Písně čarodějnic z Ukrajiny, židovské kořeny i tragedie kobzarů

1. 1. 2023 | Rubriky: 2022,Články,Harmonie

I když Ukrajina se nedobrovolně stala středem světového zájmu, o hudbě této těžce zkoušené země toho moc nevíme.
Propojení společenského protestu s hudbou má na Ukrajině dlouhou tradici. V prosinci 2013, v době demonstrací proti rusky orientovanému prezidentu Janukovyčovi, se na kyjevském náměstí Majdan také hrálo. Ukrajince, odmítající izolaci od Evropy, podporovali muzikanti z ciziny – včetně našich. Pár dní před českými kapelami Nylon Jail a Dva tu vystoupila Mariana Sadovská, ve Lvově narozená zpěvačka a hudební sběratelka, žijící v Kolíně nad Rýnem. Ta má s politickými násilnostmi trpké zkušenosti: “Po získání nezávislosti nastal v Ukrajině politický boj o moc, malá občanská válka. Bojovaly proti sobě celé vesnice, lidé umírali, patriarchové byli vražděni. Moje matka se angažovala a poté na ni zaútočili na ulici. Její přátelé z pravoslavné církve z USA jí tehdy obstarali víza a letenku.” Dopisy od matky, která strávila 15 let v USA, pak sloužily Sadovské jako inpirace k albu Songs I learned in Ukraine. K nejsilnějším skladbám patří Immigrant Song, zpívaná v ukrajinské angličtině o tom, jak vidí Ameriku přistěhovalec z východní Evropy. Její melodie je ze Slovenska, z rusínské vesnice Jarabina u polské hranice, kam se zpěvačka dostala díky společnému projektu s českým divadelním spolkem Farma v jeskyni.

Sadovská za sebu má i další sběratelské projekty, jak na ukrajinském venkově, tak i mezi diasporou v USA, kam vyjela díky Fullbrightovu stipendiu. Tehdy získala nabídku od Kronos Quartetu na téma Černobyl. “Na mém hudebním Olympu sídlí Kronos hned vedle Mozarta,” vzpomíná zpěvačka. Projekt pojala jako rekviem s hudbou vesnic, které zmizely ze světa. “Ta místa jsem dobře znala, na severu Ukrajiny a v Bělorusku vydržely archaické hudební styly nejdéle. Nezničila je válka ani civilizace, pohřbil je až Černobyl. Tehdy mi bylo 14, poslouchali jsme Hlas Ameriky, KGB ho sice rušila, ale i tak jsme vytušili, že se stalo něco závažného. Matka tehdy zavírala okno a nakoupila jod.”

Když roku 2007 získala Sadovská cenu v německé soutěži Creole, tisk popisoval její repertoár jako Písně čarodějnic z Ukrajiny. “Media zkrátka potřebují slogan, který zaujme veřejnost. Moje jediná spojnice s čarodějnicemi jsou písně Svatojánské noci v době letního slunovratu. Také vím, že nejlepší zpěvačky ve vesnici ovládají zaříkávání, jak zastavit krvácení nebo bolest hlavy. Jsou studnicemi moudrosti a zdrojem venkovské kultury. Ukrajinština má pro čarodějnici slovo vidma, od slova věděti, což mi přijde mnohem výstižnější.” Další výraznou částí jejího repertoáru je pásmo Odessa Underground, čerpající z přístavní subkultury. “Jedná se o písně z vězení, z prostředí pašeráků, překupníků, lidí na kraji zákona. Říkáme jim blatnye pesni, jsou nasáklé atmosférou oděských komunit, něco jako ruská verze Toma Waitse.”

Ukrajinský přístav Oděsa se stal etnickým tavícím kotlíkem už v době starověkého Řecka, antickou minulost dodnes dokumentují původně řecká jména jako Sevastopol či Mariupol. Z Oděsy pochází zpěvák Alec Kopyt, který se usadil v Amsterdamu a je čelní postavou mezinárodně uznávané skupiny Amsterdam Klezmer Band. “Řekové, Romové, Židé, Rumuni i Turci žili v Oděse po staletí v míru, než došlo k etnickým čistkám v době Stalinovy diktatury. Díky kulturní pestrosti býval přístav označován za New Orleans Černého moře,” vysvětluje Kopyt.

