Staff Benda Bilili: Hudební euforie africké subkultury

19. 7. 2010 | Rubriky: 2010,Články,Rock & Pop

Na poli world music nabírá talent scouting nové dimenze. Manažeři umělce neloví v undergroundových klubech metropolí, ale cestují tisíce kilometrů do nemocemi, korupcí, chudobou i pouličním násilím infikovaných slumů či ghet třetího světa. Belgičan Michel Winter objevil romskou skupinu Taraf de Haidouks v době krvavého pádu Ceausescovy diktatury. V další dekádě se soustředil na Kongo, zemi pověstnou krutými diktátory i božsky nádhernou hudbou.

Jeho první konžský objev, Konono No. 1, lze charakterizovat jako etno-noise, kdežto druhý, Kasai All Stars, vás zavede do temných konžských rituálů na hranici reality a transu. Zatímco obě skupiny u nás už vystoupily, třetí objev své velké evropské turné právě rozjíždí. Sestavu Staff Benda Bilili tvoří pouliční hudebníci Kinshasy, konžské metropole, která patří k těm nejdrsnějším městům naší planety. Příběh kapely je v mnohém analogický filmu Milionář z chatrče: je o motivaci a umění vyniknout v extrémních podmínkách. V sestavě jsou jak mladí bezdomovci, tak i veteránští hudebníci-vozíčkáři, kteří byli zamlada postiženi obrnou, onemocněním v Kongu velmi častým. K přežití jim pomohl jeden z mála pozitivních počinů bývalého diktátora Mobutu, který invalidy zprostil povinnosti platit clo. Přes den hudebníci na svých motorizovaných tříkolkách převážejí cigarety a benzín přívozem přes hraniční řeku Kongo, po nocích hrají na chodníku před restauracemi. Když loni přebírali cenu veletrhu Womex, lidé byli jejich vitalitou šokováni: tihle vozíčkáři by svým přebytkem energie mohli dobíjet celé šiky evropských muzikantů, kteří se na rozdíl od nich těší plnému zdraví.

Staff Benda Billili vystoupí ve čtvrtek 29. července na festivalu Glatt&Verkehrt v Kremži na Dunaji (Rakousko)

Přivést do Evropy invalidní muzikanty z Konga, kteří rozbouří publikum víc než lecjaká “zdravá” kapela, je hodně nepravděpodobná historka. Jak vlastně začala?

Jejich fascinující příběh natáčeli v Kinshase francouzští filmaři, a protože věděli, že jsme schopni ty muzikanty přivézt do Evropy, tak nás navzájem zkontaktovali. Ale tím ta nejtvrdší práce teprve začala.

Zkušebna v zoologické

Co to vlastně obnáší, být muzikantem-bezdomovcem v Kongu?

Všichni ti lidé na okraji společnosti, invalidi, sirotci, prostitutky, drží v Kinshase spolu. Kapela zkoušela v místní Zoo, odkud je i nový člen kapely, basista Kiara Mahingi zvaný Cavalier, ten se tam staral konžskému prezidentovi o koně.

Pokud je subkultura takhle promíchaná, nehrozí, že polovička kapely budou zlodějíčci, podvodníci a kapsáři?

Páteří skupiny jsou Ricky, kapelník a zpěvák, a druhý zpěvák Coco, a s nimi jsme vybírali další hráče. Celý ten proces trval čtyři roky, takže jsme měli dost času zjistit, kdo zpívá falešně, kdo často pije, kdo přijde vždycky pozdě, s kým se pracuje dobře a s kým je to komplikované.

V afrických podmínkách je vůbec nejtěžší dopracovat se k hudebním nástrojům. Na co ta skupina původně hrála?

Na konžskou basu a konžské kytary, akustické nástroje předělané na elektriku. Na první pohled působí trochu neohrabaně, vyrábí je továrna v Kinshase, nejsou to nejlepší nástroje a mají trochu jinačí zvuk než standartní kytary, ale v místních podmínkách obstojí.

Pokud žijete na ulici, není nic jednoduššího než okrást mrzáka. Jak to tedy muzikanti dělají, že jim nikdo neukradne nástroje či výdělek?

