Pomozte Bobu Dylanovi potopit ostrov Wight!

20. 10. 2023 | Rubriky: Články,Vykopávky,World Music

V sérii “vykopávky” následuje reportáž z festivalu Isle of Wight, který proběhl přesně dva týdny po Woodstocku, a nabízel podobně silné zážitky — včetně Boba Dylana s doprovodem the Band.

Měly by být ulity malé bronzové medaile a předány všem, kdo přežili festival na ostrově Wight, napsal Chris Welch do Melody Makeru o prvním ročníku této akce. Organizátoři bratři Foulkové (oba vyrostli na ostrově a není jim ještě přes pětadvacet) byli ;tehdy bez zkušeností to, že se festival uskutečnil, se dalo považovat za malý zázrak. Stejně tak druhý ročník, který proběhl v srpnu 1969, byl trochu zázračný, i když jeho absolvování proběhlo naprosto bez rizika.

Od srpna 1968 hledali pořadatelé větší pozemek pro příští festival. Našli obrovskou louku s výhledem na moře, lehce přístupnou z přístavu Ryde, odkud je nejkrásnější spojení s pevninou. V lednu 1969 založil Ron Foulk společnost Fiery Creations Limited, která připravila nový ročník. Plány byly velkolepé: festival se měl stát mezinárodní záležitostí – vystoupení alespoň jedné hvězdy ze čtveřice Beatles-Rolling Stones-Dylan-Presley by zajistilo nejen obrovský zájem publika, ale i tisku a samotných hudebníků. Wightský festival by si tak získal prestiž, jakou si vybudovaly například americké jazzové a folkové festivaly v Newportu. Koncert jedné za čtyř uvedených hvězd by byl skutečně raritou – Beatles nehráli už několik let, Rolling Stones a Dylan vystupují velmi zřídka. Pochopitelně tedy bylo velmi obtížné přimět někoho z nich ke koncertu na nějakém neznámém festivalu kdesi na ostrově.

Strategická příprava: film pro Boba Dylana

Foulkové si vybrali Dylana. Tři měsíce prý studovali jeho život a povahu, aby našli způsob, jak ho získat pro první samostatné veřejné vystoupení od jeho motocyklové nehody roku 1966. První nabídky byly Dylanovými obchodními zástupci v New Yorku zamítnuty. Teprve když Fiery Creations nechaly vytisknout knihu a natočit film o ostrově a festivalu a poslaly obojí Dylanovu manažerovi Albertu Grossmanovi, začal se Dylan o festival vážně zajímat. Tři měsíce nato podepsal smlouvu.

Dylan byl první z generace amerických zpěváků-písničkářů, který ji převýšil talentem i originalitou. V určitém období své tvorby musel překročit hudební hranice, které ho jako folk-singera omezovaly. Začal nahrávat desky s doprovodem dalších nástrojů, jeho skladby byly méně melodické a texty méně srozumitelné. Novinářům Dylan odpovídal, že je jen rockandrollový zpěvák. Riskoval nepřízeň publika a kritiky, jeho bývalí kolegové mu přestali rozumět. Typická arogantnost Dylanových střetnutí s novináři vrcholila a opar tajemnosti kolem jeho osobnosti dosáhl extrému. Roku 1966 přišla zpráva, že se Dylan vážně zranil na ;páteři. Odmlčel se na rok a půl svět mezitím objevil, že jeho rockandrollové desky patří k nejlepšímu, co kdy kdo natočil i napsal. Dylanovský způsob zpěvu se stal novou kategorii, Dylanovy texty ovlivnily tehdejší rockovou avantgardu včetně Lennona.

