Portugalsko a fado. Aneb proč je důležité si připomenout Amálii Rodrigues

9. 5. 2021 | Rubriky: Články

Článek je součástí oslav věnované 100. výročí narození Amálie Rodrigues, které probíhají po celý rok pod záštitou portugalského prezidenta. Portugalské kulturní centrum v Praze si připravilo program plný hudby a rozhovorů. Více informací najdete zde.

Fado znamená česky osud, a v Portugalsku se stalo součástí národní identity, stejně jako ve Francii šanson či flamenco v Andalusii. Nejznámější žijící osobností této hudby je Mariza, do světa fado úspěšně exportují i další umělci: Ricardo Ribeiro či zpěvačky Carminho, Ana Moura, Lina.
V historické perpektivě byla zásadní postavou žánru Amália Rodrigues (1920-1999). Když zemřela, Portugalsko vyhlásilo třídenní smutek, díky jejímu odkazu bylo později fado zařazeno na seznam nehmotného bohatství Unesco. Oslavy sta let od jejího narození se vzhledem k pandémii protáhly do letoška, v souvislosti s jubileem její repertoár připomněla dvě zajímavá alba: Lina_Raül Refree a Mariza Canta Amália.

Fado vzniklo podobně jako hudba nejnižších vrstev, což svádí ke srovnání s dalšími žánry, jako blues, tango či flamenco. Paralely ovšem fungují jen ve společenské rovině, po hudební stránce představuje fado zcela unikátní formu. Zajímavý je nárůst zájmu o fado v posledních dvaceti letech. Není to jen věc příslovečného zmenšování se dnešního globalizovaného světa, ale i posun v portugalské kultuře. V době diktatury, která padla po “karafiátové revoluci” roku 1974, sloužilo fado jako oficiální hudba režimu a mladé posluchače spíše odrazovalo. Režim si nevybral fado jako propagandistický nástroj z vlastní vůle, ale proto, že díky jeho popularitě neměl jinou volbu. Historik fada Michael Colvin uvádí: “Cenzura zajistila, že fado nepůjde proti diktatuře, a slogan ‘pobretes mas alegretes’, tedy ‘chudí ale šťastní’, pacifikoval potencionálně subversivní městskou chudinu.”

Fado po pádu diktatury

I když na počátku své politické dráhy označoval Salazar fado za podřadnou, umělecky méněcennou hudbu, po druhé světové válce změnil taktiku, a fado pevnou rukou reguloval. Není divu, že po pádu diktatury Portugalci na svůj kulturní poklad zanevřeli, jako na cosi zatuchlého a vnuceného. To ostatně dokumentuje i film Wima Wenderse Lisabonský příběh z roku 1994, v němž hudební mysterium Lisabonu nereprezentuje zpěvačka stylově čistého fada, ale tajemná Teresa Salgueiro s eklekticky zaměřenou skupinou Madredeus.

Na přelomu století, kdy dospívá první totalitou nedotčená generace, se situace obrací a přichází exploze nových talentů, mezi nimiž převažují zpěvačky. Jedna z nich – Mafalda Arnauth – popisuje v televizním interview pro BBC roku 2000 tuto změnu slovy: “Příliš velká pozornost věnovaná fadu za časů totality způsobila, že ta hudba ztratila jiskru. Trvalo víc než 20 let, než se fado vrátilo a zájem se obnovil. V dějinách žánru tedy chybí jedna generace umělců.”

Mezi nastupující generací zpěvaček fada získává náskok Mariza, jejíž první album Fado em Mim vychází roku 2002 pod vedením producenta a kytaristy Jorge Fernanda. Ten patří mezi lisabonskými hudebníky k elitě, s Amálií Rodrigues hrál v posledních šesti letech jejího života. Mariza se narodila v Mozambiku, bývalé portugalské kolonii, vyrůstala v Lisabonu, a fado objevovala už v dětství. S portugalským autorem textů Mário Rainhou se seznámila, když jí bylo pět, a dlouhá léta ho žádala, aby pro ni napsal písničku. Rainha napsal přes noc pro Marizu nejtajemnější ze všech skladeb alba Transparente (2005), ‘Recusa,’ Odmítnutí: “Pokud zpívat fado znamená zříci se pohledu na slunce, změnit se v sochu, být na pokraji pláče, pak nejsem zpěvačka fada… Ale pokud to znamená vyplout na objevitelskou cestu do oceánu prokletých veršů, pak nejsem zpěvačka fada, ale fado samotné,” zpívá v písni Mariza.