Oni kolem sebe mají spoustu dětí co žijí na ulici stejně jako bezdomovci. V Kinshase se jim říká shégués. Ti dospělým pomáhají, a oni se za to o ty shégués starají, třeba je učí hudbu, dávají pozor aby se vyhnuli drogám. Nejmladším členem kapely je teď devatenáctiletý Roger Landu, to byl původně shégué, muzikanti mu poskytli ochranu od jeho devíti let. Pochází z chudé rodiny, otce nemá, matka je nemocná a žije trochu daleko od Kinshasy, protože tam je všechno daleko, v Kinshase neexistuje veřejná doprava, takže pro něj bylo jednodušší zůstat ve městě a nevracet se domů. On chtěl být kytaristou ale neměl peníze, tak si postavil nástroj sám, kytaru o jedné struně z kusu dřeva a krabice od sušeného mléka, kterou pojmenoval satongé.

Vy jste tedy s kapelou nejprve připravili repertoár na album, pak jste jim opatřili pasy a víza, a nakonec je přivezli do Evropy k natáčení?

Ale ještě před tím jsme jim museli opatřit ID karty. Celá ta papírová část procesu byla možná náročnější než ta hudební.

Kolik jste tedy celkem investovali do konžské byrokracie?

Asi 20 tisíc dolarů. Třeba jen abyste dostali formulář na žádost o pas, musíte zaplatit 20 dolarů. Ti lidé na ministerstvu nedostávají plat, takže si získávají prostředky k obživě nějakou jinou cestou.

Korupce? Víc než polovina rozpočtu

A občas musíte navíc někoho podplatit?

To musíte skoro pořád.

Takže, na úplatky padlo tak 20 % z těch 20 tisíc dolarů?

Naopak, bylo to víc než polovic.

Jak probíhá turné? Není to pro invalidní muzikanty přece jen zátěž?

Oni jsou ale zvyklí žít na ulici a každý den se přesunou o 20 kilometrů na invalidním vozítku aby si vydělali na živobytí. A přitom je 50 stupňů vedra. Takže cestovat autobusem po Evropě a koncertovat na podiu je pro ně docela lehké. Nejvíce vyčerpávající z toho všeho jsou media, rozhovory.

Pokud teď fungujete jako tour manager, nepotřebujete další pomocníky?

Máme zvukaře, který dělá i věci navíc, my oba řídíme, pomáhají nám místní lidé v koncertních halách, a nakonec to tedy není tak těžké jak jsem se obával. Ti muzikanti jsou vlastně docela samostatní, žádné primadony. Spousta solidarity, to patří k jejich životu.

Muzikanti odnikud

Takže, teď když je vozíte na turné, se vaše investice vrací zpět?

Když jsem se do tohoto projektu pustil, můj první cíl byl, aby každý z nich měl kde bydlet. Na tom teď pracujeme. Budou se stěhovat z ulice pod střechu.

Ale to už se nejedná o hudební business či agentážní činnost, ale o charitu.

Kašlu vám na charitu. Možná to tak je, ale já dělám svoji práci, a to je hudební produkce. Prorazit do světa s hudbou která je zajímavá a muzikantům přinese obživu. Pracovat s muzikanty které mám rád a s hudbou kterou miluju. Stačí mi uživit se, nepotřebuju vilu s bazénem nebo helikoptéru. Lidé, co mě znají od začátku, vědí že vždycky pracuju s muzikanty kteří přišli odnikud ale nakonec prorazí do světa. Protože mají talent, a protože já věřím, že to co dělají se bude líbit i ostatním, což se obvykle podaří.

Vy máte zatím hotové jedno album, Tres Tres Fort. Hrajete na koncertech už i nějaké nové, zatím nevydané skladby?

Jedna z nich se jmenuje Kuluna. To je fenomén typický pro Kinshasu, mladí lidé jdou ulicí ve dvou proudech, tedy kolonách, proto ten název, a kradou z obchodů. Kapela to pojala jako dialog mezi Coco a Rogerem: Nepřidávej se k takovému gangu, v životě jsou lepší věci na prácí. Je to silná rock and rollová skladba s poselstvím.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2010/4