Deolinda: portugalské fado a reflexe totality

29. 3. 2010 | Rubriky: 2010,Články,UNI

Pokud se v poslední dekádě dostalo do popředí světového hudebního zájmu portugalské fado, není jen zásluha jeho největší současné hvězdy, zpěvačky Marizy. Pomohl k tomu i princip “historického kyvadla”. Portugalsko bylo po čtyři dekády, až do karafiátové revoluce roku 1974, pod vládou diktatury, která se opírala o propagandistické pilíře, známé jako “tři F”: fotbal, kult poutního města Fatimy, a fado. Kuriozní je, že tuto vysoce emocionální, umělecky vybroušenou hudbu stojící podobně jako francouzský šanson na silných poetických obrazech portugalský diktátor Salazar nenáviděl. Christine Garnier v jeho životopisu píše, že nejvíce mu vadila melancholie a nenaplněná a osudová touha, která prý “rozmělňuje portugalský charakter” a “odčerpává sílu ducha a vede k pasivitě”. Režim si tedy nevybral fado jako propagandistický nástroj z vlastní vůle, ale proto, že díky jeho popularitě neměl jinou volbu. Historik fada Michael Colvin píše: “Cenzura zajistila, že fado nepůjde proti diktatuře, a slogan ‘pobrete mas alegrete’, tedy ‘chudí ale šťastní’, pacifikoval potencionálně subversivní městskou chudinu.”

I když na počátku své politické dráhy označoval Salazar fado za podřadnou, umělecky méněcennou hudbu, po druhé světové válce změnil taktiku, a fado pevnou rukou reguloval. Není divu, že po pádu diktatury Portugalci na svůj kulturní poklad zanevřeli, jako na cosi zatuchlého a vnuceného. To ostatně dokumentuje i film Wima Wenderse Lisabonský příběh z roku 1994, v němž hudební mysterium Lisabonu nereprezentuje zpěvačka syrového, stylově čistého fada, ale sofistikovaná Teresa Salgueiro s eklekticky zaměřenou skupinou Madredeus. Té se velmi úspěšně podařilo vymanit fado z historického sevření a propojit je se současným hudebním jazykem.

Během následující dekády se ale hudební image Lisabonu vrací zpět k tradici. Když fado znovuobjevila totalitou nedotčená nová generace, připomínalo to výbuch čtvrt století zadržované energie. V říjnu 2002 se stala tehdy ještě absolutně neznámá zpěvačka Mariza senzací veletrhu Womex v Essenu. Její vystoupení bylo jediným v celém programu, kdy se u vchodu do sálu vytvořila v průběhu koncertu dlouhá fronta, noví diváci mohli být vpuštěni jen když se uvolnilo místo.

Za osm let, která od té doby uběhla, se v Portugalsku objevily desítky nových talentů. Na loňském Womexu v Kodani vystupovala skupina Deolinda. Ta si udržuje těsnou vazbu na kořeny, ale hudební jazyk fada přitom posouvá do nového kontextu. I když jde o čistě akustickou sestavu, hudebníci nepoužívají portugalskou kytaru, která autentickému fadu dodává zvonivý doprovod, a hrají výhradně vlastní repertoár. Jejich písně působí jako poutavý a dějově pestrý komiksový příběh, jehož ústřední fiktivní postavou je Deolinda, mladá žena z Lisabonu, která tráví čas tím, že se dívá z okna, pozoruje kolemjdoucí a prožívá jejich životní příběhy. V rozhovoru, který proběhl po vystoupení Deolindy v Kodani, odpovídá zpěvačka Ana Bacalhau.

Jedna z písní vašeho alba, Movimento perpétuo associativo, měla takový ohlas, že posluchači dokonce začali podepisovat petici aby se stala novou portugalskou hymnou. Jak k tomu vlastně došlo?

Ta píseň je o jedné základní portugalské vlastnosti: my si pořád na něco stěžujeme. Na těžký život, na problémy ve společnosti, ale když je zapotřebí jednat, přičinit se o změnu, tak se vymlouváme, sedíme v kavárně a dál si stěžujeme. A tak jeden kamarád vymyslel, že udělá petici, aby trochu rozvířil diskusi, a upozornil na to, co my Portugalci s oblibou děláme, anebo spíš neděláme.

Skutečně se domníváte, že to je jen portugalská vlastnost? Lidem od nás by to přišlo naopak jako typicky český problém.

To jsme sami kousek po kousku objevovali, když jsme tu písničku hráli na našich zahraničních koncertech. Teď už víme, že ten problém je daleko obecnější. Takže, možná bychom měli udělat petici aby se z té písně stala globální hymna.

