Ross Daly (3) — Transkulturní projekty

23. 2. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI

Vy pořádáte každoročně hudební semináře. Zaměřujete se spíš na návštěvníky z Kréty, Řecka, anebo z ciziny?

Cizinců bývá asi polovina, a to je dobře, protože chci aby si studenti z Kréty rozšířili obzory. Ti místní hudebníci znají třeba všechny poslední hity ze Spojených států, ale přitom nevědí, jaká hudba se hraje v sousední zemi. Snažím se aby poznali vlastní tradici i hudbu ze sousedních středozemským regionů, která je spřízněná. Každý z workshopů trvá týden, sedm hodin denně.

Jak těžké je dostat sem dobré učitele?

Já to vidím takhle: pokud někdo cvičí 10 hodin denně na saz, asi nemá čas na nic jiného, a není ani bohatý. A právě takový typ žáka-hudebníka mě zajímá. Na druhé straně, když chci dobrého učitele, musím ho dobře zaplatit, protože si to zaslouží. Takže uprostřed vzniká velká mezera, kterou je nutno zaplnit. Naštěstí se nám daří ji zaplnit podporou z Evropské Unie i od regionální vlády na Krétě.

Také se u vás například učí bulharské sbory. Ale je vůbec možné přenést ty tradiční styly mimo oblast svého vzniku?

Tak konkrétně u bulharských sborů má ta výuka velkou tradici, u nás ji vyučuje Cvetanka Varimezova, žije v Los Angeles, kde také učí, a kuriozní je, že jezdí učit i do Bulharska. Ona má úžasné zkušenosti s tím, jak ten zpěv učit cizince.

Jeden z workshopů, který sám vedete, se jmenuje Kompozice a ansámblová práce v transkulturním kontextu. Co to vlastně znamená?

Jak víte, transkultrní projekty, střetávání kultur, to je teď frekventované téma. Například jsme tu měli špičkového hráče z Iránu který hrál s Indem. Muzikanty z odlišných kultur zajímá se navzájem střetávat, a pak tu máme celý ten fenomén zvaný world music, ať už znamená cokoli. Někteří lidé jsou proti takovýmhle mixům zaujatí. Já nejsem proti, protože to je zcela přirozený následek současného stavu světa. A ve svém kursu se snažím předat to, co jsem sám během své praxe poznal. Proč některé kombinace nástrojů fungují a jiné ne. Každý tradiční ansámbl tvoří delikátní rovnováha nástrojů. Lidé by znát rizika spojená s tím, když ty rovnováhu porušíte. Třeba v arabském ansámblu kraje kanun, oud, nei, rebab nebo housle, a tamburina. K tomu se hudebníci dopracovali během staletí metodou pokusu a omylu. Když k téhle sestavě přidáte jeden nástroj navíc, můžete to rovnováhu úplně zrušit – ale také jsou cesty, jak uspět. Jak ty problémy určitých nástrojových kombinacích řešit. Nejsou to jen problémy estetické a hudební, ale i technické. A proto na ten seminář, aspoň na jeden den, pozvu svého zvukaře, který mluví o problémech s frekvencemi určitých nástrojů. Proč třeba lauto a oud nezní dohromady dobře. Stává se totiž, že zvuk jednoho nástroje vytěsní zvuk jiného. Anebo, když třeba chcete dosáhnout plnějšího zvuku tradičních nástrojů a přidáte kontrabas. Ten nástroj sice nemá pražce a s laděním tedy není problém, ale výsledný zvuk je nakonec naopak chudší. I to má technické příčiny. Ten můj seminář je pro skladatele i hudebníky bez rozdílu nástrojů.

World music v jámě lvové

Vy jste roku 2007 vystupoval na hudebním veletrhu Womex. Objevil jste tam nějaké nové možnosti?

Chtěl jsem tam zdůraznit ten vzdělávací aspekt. World music je expandující fenomén, hlavně v té produkční a obchodní sféře, a je tedy zapotřebí obnovit rovnováhu. Mě to připadá jako že ty regionální styly jsou vržené do arény plné lvů, což je business, který ty styly sežere.

Cítíte nějaké uznání ze strany Řeků, jako cizinec který věnoval svůj život ve prospěch jejich kultury?

Snad jo. A snažím se to uznání proměnit v kapitál pro své projekty. Třeba teď chystám zimní turnus seminářů, na ostrově Lefkada.

Tady v Houdetsi máte velkou sbírku nástrojů, nechal jste si na ně udělat soudní dohad?

Kdybyste je chtěl teď koupit všechny najednou, stálo by to hodně peněz. Je to výsledek mých cest za posledních 30 let. Co jsem si kdy vydělal, utratil jsem za nástroje. Chtěl bych kontaktovat jiné sběratele, domluvit výměny za účelem výstav.

Vy jste znám svým kritickým postojem k současné řecké populární hudbě. Ale Řecko je na tom ve srovnání se střední Evropou – Českem, Německem a Rakouskem – vlastně dobře, ten váš pop má vlastní tvář, kterou vám Češi můžou závidět.

Je pravda, že Řekové jsou k té své hudbě velmi pozorní, ale co se dá zahrát na ploše tří minut? Máme spoustu zpěváků, kteří nejsou moc zajímaví, ale hrají s nimi vynikající muzikanti.

Za tu dobu co tu spolu mluvíme, nás navštívili celkem tři psi, a někteří z nich mají hudební jména. Sledujete tím nějaký záměr?

Beethovena pojmenovala jedna osmiletá holčička, když byl ještě štěně, a to podle filmu, němž hrál bernardýn jménem Beethoven. Teď už je mu patnáct let, na psa je tedy už docela starý.

Před lety, v našem prvním rozhovoru v Athénách, jste vyprávěl jak jste objevoval Krétu: koupil jste si osla. Mělo by to půvab i teď, kdy má každý zdejší farmář terénní Toyotu?

Ne. To co jsem tehdy udělal se může stát jednou za život. Osli se tu ale pořád používají, nejdéle se udrželi na vinicích, kam není přístup autem. Já měl osla jen aby mi vozil věci. Hudební nástroje.

Z článku v UNI, 2009/1


Rubriky

Poslední články