Nadžánrové souvislosti

Ke svým hudebním kořenům Mariza dodává: “Mám ráda kapverdskou zpěvačku Cesárii Évoru, měli jsme společný koncert v Barceloně, poslouchám ji hodně dlouho, moje černošská matka z Mozambiku kupovala její desky ještě když nebyla tolik populární. Už od mládí jsem chodila v Lisabonu na místa kde se hraje kavperdská hudba a jednou jsem dokonce jela na Kapverdy, všechny ty slavné zpěváky jsem tam viděla živě. Cítím se na jejich hudbu napojená, protože kapverdská morna v sobě má trochu fada… Anebo je to naopak?” Hudební spřízněnost s žánry z Kapverd, Brazílie a dalších zemí, kde se mluví portugalsky, není nijak překvapivá, ale Mariza vnímá i sociální propojení s hudbou z jiných jazykových oblastí: “Fado je sestřenice amerického blues, řeckých písní rembetiko či argentinského tanga.”

Španělský režisér Carlos Saura, známý z filmů Carmen či Salomé, se též věnoval portugalskému fadu. Saura se přiznává, že k osudově teskným písním lisabonských barů měl slabost už od mládí. “Jako první mě okouzlila Amália Rodrigues. Fado je zajímavé tím, jak spojuje různorodé prvky a překračuje zeměpisné hranice.” I když Saurův film Fados se odehrává především v Lisabonu a důležitou roli v něm hraje zpěvačka Mariza, globální souvislosti ilustruje účast kapverdských zpěvaček Cesarie Evory a Lury, stejně jako Mexičanky Lily Downs. Další hostující hvězdou je brazilský zpěvák Caetano Veloso, který ve filmu zpívá “Estranha Forma de Vida”, jeden z epochálních hitů slavné Amálie, který už před léty zařadil do svého repertoáru. Celkový rozpočet činil 3 miliony eur, z čehož plnou třetinu poskytlo město Lisabon: film napomáhá nejen ke zviditelnění portugalské kultury, ale i hlavního města. Premiéra proběhla roku 2007 na festivalu v Cannes, po filmech Flamenco a Tango je Fados třetím článkem Saurovy hudební trilogie, která mapuje městské hudební styly.

V době, kdy Mariza s Fernandem natáčela své první album, tak jiná významná zěvačka, Ana Moura, vystupovala v lisabonské restauraci Senhor Vinho, tedy Pan Víno, pojmenované podle slavné písně z repertoáru Amálie Rodrigues. Jedná se o podnik typu casa de fado, tedy “dům fada”, v němž se podává jídlo a zpívá. Hudba tu ovšem netvoří kulisu: když se muzikanti chopí nástrojů, světla pohasnou, hosté odloží příbory a naslouchají. Právě zde upoutala dosud neznámá Ana Moura pozornost o generaci starší majitelky podniku a zpěvačky Marie da Fé i zmíněného kytaristy Jorge Fernanda, který pak s Anou Mourou natočil další alba.

Rodokmen Any Moury sahá – podobně jako v případě Marizy, která vyrůstala v Mozambiku – až do Afriky. Ana se narodila ve městě Santarém severně od Lisabonu rodičům z Angoly a Portugalska. A i když fado je dnes považováno za bělošskou hudbu, ve svých počátcích mělo africkou příchuť. V úvodu padla zmínka, že tu nejstarší esenci fada přivezli do Lisabonu portugalští námořníci, kteří ji nasáli z hudby černých otroků dovážených z Afriky do Brazílie. Muzikologové označují za předchůdce fada jak “nemravné” černošské tance tak i brazilské písně modinha. První “fadistkou” se stala Maria Severa, která roku 1836 okouzlila svým zpěvem hraběte de Vimiosa a prožila s ním bouřlivý a kontroverzní milostný vztah.

