Ross Daly o hudbě z Kréty (1)

9. 2. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI

Smyčcové nástroje s ostrým, pronikavým a svérázným zvukem najdeme nejen v Pobaltí, ale i ve Středozemí. Do rozsáhlé rodiny orientálních housliček paří například kemenče, bulharská gadulka anebo krétská lira, kterou ale s lyrami z jiných částí světa spojuje jen název, pro rozlišení se ustálilo i měkké i v transkripci. Spolu s loutnou lauto patří k hudebním symbolům ostrova Kréty. Od evropských nástrojů se liší výraznou příchutí Orientu, což je dost možná důvod, proč před více než třiceti lety okouzlila v Londýně narozeného Ira Rosse Dalyho. Ten se tehdy učil v Indii hrát na sitar, a při svých cestách na východ pravidelně projížděl Řeckem. Když při jedné ze svých zastávek objevil krétskou liru, udělal životní rozhodnutí: přestane soupeřit s indickými virtuozy, kteří studovali sitar od dětství, a své úsilí věnuje ve světě neznámé a ohrožené hudební kultuře řeckého ostrova.

Daly začal stylově: cestoval po ostrově šest měsíců pěšky s oslem, učil se od místních muzikantů. Dnes žije v městečku Houdetsi, dvacet kilometrů jižně od hlavního města ostrova Iraklionu. Dalyho domov je zároveň muzeem hudebních nástrojů i místem letních workshopů. Rozhovor vznikl v Dalyho přízemní nástrojářské dílně.

Tvrdí se, že lidovou hudbu nelze studovat na žádné hudební škole. Jak jste do krétské hudební tradice pronikl vy?

Měl jsem štěstí, mým učitelem byl Kostas Moundakis, jeden z vůbec nejlepších hráčů na krétskou liru. Přišel jsem za ním roku 1975 a řekl mu, že se učím hrát, a on mi odpověděl mi, že o totéž se snaží i on. Jako jeho student jsem ním pak začal vystupovat, a to až do jeho smrti roku 1991. V průběhu těch šestnácti let jsme s dalšími muzikanty založili skupinu Labirinthos, spolupracovali jsme s hudebníky odjinud a hráli repertoár z jiných zemí. V krétském městě Chania jsem pak založil hudební školu a později jsem se přestěhoval na 11 let do Athén, kde jsem otevřel další školu. Teď jsem zpátky na Krétě, tady v Houdetsi pořádáme s kolegy koncerty a semináře. Velká akce se nám podařila roku 2004, kdy jsme dostali nabídku udělat kulturní program města Iraklion v souvislosti s olympiádou v Athénách, sezvali jsme 300 hudebníků z Řecka i z ciziny.

Jaké jste při tom sledovali priority?

Já jsem chtěl prolomit určité bariéry, zvýraznit země které jiní opomíjejí. Chtěli jsme změnit to, že v době Olympiády se publiku nabízejí stále tytéž západní pop hvězdy, a země s velmi zajímavou hudbou jsou na takových veleakcích ignorovány. Pozvali jsme tedy hudebníky z Tuvy, Afganistánu, Iránu a Palestiny, měli jsme společný projekt muzikantů z Kréty s Romy s Radžastánu, bylo to zajímavé v tom, že obě kultury obdobně používají opakované fráze.

Jak těžké bylo dostat do Řecka hudebníky z Afganistánu?

Ne příliš snadné, ale také ne nemožné. Hodně afgánských hudebníků odešlo do Evropy, a podařilo se nám také pozvat jednoho dobře známého hráče na rebab, který žije poblíž iránsko-afgánské hranice.

Jak přežil éru Talibanu, kdy byly masově ničeny hudební nástroje?

Muzikanti z Afganistánu mi vyprávěli: když jste tehdy měli nástroj a chtěli jste ho uchovat, tak jste ho zabalili ho do plastikové fólie a pohřbili na několik let pod zem. Vidíte tyhle zavěšené rebaby? To jsou exhumované nástroje, které jsem zrestauroval. Máme tu hodně studentů kteří chtějí rebab studovat, ale neměli jsme pro ně nástroje.

Rebab ale mnozí považují za zastaralý nástroj, zajímavý jen tím, že se z něj později vyvinuly dokonalejší nátroje, jako třeba indický sarod. Proč se tedy lidé dnes vůbec zajímají o rebab?

Indové se na rebab skutečně dívají svrchu. Ale když brnknete na sitar, okamžitě to má indickou barvu, kdežto rebab je kulturně neutrální, nemá žádnou národní příchuť. Takže, rebab je mnohem všestranější, lépe se přizpůsobí jiným kulturám, a také má pražce které se dají posouvat.

Vy se často velmi nelichotivě vyjadřujete o tom, jak v Řecku fungovala lidová hudba: stala se z ní kulisa pro státní svátky, není respektovaná pro své umělecké kvality ale jako nějaký abstraktní národní poklad. Myslíte, že jste pomohl řeckému folkloru vrátit jeho hudební prestiž?

Doufám že ano, přispěla k tomu i řada dalších. Řekové skutečně dlouhá léta brali tu jejich tradiční hudbu jako doprovod zábavy, nic co by stálo za soustředěný poslech, ale to se teď mění. Tradiční hudbě se věnuje daleko víc mladých lidí, což má politické příčiny. Jak víte, Řecko mělo v letech 1967 až 1974 vojenskou diktaturu, extrémně pravicovou vládu, tradiční hudba sloužila v televizi a radiu jako režimní propaganda, pro lidi mé generace to byla hudba kterou vypínají. Folklór vnímali jako nástroj manipulace, což je smutné, ta hudba za nic nemůže. Takže, celá generace posluchačů vyrůstala s předsudkem proti vlastní hudební tradici. To je naštěstí pryč. A taky existuje spojení s náboženstvím. Církev chce z lidové hudby udělat konzervu, akcentuje konzervativnost, nepřipouští nové myšlenky a fantazii. A pravoslavná církev navíc hudbu nesnáší, v kostelech se smí jen zpívat. Společnost se ale rapidně modernizuje, v dobrém i špatném, převládá otevřenost, lidé už nejsou omezeni stylovými hranicemi, zajímá je co dělají jinde, což je dobže, protože nejhorší je když hudbu poznamená nacionalismus.

Jaká byla situace roku 1975, když jste začal studovat krétskou liru? Byl to vymírající nástroj?

Tehdy už naštěstí ne, tradice byla ohrožená o deset let předtím. Tehdy, v 60. letech, chtěli být Řekové hodně evropští, a svrchu se dívali na všechno vesnické. V 70. letech došlo k revivalu, přišla nová generace hráčům k níž patřil i můj učitel Kostas Moundakis.

Z článku v UNI, 2008/12