Špičkové flamenco i klasika z Afriky na Respectu

11. 6. 2012 | Rubriky: Články,MaPA Akropolis

Letošní festival Respect začal překvapivě brzy – na doprovodném koncertě počátkem dubna vystoupila zpěvačka Ceu, která patří k největším nadějím u nás dosud neznámé brazilské hudby. Hlavní festivalové koncerty proběhnou v červnu na tradiční open air scéně na pražské Štvanici. Během dvou dní překypujících energií se vystřídá přes deset umělců z Afriky, Asie i Evropy, z nichž většina u nás koncertuje poprvé.

Největší atrakcí festivalového programu je flamencový maestro Duquende, dlouholetý zpěvák ve skupině kytaristy Paco de Lucii. I když epicentrem flamenca je Andalusie, nejjižnější část Španělska, Duquende se narodil v severní části země, ve městě Sabadell poblíž Barcelony. Říká se, že mezi těmi nejlepšími flamencovými mistry jsou zastoupeni Romové stejnou měrou jako payos, což je španělský ekvivalent označení “gadžo” pro ne-Romské obyvatele. Názorným příkladem této duality je spojení obou zmíněných umělců. Zatímco Paco de Lucia je “el payo”, v žilách jeho pěveckého partnera koluje romská krev. Narodil se jako Juan Rafael Cortes Santiago, Duquende je jeho umělecké jméno, dle některých odvozené od slova duquendio, což v romském dialektu caló označující mistra.

Romští hudebníci z Andalusie hromadně migrovali do Madridu, který nabízel lukrativní příležitosti v klubech, a mnozí pokračovali dále na sever přes Barcelonu až do jižní Francie, kde vznikla jedna z nejvlivnějších romských skupin dvacátého století, Gipsy Kings. Se zeměpisnou polohou se proměňoval i jejich styl, od emocionálně vypjatého cante jondo – tedy zpěvu vycházejícího z těch nejtemnějších hlubin lidské duše, až po rytmicky nakažlivou katalánskou rumbu, na níž stojí repertoár jak zmíněných Gipsy Kings, tak i současných skupin z energií kypícího tavícího kotlíku zvaného Barcelona.

Andaluské flamenco ale není jen hudba. Jedná se o scénickou formu, která vznikla propojením tance, hudby i zpěvu, a její nejintimnější esencí je do slov obtížně přeložitelný fenomén, zvaný duende. “Před mnoha lety, během soutěže ve flamencovém tanci, se utkala osmdesátiletá žena s krásnými mladými tanečnicemi, které měly pas tenký jak pramínek vody. Zvítězila jen tím, jak ohnula paže, prudce zaklonila hlavu a jediným úderem podpatku dupla na podlahu. Toto setkání andělů a múz, spanilých tvarů a lahodných úsměvů, bylo posledním a plně zaslouženým triumfem věkem svraštělého duende, které za sebou vláčelo rezavějící perutě svých křídel,” napsal Federico Garcia Lorca, španělský básník, znalec flamenca a generační vrstevník Karla Čapka.

Flamenco za sebou má složitou historii: původně to byla hudba společenské spodiny, která před druhou světovou válkou okouzlila celou generaci španělských umělců a intelektuálů. Od šedesátých let vznikají specializované školy i kluby, zvané peea flamenca, které dnes najdete i za hranicemi Španělska. Flamenco prošlo podobným vývojem jako americký jazz. Z pololegální a opovrhované subkultury živořící na okraji společnosti se stal vybroušený styl, komunikující s dalšími žánry. Zásadním mezníkem této cesty je koncertní album Friday Night in San Francisco z roku 1981, na němž se sešli tři kytaroví velikáni, Al DiMeola, John McLaughlin a Paco DeLucia.

