedu ocenit obě tváře, jak tu nádhernou, tak i tu ošklivou. Zajímá mě obojí.