V lednu 1968 se Dylan objevuje na scéně, v newyorské Carnegie Hall na vzpomínkovém koncertu na Woodyho Guthrieho. Na svém novém albu – John Wesley Harding – změnil opět styl a trochu ;znepokojil fanoušky z Dylanova hlasu a textů zmizela ironie, rock and roll se proměnil v melodické lehčí skladby, místy až s country-and-western zabarvením. Dylan žije dál usedlým životem s manželkou a dětmi ve svém domě, dává sice několik interview, ale mystika, která kolem něj narostla, zůstává. Na jaře 1969 vydává další album Nashville Skyline s ještě silnějším country cítěním. ;Desky ale zůstaly jediným mediem mezi Dylanem a jeho fanoušky o to větší senzaci způsobila koncem července zpráva o jeho vystoupení.

“Pomozte Bobu Dylanovi potopit ostrov Wight,” tvrdil reklamní slogan. Objednávky lístků přitékaly nejen z celé Evropy, ale i z Austrálie a Nového Zélandu. Pro americké fanoušky, kteří Dylana nemohou vidět doma, bylo vypraveno 15 zvláštních letadel. Počítalo se až s půlmiliónovým publikem.

Festival se koná v posledním srpnovém víkendu, v Anglii prodlouženém o “bank holidays”. Od začátku týdne na ostrově tábořilo 800 lidí. Skupina Američanů tu založila kolonii Desolatin Row (pojmenovanou podle Dylanovy skladby). Fiery Creations postavily vedle festivalové louky město obrovských stanů včetně diskotéky, kina, obchodů s šaty, deskami, potravinami. Jsou připraveny další atrakce, mezi jiným Car Jousts – zápasy pěti bizarně pomalovaných aut opatřených klepety, Krazy Foam -happening s použitím 3 tisíc kubických metrů pěny a 20 šestimetrovými balóny, atd. Firma WEM instaluje 2000wattový systém pro reprodukci hudby, údajně nejsilnější, jaký byl kdy použit.

Ráno 29. srpna bylo londýnské nádraží Waterloo Station zaplaveno mládeží se spacáky a ruksaky. Zvláštní vlaky odjížděly každou hodinu a doprava proběhla nádherně hladce – hodinu a půl do Portsmouthu, pak půl hodiny lodí, po ostrově ještě kousek autobusem a čtvrthodinu po poli pěšky. U brány se tísnily davy, po pódiu chodil Dylanův manažer Albert Grossman, šedovlasý pán s brejličkami a copem do půli zad. Ve VIP půlkruhu pod pódiem se motali první novináři. Konečně bylo vpuštěno i platící publikum a režisér a konferenciér Rikki Farr ohlásil první skupinu pátečního koncertu.

Marsupilami hráli jemné dynamické skladby s melodií ovlivněnou blues i orientem. Trojhlas flétny, varhan a kytary, postavený na “ťukání” na bonga, byl velmi sympatický. Heaven vynikali naopak spíš profesionalitou než originalitou, velice průměrně hráli převzatý repertoár s dechovým aranžmá. Všestranná londýnská skupina Mighty Baby solidně zvládla raga rock ve skladbě India. ;Eclection se od časů svého prvního LP podstatně změnili skončili s banálními vícehlasy, jejich nová zpěvačka černé pleti se ale snaží dělat od každého stylu trochu, a to skupině bere tvář. Instrumentální stránka je výborná, především zásluhou vibrafonisty ]ohna Palmera (který mezitím přešel k Family).

Na pódium vycházeli občas číst své básně Michael Chapman a Christopher Logue. Dvoumetrový Chapman byl nápadný i tím, že předbíhal ve frontách a veřejně kouřil trávu, až se po něm všichni mlsně ohlíželi. Rikki Farr mezitím udržoval atmosféru a výbornou náladu dvousettisícového publika.