Paco de Lucia hraje s Duquendem už 15 let, ale neméně významná byla jeho spolupráce Camarónem de la Isla, což byl podle znalců jeden z největších zpěváků flamenca 20. století. Camarón vynikal ve stylu cante jondo, tedy v “hlubokých písních”, jak Španělé označují ten nejsyrovější zpěv, aby jej odlišili od lehčího stylu cante chico. “Camarón byl jedním z největších umělců, jaké jsme ve Španělsku měli,” tvrdí de Lucia. “Ukázal mi, že se musím učit sám od sebe, ze svého života. Jeho hlas v sobě měl divošskou sílu a já se musel hodně snažit, aby moje hraní dávalo vedle jeho zpěvu vůbec nějaký smysl.” Camarón až do své předčasné smrti ve věku 41 let žil a zpíval jako člověk z ghetta, který se odmítá podřídit establishmentu, Španělé jej proto rádi přirovnávají k Bobu Marleymu.

Duquende bývá často označován za Camarónova nástupce, což ilustruje příhoda z dětství. Když byl Duquende devítiletý chlapec, Camarón ho vyzval, ať zpívá před publikem, a Duquende prošel tímto křtem za doprovodu Camarónovy kytary. Ve své současné tvorbě Duquende hranice žánru často překračuje, například v projektu Qawwali Flamenco, na němž se podílí spolu s pakistánským zpěvákem Faiz Ali Faizem, jehož doménou jsou extatické rituální sufijské zpěvy qawwali. V Praze se Duquende představí s autentickým flamencovým repertoárem z Andalusie, do nějž zahrnul i svéráznou úpravu skladby Leonarda Cohena, s příznačným názvem ‘The Gypsy’s Wife’, Cikánova žena.

Letošní Respect přináší též velmi pestrou nabídku hudby z Afriky. Skupina Jagwa Music z Tanzánie čerpá z těch nejhlubších tradic venkova i městské subkultury. Její minimalistické obsazení propojuje archaické bubny s klávesami ze supermarketu, které připomínají dětské hračky casio, výsledek má dimenze živelné pohromy. Skupina za sebou má triumfální, více než dvouhodinový koncert na festivalu Roskilde, a je posledním objevem vydavatele, který má ve svém katalogu Konono No 1 či Staff Benda Bilili, sestavy známé z předešlých ročníků Respectu.

Zatím neznámou tvář afrického blues odhalí Roland Tchakounte, “kamerunský John Lee Hooker”. Zatímco dnes velmi módní termín pouštní blues označuje skupiny ze Sahary a severu Afriky, Tchakounte čerpá ze subsaharské oblasti. V současné době žije a natáčí ve Francii a má za sebou například koncert na prestižním Chicago Blues Festivalu.
Zcela unikátní hudební výlet nabízí skupina Conjunto Angola 70, all star band orientovaný na zlatou éru africké hudby, kterou Evropané objevují se čtyřicetiletým zpožděním. Afrika měla v 60. a 70. letech stejně dynamickou hudební scénu jako anglosaské země za časů Beatles a Led Zeppelin. Zatímco historické nahrávky zmíněných skupin jsou obecně známé, zlatá éra africké hudby se dlouho skrývala v hlubinách místních archivů, a do světa proniká až v posledních letech rostřednictvím reedic a kompilací. Samy Ben Redjeb, zakladatel Conjunto Angola, strávil léta pátráním ve zvukových archivech, a výsledky vydává na značce Analog Africa. Zlatá éra africké hudby byla unikátní svojí euforií, nově vzniklé africké státy se právě oprostily z koloniální nadvlády, o pozdějších občanských válkách ještě nikdo nic netušil. Afričané z venkova se tehdy hromadně stěhovali do měst za prací, kde vzkvétaly hudební kluby a stoupala poptávka po nových kapelách. Africké metropole Luanda či Kinshasa prožívaly podobnou kulturní expanzi jako Chicago v době vzniku chicagského blues anebo Kalifornie za psychedelické éry. Conjunto Angola 70 je skutečnou superskupinou, sestavenou z těch nejlepších hráčů dnes už neexistujících angolských skupin.

Psáno pro MaPa

http://www.palacakropolis.cz/o-akropolis/mapa

Respect


Rubriky

Poslední články