Phurikane Gila
15. 2. 2004 | Rubriky: Články,Knihy - recenze
Slovenská etnografka Jana Belišová strávila cestami na tato místa posledních 14 let a natáčela romské zpěváky v jejich domovech. Na veřejnost se ale plody její práce dostaly až nedávno – v romském zpěvníku, bohatě ilustrovaném cestovním deníku Phurikane Gila a na dvou albech. Vše vydalo Občanské sdružení Žudro, u nás je seženete v pražském obchůdku Romen, Nerudova 32. Paní autorka má pronikavý pozorovatelský talent a její texty nezůstávají nic dlužny působivým fotografiím a unikátním nahrávkám. Výbušná, ale křehká emocionalita, díky níž má romská hudba tak odlišný charakter, na vás dýchne i ze zdánlivě každodenních situací, které Belišová líčí v “romském cestopise” Phurikane Gila:
¶ Všude je bláto a plno psů. Jeden z nich vypadá jako pes baskervilský. Obrovský, černý, až si říkám, jestli není křížený s medvědem. Trochu se divím, že chovají tolik psů, když sami někdy nemají co na talíř. Jedna žena mi váhavě, hledajíc slova, odpoví: “Vždyť i pes má duši.” Na moji prostoduchou otázku, jestli náhodou nejedí psy, vyděšeně odpovídá: “Vždyť přece pes je jen takový… takový… člověk.” Už delší dobu se snažím zjistit, kteří Romové jsou vlastně dupki, tedy nečistí, protože jedí psi a kočky. Pokaždé to dopadne tak, že dupki jsou “ti druzí”. A když se dotazuji těch druhých, kteří by měli být dupki, dozvídám se, že právě ti první jsou dupki. Až se mi zdá, že dupki jsou všichni, anebo daleko spíš – nikdo. ¶
Ve svých 38 letech patří Jana Belišová na Slovensku k nejzkušenějším znalcům romské hudby. Zároveň je ale etnografkou nové generace, nesleduje lokální hudbu zvenčí s nadřazeností koloniálního vědce, ale snaží se jí porozumět zevnitř. Jak ji vlastně napadlo studovat romskou hudbu?
“Pocházím z Východního Slovenska, z Prešova. Prázdniny jsem trávila často u babičky v Žehni, pár kilometrů od Prešova, kde je také velká romská osada za vesnicí, jmenuje se Hurka.
V Žehni bylo málo ‘bílých’ dětí a navíc jsem se s nimi dost nudila. A tak jsem si navzdory babiččiným i matčiným zákazům hrávala se špinavými, ale veselými romskými dětmi, které měly vždy plno psů a nějaký dobrý tip na divoké třešně či maliny v lese.
Ale večer odcházeli do svého zakázaného světa, kam jsem já tehdy nevkročila. Když ‘bílá’ vesnice utichla, z Hurky se nesla hudba a zpěv. Zpívali úplně jinak než my. tehdy jsem tomu nerozuměla (a netvrdím, že tomu rozumím dnes), jen jsem cítila, že zpívají doopravdy, naplno.”