Fado a Rolling Stones

Nové generaci portugalských fadistek se daří pevně zakotvená pravidla žánru elegantně překračovat. Mariza například rozšířila doprovod o decentně znějící smyčcovou sekci, kterou zaranžoval světově proslulý brazilský hudebník Jaques Morelenbaum – a nezdá se, že by tím esence fada nějak utrpěla. Trochu odlišným směrem se vydala Ana Moura, která na jedno ze svých alb přizvala detroitského saxofonistu Tima Riese, spolupracovníka Rolling Stones, a to jako hudebníka i jako autora. Tento krok měl mediálně ostře sledované souvislosti. Ries nejprve roku 2006 zpěvačku pozval k natáčení svého alba The Rolling Stones Project II. Přispěla na ně svými cover-verzemi skladeb “Brown Sugar” a “No Expectations”, do portugalštiny je přeložil a zaranžoval už několikrát zmíněný Jorge Fernando. A když pak Rolling Stones přijeli v rámci svého turné do Lisabonu, zpěvačka pro ně uspořádala soukromý koncert ve svém domovském casa de fado. O den později Rolling Stones vystoupili před 30 tisíci diváky na lisabonském stadionu, a Ana Moura se k nim v písni “No Expectations” přidala, samozřejmě v portugalské verzí. Společné vystoupení dokumentují veřejně dostupné vidoezáznamy na serveru YouTube.

Temná poesie písňových textů

Právě díky uměleckému přínosu Amálie Rodrigues bylo fado zapsáno na seznam nehmotného kulturního bohatství Unesco. Své vůbec první nahrávky zpěvačka natočila v Brazílii roku 1945, kdy jí bylo 25 let, v éře takzvaných “standartních desek” se 78 otáčkami za minutu, které předcházely pozdějším vinylovým LP a singlům. Roku 1956, kdy v americké hitparádě vede Elvis Presley, natočila Amália Rodrigues skladbu “Foi Deus”, s téměř filozofickým textem: “Nikdo neví proč zpívám fado plné bolesti, ale cítím, že uvnitř má duše nachází rovnováhu.” V pozdější skladbě Medo, Strach, zpívá: “Jméno toho kdo se mnou v noci spí, to je mé tajemství. Ale když na tom trváš, řeknu ti to. Ten, kdo u mě bydlí, je strach, jenom strach.”

“Fado promlouvá v tiché důstojnosti, která se zrodila ze zjištění, že jakákoli pozemská touha či záměr bývá silně ohrožena silami, které se vymykají lidské kontrole,” píše s britskou uměřeností hudební znalec Paul Vernon. Přesným zrcadlem jeho slov je ‘Barco Negro’, Černá bárka či plachetnice, temná píseň o ztrátě a beznaději, kterou slova nedokážou popsat. Amália Rodrigues ji poprvé natočila roku 1954, Mariza 2001 a zcela unikátní verzi najdeme i na albu Lina_Raül Refree z roku 2020.

Vzpomínka: Amélia Muge v Jazz Docku, 2010

Pražský festivalu portugalského jazyka Lusófona má i hudební sekci, jejíž ozdobou byla roku 2010 Amélia Muge z Lisabonu. Podobně jako dnes nejslavnější portugalská zpěvačka Mariza se narodila v Mozambiku, ale pro Portugalsko typické osudové písně fado jsou pro ni jen inspirací, nikoli závaznou normou. Ten, kdo si na webu našel že Amélia Muge je výsostná skladatelka a autorka scénických projektů, byl určitě překvapen její živelností a přirozeným darem získat si publikum. Zpěvačka přijela jen s pianistou, a její vysoce osobní projev ideálně zapadal do komorního prostředí Jazz Docku. Zpívala vlastní písně, zhudebněnou poezii z Galicie i od slavného Fernanda Pessoy a též taneční mornu z Cabo Verde. Vždy přitom zdůrazňovala, že to vše si předělává po svém, včetně několika písní fado. Svojí mimikou, řečí těla i expresivním zpěvem zaplnila podium do posledního centimetru, aniž by v tom byla kapka strojenosti či prázdného patosu.

Mluvila dobře srozumitelnou, a přitom šarmantně improvizovanou angličtinou, a protože vždy říkala jen to podstatné, vytvořila si tak účinný kontakt s publikem, že ke konci koncertu jí stačilo pouhé gesto konečky prstů, a publikum s ní ihned začalo spontánně zpívat.