Nejen Oděsa, ale i další ukrajinská města byla důležitými centry židovské kultury. V Černobylu sídlila chasidské židovské dynastie, která vynikala přepychem a vlastnila vyhlášenou kapelu. Ve Lvově tvořila koncem 19. století židovská menšina třetinu z celkem 160 tisíc obyvatel. Většina z nich mluvila jazykem jiddiš, který vznikl mixem hebrejštiny a staré němčiny, v jiddiš psal své romány držitel Nobelovy ceny Isaac Bashevis Singer. Ve Lvově vzniklo jedno z prvních kamenných divadel s repertoárem v jiddiš s mezinárodní reputací. Členové souboru hostovali v Berlíně, Vídni a dalších evropských metropolích. Když přijeli roku 1911 do Prahy, mezi diváky byl i tehdy osmadvacetiletý Franz Kafka. Soubor strávil v Praze čtyři měsíce, setkání se syrovou kulturou východoevropských Židů nedotčených západní civilizací Kafku hluboce fascinovalo.

Pár let poté se židovská hudba Ukrajiny stala předmětem výzkumu ukrajinsko-židovského etnomuzikologa Moše Beregovského (1892 – 1961), který vedl od dvacátých let Oddělení židovské kultury při Ukrajinské akademii věd v Kyjevě. Krátké mezidobí, kdy se židovská kultura těšila přízni sovětské moci, ilustruje píseň Dzhankoye, kterou hrála snad každá klezemerová kapela. Jejím tématem je vesnice poblíž Simferopolu na Krymu, v níž Židům bylo povoleno – na rozdíl od štetlů, židovských osad východní Evropy – vlastnit půdu a hospodařit. Koncem 30. let se optimistická vize státem podporované židovské kultury bortí. Beregovskij – na rozdíl od Židů z Polska a dalších evropských zemí – sice unikl hitlerovskému holocaustu, ale jeho osud poznamenal stalinský teror. Rita Ottens a Joel Rubin v knize Klezmeři píší: “Od roku 1936 byli židovští kulturní aktivisté a ideologové postupně vražděni nebo deportováni do trestných táborů. Gigantický protižidovský likvidační program měl v předvečer druhé světové války připravit cestu pro pakt Hitlera se Stalinem. To, že Beregovskij přečkal stalinské časy bez újmy, patří k nevyřešeným hádankám této na rozpory bohaté éry.” Beregovskij skutečně vydržel déle než ostatní. V roce 1933 byl jeho ústav přejmenován na Oddělení proletářské židovské kultury a roku 1949 zrušen. Pak Beregovskij strávil čtyři roky v Gulagu na severu Sibiře, odkud byl po Stalinově smrti propuštěn a “rehabilitován”. Skladby z jeho sbírky se dočkaly nového zpracování v projektu Yiddish Glory, který iniciovala v Moskvě narozená, v Oxfordu vystudovaná a na University of Toronto přednášející Anna Shternshis: “Beregovskij ve svém bádání sledoval téma na hony vzdálené tehdejšímu mainstreamu. Sovětská ateistická ideologie tvrdila, že Židé nejsou nějakou odlišnou skupinou s vlastními rysy, a že budou časem asimilováni. Beregovskij měl odlišný názor, jezdil do všech těch městeček s židovskými komunitami, vyhledával muzikanty mladé i staré a zaznamenával jejich hudbu jako důležitý artefakt. Vždy šel proti proudu a netušil že přijde válka a holocaust, a že ta kultura bude vymazána z povrchu země. Když po pádu Sovětského svazu Ukrajina zpřístupnila své archivy, byly v nich i protokoly z výslechů Beregovského. Všechny probíhaly v noci, od půlnoci do dvou tří do rána. Vždy se ptali na stejné věci: kdo jsou vaši přátelé? Hledali domnělé židovské aktivisty, špiony. On nikoho neoznačil jménem. ”

