Rudolstadt 2012

12. 11. 2012 | Rubriky: 2012,Články,Rock & Pop

“Povím vám tajemství. Tohle je náš první koncert,” prohodil skromně banjista Béla Fleck uprostřed energií sršícího společného vystoupení s malijskou zpěvačkou Oumou Sangare, které bylo překvapivým vrcholem letošního programu.

V Rudolstadtu, 150 km severozápadně od Chomutova, nejsou takové premiéry výjimkou. Během své 22leté historie se festival stal i stálicí na letní mapě českých diváků i hudebníků. Potvrzuje to průkopník moravské world music, houslista a mandolinista Jiří Plocek, který si u německých pořadatelů před lety vytvořil kredit se svojí skupinou Teagrass, a v posledních ročnících byl jediným zahraničním členem rudolstadtské poroty v soutěži Ruth, mapující německou scénu.

I když Rudolstadt počtem obyvatel nedosahuje ani 30 tisíc, festival má rozpočet srovnatelný s britským Womadem, jehož nabídka stojí na úzkém výběru zvučných jmen. Strategie Rudolstadtu je opačná, program představuje spíš pyramidu, jejímž základem jsou desítky fundovaně vybraných kapel. Jinými slovy: tak různorodou a lákavou hudební kuchyni byste jinde těžko hledali.

První zahraniční koncerty dnes světově známých Värttinä či hrdelních zpěváků z Tuvy proběhly v 90. letech právě v Rudolstadtu. Letos byla podobnou senzací sestava Narasirato z Šalamounových ostrovů, jejíž nástroje jsou tou nejlepší vizitkou metody do-it-yourself: perkuse, obrovité píšťaly, od basových až po Panovy flétny, vše vyrobené z bambusu. Do Německa cestovali dva dny s přestupem v Austrálii a Dubai, na nejbližší mezinárodní letiště souostroví se museli přeplavit přes úžinu. Za honorář za předcházející úspěšné vystoupení na australském Womadu si prý koupili přívěsný motor, a díky tomu je v Evropě nejspíš uvidíme i v příštích sezónách.

Valaši z Česka i Polska

Denní návštěvnost festivalu, který trval od čtvrtka do neděle, se pohybovala mezi 20 a 30 tisíci, a zůstává tak lehce pod letošním 31tisícovým rekordem Colours of Ostrava, pro které byl Rudolstadt důležitou inspirací. Ředitelku Zlatu Holušovou jste mohli na dřívějších ročnících často vídat, stejně jako koncertní promotéry z Prahy či ředitele Folkových Prázdnin v Náměšti nad Oslavou, který si z rudolstadtské nabídky rád vybírá: letos to byly například anglické folkařky The Unthanks, které se v Rudolstadtu představily před třemi lety.

Béla Fleck, všestranně virtuozní hráč na banjo a mnohonásobný držitel Grammy, jehož koncert se před třemi lety vryl do paměti pražské veřejnosti, v Rudolstadtu zahájil své turné s Oumou Sangaré, dnes nejrespektovanějí zpěvačkou z Mali. Nejde ovšem o žádnou producentsky režírovanou fuzi, Fleck africkou hudbu trvale sleduje, k čemuž má zcela věcný důvod, předkem banja byla drobná africká loutna ngoni, která před staletími pronikla do Nového světa v podpalubí otrokářských lodí. Oumou Sangaré čerpá z magických písní lovců z jihomalijského regionu Wassoulou, odkud je i loutna kamalengoni, na podiu nepřehlédnutelný větší bratříček ngoni. Její pulsující figury zahušťovaly rytmické pletivo baskytary a bicích, na které nehrál nikdo jiný než Will Calhoun z Living Colour.

Pod velkým podiem v Heineparku, které je protiváhou další velké scény na zámku Heidecksburg nad městem, se během koncertu sešla početná česká komunita čítající fotografy, fanoušky i písničkářku Lucii Redlovou, která tu hrdě reprezentovala valaškou komunitu. Letošní program ale nabízel i valašskou hudbu z polské části Slezska, v podání skupiny Voˆosi, což v překladu z polštiny neznamená vlasy, ale Valaši. Původní sestava lidových muzikantů vznikla před čtvrt stoletím, později přibrala mladší hudebníky s klasickým vzděláním. Cellista Stanisˆaw Lasoe tvrdí, že dřívější repertoár pocházel výhradně ze tří vesnic v polských Beskydách, ale teď převažují skladby komponované na základě lidových motivů. Ve svém paralelním životě klasického hudebníka hraje například hudbu dobře známého současného skladatele Arvo Pärta.

Nenápadný prorok balkánských fuzí

Další sondou do regionálních tradic našeho kontinentu byl koncert Nikoly Parova, ex-manžela maďarské zpěvačky Márty Sebestyén a jednoho z nejfundovanějších znalců balkánské hudby. Parov byl navíc klíčovým hráčem v prolínání stylů ze Západu a Východu Evropy: “Měl jsem to štěstí, že jsem se před více než třiceti lety seznámil s irským mandolinistou Andy Irvinem, který mě uvedl mezi další irské muzikanty, a tak jsem získal příležitost hrát ve velkých produkcích jako Riverdance. To ale není žárný mainstream, nepodléhá módním výkyvům, je to trvalá příležitost.” Se svým kvartetem vystoupil na hradní terase i v intimním prostředí městského divadle, což je ideální scéna k soustředěnému poslechu, na kterou diváci nevybavení novinářskou akreditací stojí hodinové fronty. Vedle flétny kaval i dalších balkánských nástrojů hrál i na švédské klávesami opatřené housle nyckelharpa, s nimiž se mimo Skandinávii prakticky nesetkáme. Dle zasvěceného posudku Jiřího Plocka se švédským hráčům přinejmenším vyrovnal, což Parov komentoval docela skromně: “Já mám ten nástroj asi dvacet let, hraju na něj ale dle svého a ne jako ve Švédsku.”

Vrcholný koncert na velkém hradním podiu se odehrál po sobotní půlnoci. Impulsem ke vzniku smíšeného, řecko-izraelsko-tureckého ansámblu My Sweet Canary byl vzpomínkový koncert i dokumentární film, věnovaný zpěvačce Roze Eskenazi. Ta byla současníkem Louise Armstronga a patřila ke kontroverzní vlně rembetiko, označované jako řecké blues. O čtyři generace mladší kapela si s jejím barvitým repertoárem poradila skvěle, v jejím čele totiž stojí tři vynikající a temperamentem odlišné zpěvačky. Jednu z nich, Mor Karbasi, jsme mohli dokonce vidět před dvěma lety v Ostravě, a celý projekt se na světové festivaly v příštím roce určitě vrátí, v říjnu ansámbl vystoupí na zahajovacím koncertu veletrhu WOMEX, kam se promotéři z celého světa každoročně sjíždějí lovit umělce.

Původně psáno pro Rock & Pop, 2012/09