Vaše CD bylo v Portugalsku velkým hitem. Co je jinak u vás v hitparádě, když tam nejste vy nebo Mariza?

Ještě před několika lety jsme měli v žebříčcích spoustu anglosaské hudby, globální pop-rock, Madonnu, ale teď dochází k posunu. Jak se v posledních letech fado vrací, objevují se noví umělci, a v žebříčcích přibývá portugalské hudby.

Například?

Dead Combo, jen kytara a basa, hrají pouze instrumentálky, které ale mají sílu.

Ve vašich písních je hodně humoru, prostořekosti, ironie, což obvykle ve fadu neslyšíte.

Přesněji řečeno, v současném fadu. Ale v kořenech, v lidové hudbě je toho humoru spousta, o čemž cizinci moc neví. Třeba i Amália Rodrigues, největší zpěvačka fada 20. století, zpívala rozverné písně.

Když nakládáte s fadem po svém, nevyčítají vám to hudební puristé?

Ne, žádné negativní reakce nepřicházejí. My máme fado rádi, to je z naši hudby znát, chováme se k té hudbě s respektem a to všichni vycítí.

Mariza natáčela s muzikanty z Brazílie, Deolinda vytváří stylový posun směrem k folku, myslíte že se tyhle fuze nějak promítnou i do té vysoce tradiční scény, kterou tvoří restauarace známé jako “casa de fado” v lisabonské čtvrti Alfama?

To je podobná záležitost jako noční jazzová jam session, tam se také hrají klasické standarty z historie žánru. Ale také je to otázka času, doufáme že nové nápady, které zkoušíme, se jednou stanou součástí tradice. Určitý posun je zřejmý už dnes. Když posloucháme současné skladby nových autorů, tak tam slyšíme vlivy které přinesl Madredeus, v náladě, textech, zpěvu. Vývoj pokračuje. Taky musíme vzít v úvahu, že před Amálii bylo fado jiné než teď. Na nahrávkách ze 20. let z Coimbry, universitního města které je vedle Lisabonu druhou kolébkou stylu, slyšíte v doprovodu třeba klavír nebo akordeon, kdežto za Amálie se doprovod ustálil na dvou kytarách a baskytaře.

Vy jste začala jako jazzová zpěvačka. Máte z jazzu nějaké inspirace?

Rok a půl jsem zpívala v hotelu, třikrát týdně. Jazz mě naučil, abych si udržela svěžest každý večer, i když zpívám tutéž písničku po padesáté. A také jsem se naučila cenit si textů, uvědomit si jejich důležitost. To, že člověk nezpívá zvuky, ale slova. Hodně mě inspirovala Nina Simon, a samozřejmě také Amália Rodrigues, a teď Mariza.

Fado je samostatný žánr, stejně jako francouzský šanson. Ale něco mají společné: důležitost textů i osobního sdělení, vazba na jazyk: fado je spojené s portugalštinou, šanson s francouzštinou. Poslouchají fadisté a fadistky šanson?

Samozřejmě, a básnící fado studují texty šansonů. Ta paralela se ještě zvýraznila, když během diktatury řada portugalských umělců emigrovala do Francie. Kdyby francouzský šansoniér zpíval s doprovodem kytar, mohlo by to znít jako autentické fado.

Vy jste natočila píseň Clandestino, která je reflexí Portugalska v době diktatury. V čem si myslíte, že by bylo dnešní Portugalsko jiné, kdybyste místo těch desetiletí diktatury měli demokracii?

Deolinda by neexistovala, protože portugalská hudba by neprošla školou cenzury a ironických jinotajných textů. Nikdy bychom nenapsali tu zmíněnou píseň Movimento perpétuo associativo. Všechny ty kritické tóny v našem repertoárů jsou následkem života v diktatuře.

To tvrdí i Brazilci, že současné kvality jejich hudby, metafory, víceznačnost, jsou produktem jejich života za vojenské diktatury.

U nás se stejně jako v Brazílii lidé učili číst mezi řádky, básně i písně předávaly skrytá poselství.

Nevzpomínáte si na nějaké historky z totality?

Já se narodila až po pádu diktatury, ale vím, že spousta umělců prošla vězením, politicky nejodvážnější byl Jose “Zeca” Afonso, ten natáčel v cizině. Spousta portugalských umělců i pozdějších politiků prošla francouzským exilem.

A roku 1974, po karafiátové revoluci, fado upadlo v nemilost, jako hudba, která byla výkladní skříní totality?

Amália Rodrigues hodně utrpěla tím, že Salazar zneužil fado, podobně jako portugalský folklor, a veřejnost si pak hudbu, která za nic nemohla, dlouho spojovala s totalitou. Ale my co jsme se narodili později, už naštěstí tyhle předsudky nemáme.