Když Ukrajina získala roku 1991 nezávislost, otevřela se světu. Hudebníci znovuobjevují své kořeny, vnikají kulturní mosty mezi Ukrajinou a Západem. K prvním plodům patřilo album Ticking Again skupiny Kharkov Klezmer Band, jehož producentem byl hudebník Jonathan Walton z londýnské sestavy Oi-Va-Voi. “Oni hrají syrový tradiční klezmer s naprosto unikátním feelingem, jejich muzika vychází z ukrajinské půdy. Ale nemají to jednoduché, jejich komunita byla dokonale vykořeněná a zbavená jakékoli kulturní identity. Z židovství se během sovětské éry stal prázdný pojem, rutinně vyplněný řádek do bumážky nějakého byrokrata. Na Ukrajině je klezmer cestou, jak lidem poskytnout kulturní platformu, aby objevili společnou minulost.”

Ukrajina nabízí daleko širší spektrum žánrů, od ukrajinského ska sestavy Perkalaba až po karpatskou cimbálovou svatební muziku Hudaki Village Band. Světově nejúspěšnějším a umělecky nejzdařilejším přínosem je čtveřice Dakha Brakha. Její jméno je odvozeno od ukrajinských slov pro Dávat a Brát, a také od názvu kyjevského kulturního centra Dakh, kde skupina vznikla, což znamená podobně jako v němčině střecha. Sestavu tvoří tři zpěvačky a muliinstrumentalistky a jeden hudebník. Ve spřízněné a čistě ženské sestavě Dakh Daughters působí cellistka z Dakha Brakha a zpěvačka z Perkalaba, výsledek má výraznou literární složkou s kabaretně dekadentní stylizací.

K veteránům kyjevského undergroundu 90. let patří Haydamaky, kombinující reggae, ska a punk. Na první pohled působí takové spojení jako rutinní fuze, vazba na ukrajinské kořeny je ovšem skrytá v tématech. Samotné jméno skupiny odkazuje na ukrajinskou vzpouru proti polské nadvládě v 18. století, titul alba Kobzar inspirovala sbírka básní jednoho z největších ukrajinských literátů, Tarase Ševčenka. Slovo kobzar označuje na ukrajinském venkově potulného hudebníka, paralelu minstrelů, trubadurů či západoafrických griotů. Nabízí se srovnání: v americké kulturní mytologii bluesman dojde uprostřed temné noci na křižovatku, aby tu podepsal pakt s ďáblem a stal se tím nejlepším hráčem na světě. Ševčenko zas píše, jak kobzar sedí na kraji cesty, zpívá příběh o válkách s Rusy, Poláky a Tatary a o zašlé slávě Kozáků.

Kobza je název pro loutnu, který se vžil na východ od našich hranic: v Maďarsku je to koboz, v Rumunsku a na Ukrajině kobza, v Turecku kopuz. Ukrajinští kobzaři se sdružovali do cechů, byla mezi nimi řada slepců, kteří neměli šanci uplatnit se v jiném povolání. Za Stalina byli ovšem promyšleně likvidováni.

Koncem roku 1930 proběhl v charkovské opeře kongres lidových zpěváků sovětské Ukrajiny, jehož cílem bylo zapojit venkovské umělce do budování socialismu. Poté, když delegáti schválili příslušné rezoluce, byli pozváni do Moskvy, kde měl proběhnout celosvazový kongres. Ukrajinští kobzaři, včetně slepců a jejich průvodců, nastoupili do vlaku, který zastavil v městečku 50 km severně od Charkova. Odtud je tajná policie odvedla na kraj lesa, kde už byly vykopány masové hroby. Mrtvá těla byla zasypána vápnem, hudební nástroje spáleny. Stalin, podobně jako dnes Putin, se snažil vyhladit vše, čím se Ukrajinci etnicky liší od Rusů. Plán k likvidaci kobzarů vznikl už roku 1925, byl ale několikrát odložen. Sovětská akademie věd, pověřená registrací budoucích obětí, nestíhala připravit kompletní seznam. V archivech se svědectví o masakru nedochovalo, roku 1960 nařídil šéf KGB Alexander Šelepin zničit všechny dokumenty, které by v budoucnu tajnou policii zkompromitovaly. Tragédii ale popsal ve svých memoárech Dmitrij Šostakovič, které vyšly v češtině roku 2005 pod názvem Svědectví.

Psáno pro časopis Harmonie, 2022/5