Bonzo Dog Band, hudba kořeněná anglickým humorem

Bonzo Dog Band si nachystal svoje scénické potřeby včetně červené popelnice s excentrickými vynálezy Rogera Speara a množství trumpetek Viviana Stanshalla. Předváděli svoji výbornou parodickou show. Neil Innes, kytarista a pianista, je prvotřídní hudebník, zpěvák Vivian Stanshall úspěšně parodoval vše možné a vtipkoval. Roger Spear, nejvýraznější showman skupiny a jinak občasný saxofonista, přebíhal po pódiu ve zvířecích převlecích. Při soulové parodii Trouser Press žehlil kalhoty a pak je hasil chobotem plynové masky. Na pódiu stavěl elektricky řízené figuríny, které vyfukovaly mýdlové bubliny, zeleně svítily očima a červeně cvakaly zubama.

Páteční koncert uzavřeli Nice, na rozdíl od předešlých koncertů sezóny bez velkého orchestru a bez dudáků. Hráli dobře jako obvykle, Keith Emerson měl dvoje varhany, hodně přes ně skákal a kdo se na něj díval pozorně, mohl přesně určit, který jeho pohyb má co dělat s muzikou a který je obětován show. Hráli obvyklé Rondo, She Belongs To Me, přidávali Ameriku, publikum aplaudovalo a Rikki Farr je přivedl zpátky k nástrojům ještě několikrát, protože jeho motto bylo “jsme tu pro hudbu a ne kvůli dodržování časového rozvrhu, a pokud chcete ještě poslouchat Nice, můžete je mít tak dlouho, jak budete chtít.” Pak jste ještě mohli jít stát frontu na hot dog, nebo jít spát na odlehlejší cíp campingové louky, kde bylo ticho.

V sobotu odpoledne se pod pódiem objevil nafouklý oranžový balón, velký jako autobus. Nechal se strkat a kutálet přes rozlehlé obecenstvo. Každý pod balónem s chutí vstal ze země a pinkl si, zatímco skupina Blonde On Blonde hrála svoji nepříliš originální kakofonii. Blodwyn Pig následovali a vynikajícím saxofonistou Jackem Lancasterem se silně odlišovali od množství jiných anglických skupin podobného ražení. Micku Abrahamsovi někdy ujel zpěv, odvedl svoji kytarovou exhibici Cat’s Squirell, kterou už hrál už o rok dříve jako člen Jethro Tull. Trio Edgar Broughton Band, skupina londýnského undergroundu, hrála zoufale neoriginální vlastní skladby s nepřesvědčivými anti-establishmentovými texty, zpěvák Edgar Broughton bezradně kopíroval Captaina Beefhearta. Pokud nehrál na kytaru, mačkal střídavě tři knoflíčky na škatulce zapojené do zesilovače, což znělo jako tři sanitky a hudby nepřidalo. Obecenstvo bylo nadšené a vynutilo si přídavek, ve skutečnosti zásluhou jedné dívky, která se svlékla a přišla pod pódium.

Marsha Hunt se stává první obětí špatně seřízené aparatury, typického problému anglických (lépe řečeno evropských) festivalů a klubů. Obecenstvo ale o tolik nepřichází, ani zpěvačka či White Trash, chráněnci Beatles, kteří ji doprovázeli, zatím ničím nepřesvědčili, ale jejich úprava Sympathy For The Devil zněla slibně.

Probuzení v dešti paliček Keith Moona

Dlouho očekávaná helikoptéra s nápisem Track Records večer konečně přistála – The Who spustili Can’t Explain. Třičtvrtěhodinová verze jejich opery Tommy je na scéně unikátní hlavně pro toho, kdo rozumí každému slovu. Townshend je vynalézavý a obratný kytarista, zpěvák Roger Daltrey sice tak velkou osobností není, ale jako kapela jsou The Who originální i v převzatých skladbách – Young Man Blues, Summertime Blues, atd. I když skupina je pověstná hlasitými koncerty, únava a spánek nečekaně vítězí nad hudbou. Stejně nečekané je probuzení, které přijde v okamžiku, kdy hudba utichne a Keith Moon hází zlámané paličky, jichž je skutečně požehnaně, jako suvenýry do publika.

Druhou obětí aparatury byli Fat Mattress. Místy byla slyšet solidní kytara Noela Reddinga, ale nic dalšího aparaturou neprošlo. Talentovaní Moody Blues utrpěli nejvíc. Obecenstvo dávalo najevo přízeň, díky zesilovačům se ale zpěv a zvuk mellotronu proměnily v beztvarou zvukovou hmotu.

Aynsley Dunbar Retaliation, skupina bývalého Mayallova spoluhráče, dokázala, že za poslech v ní stojí jedině bubeník. Pretty Things během krátkého vystoupení stačili zruinovat veškeré iluze, které máme z jejich alb. Ocenění zaslouží Joe Cocker – srovnávání jeho zpěvu s Ray Charlesem některými kritiky je poněkud přezíravé a nespravedlivé, a určitě by zasluhoval širší repertoár. Family, vedle The Who nejlepší skupina soboty, vystoupili jako poslední, konce jejich vynikající show ve dvě ráno jsem bohužel po 12 hodinách hudby nedobděl.

Neděle, poslední festivalový den s Dylanem na večerním koncertu, ;byla bohatá na zmatky, které po dva dny předtím neexistovaly Dylanův koncert přilákal desítky dalších novinářů, což si vynutilo čistku ve VIP zóně. Vysoký strom nedaleko pódia ;osídlili diváci bez lístků hustěji než dříve před záchody stály několikasetmetrové fronty, lidé se ztráceli a bloudili a všichni napjatě očekávali co přijde. Ale všechno probíhalo ve výborné ;atmosféře a navíc během těch tří dnů nespadla ani kapka přítomnost tolika lidských těl na jedné louce prý způsobovala stoupající vzdušné proudy a ty hnaly déšť na jiné části ostrova.

Liverpool Scene uvedli jednu z nejvtipnějších sad festivalu. Jejich mix jazzu, rocku a poezie byl celkově velmi vzrušující a zábavný. Third Bar Band a Indo Jazz Fusions kombinovali ve své náročné hudbě prvky východní i evropské klasiky i jazzu. Gary Farr, bratr konferenciéra festivalu, zněl ve svých dobrých skladbách málo výrazně, slabě připomínal José Feliciana.

Prvním americkým hostem byl Tom Paxton, výborný písničkář, jehož skladby natočilo mnoho jiných známých zpěváků i skupin. Od mnoha britských skupin se lišil naprostou profesionalitou, jeho písničky byly vynikající a na podiu vynikl i mnohem víc jako než na albech. Výborně si rozuměl s publikem a dokázal je postavit na nohy k sedmiminutového potlesku.

Rikki Farr stále vyřizoval z pódia nejpodivnější vzkazy, jako “Medvěd Grizzly může přijít do zákulisí, čekají tam Steve a Joss”, “našel se černý pes, ztratila se dívka” – oba byli předvedeni na pódiu – a ještě vystoupil muž v brnění a zval všechny na protestní pochod za zvýšení fondu na opravu historických památek. Neelektrická hudba Pentangle je na scéně stejně fascinující jako z desky, ale jejich vystoupení rušily kroužící helikoptéry a neprůhledné shluky fotografů kolem Keitha Richardse, který se zrovna usazoval pod pódiem.

Julie Felix si získala obecenstvo stejně rychle jako její kolega Tom Paxton, zpívala Buckleyho Morning Glory, pár Dylanových věcí a působila naprosto bezprostředně. Diváci aplaudovali, ale rozezpívat se nenechali. Richie Havens – který se o dva týdny předtím stal nečekanou hvězdnou Woodstocku – zpíval Dylanovu Maggie’s Farm a z jeho hlasu, kytary a vůbec z přítomnosti na pódiu vyzařovala síla, napětí, které posluchače hypnotizovalo a nutilo hudbu prožít a strávit do posledního zbytku. Doprovázeli ho jen dva další muzikanti – bubny conga a druhá akustická kytara.

Richie Havens skončil fantastickou verzí Strawbry Fields Forever a opona poprvé během festivalu zakryla pódium. Za ní se ladí piano, stavějí mikrofony, zapojují zesilovače. Tisková VIP zóna je zaplněna a další dav novinářů a hudebníků se sem marně tlačí ze zákulisí. Rikki Farr se pokouší situaci zvládnout, po hodině taktizování se mu podaří novináře usadit. Každý se skrčil do jamky, disk jockey Jeff Dexter ještě naposledy pouští z podia Honky Tonk Women. Opona se otvírá a mírně nervózní Rikki ohlašuje The Band.

Konečně: The Band a Bob Dylan

Dylanova doprovodná skupina vzbudila velkou senzaci svým prvním samostatným albem Music From The Big Pink, z kterého pocházela většina skladeb jejich sady. The Band “live” byl perfektní po všech stránkách. Vyplatilo se čekat na dlouhé seřizování aparatury, vše bylo slyšet jako z desky. Čistý plný zvuk byl lékem na zvuková muka ze včerejšího koncertu. Všech pět hudebníků je výborně sehráno, punc osobnosti mají i jako vokalisté. Zvládnou drsnější bluesově laděný styl v jejich hitu The Weight, i lehčí folk-rockové cítění a country & western zpívají bez sentimentu. Ukazuje se, že The Band patří mezi nejlepší a přitom nejvíc podceněné hosty festivalu. Publikum čekající na Dylana ale zůstává rezervované – krajní nepochopení čteme i v mainstreamových médiích. Reportér německého časopisu Bravo považuje jejich styl za smíšeninu The Who, Humble Pie a Beach Boys, taky kousíček blues-rocku a surfu. Nevím ovšem, jestli The Band už o nějakém “blues-rocku” či Humble Pie kdy slyšel.

Přišel Dylan. Své staré skladby předvedl úplně jinak, než je známe z několik let starých nahrávek. Vše zpíval v jemném, relativně vyšším rejstříku (v jakém nahrál Nashville Skyline), který zněl v těch méně melodických věcech, jako například Maggie’s Farm, poněkud nezvykle. Také aranžmá jeho známé skladby změnilo: nebýt textu, nepoznal bych Highway 61 Revisited a Like A Rolling Stone, stejně jako It Ain’t Me, Babe a To Ramona, které zpival bez doprovodu The Bandu. V novějších skladbách Lay Lady Lay, I Threw It All Away, I’ll Be Your Baby Tonight zněl tak jako na desce, doprovod byl ovšem trochu tužší, žádná nashvillská steel guitar, ale více piana a varhan a rockové bicí. Dylan k obecenstvu téměř nemluvil, po první skladbě řekl “it’s great to be here, sure it is”. Vystupoval v bílém obleku, sako si svlékl před I’ll Be Your Baby Tonight, pak si ho zase oblékl – což podrobně popisovaly všechny noviny.

Následovalo poslední číslo, Mighty Quinn, v syrovější podobě než byla tehdejší hitová verze Manfreda Manna. Obecenstvo chtělo ještě a dostalo Who’s Gonna Throw The Next Throw, skladbu zbrusu novou, a Rainy Day Women Nos. 12 & 35. Poděkoval a zmizel nadobro. Bezradný Rikki Farr vysvětloval, že ho opravdu zpátky přivést nemůže, a že vlastně festival skončil. Lidé klopýtali mořem plechovek od coca–coly k branám, posedávali a dělali si ohníčky, a Fiery Creations mohly začít plánovat 3rd Isle Of Wight Festival Of Music. A cestou do Londýna si každý posluchač mohl vyměňovat zážitky s ostatními a skládat si je do historického kontextu. Mezi diváky totiž byli i Američané kteří o dva týdny předtím absolvovali Woodstock, a zatím netušili, který z festivalů léta 1969 vstoupí do dějin.

Původně vyšlo v Melodii č. 1/1970