Nová náplň do balónku zvaného klezmer

5. 4. 2010 | Rubriky: 2010,Články,UNI

K posluchačsky nejatraktivnějším žánrům, které přinesla globalizace posledních dekád, patří klezmer, původně hudba z židovských osad ve Východní Evropě, která prošla intenzivní revivalistickou obrodou ve Spojených státech, a nakonec se vrátila do Evropy, kde židovskou kulturu drasticky vyhladil holocaust. Průkopníky revivalu jsou už přes dvacet let Klezmatics z New Yorku, ale vedle nich v současné inflaci klezmerbandů najdeme jen hrstku kapel, které přinášejí něco nového. Jedním z takových vzácných novátorů je Boris Malkovsky, který jde na věc ovšem úplně odjinud. Narodil se v Oděse roku 1972, ve svých devatenácti letech emigroval do Izraele. Na veletrhu Womex předvedl svůj instrumentální projekt Time Petah-Tiqva, který na CD vydala renomovaná newyorská značka Tzadik, vedená Johnem Zornem. Malkovského přístup připomíná metodu Astora Piazzolly, který vytvořil z mnohokrát omletých melodií tanga nový žánr a přenesl ho na koncertní podia vážné hudby. Malkovsky si podobně jako on vybírá z tradice její vitalitu, spiritální sílu, feeling, nikoli však repetitivnost a prvoplánovou vlezlost. Doprovázel ho smyčcový kvintet, Malkovsky střídal bajan – jak se v jeho původní vlasti říká knoflíkovému akordeonu – s klavírem.

O vašem rodišti Oděse se říká, že to bylo magické město, New Orleans Černého moře, a to až do té doby, kdy zemi ovládli bolševici. Jak jste Oděsu vnímal vy?

Já jsem to město ocenil až když jsem se tam vrátil po sedmnácti letech života v emigraci. Když jsem tam vyrůstal za éry Sovětského svazu, přišla mi Oděsa docela fádní. Teď mě zvou, abych tam hrál, a i když jsem se tam narodil, musím si pokaždé koupit víza.

Pochází odtud i Alik Kopyt, další židovský hudebník žijící v exilu, který je teď v Holandsku zpěvákem Amsterdam Klezmer Bandu. Ten tvrdí, že Oděsa byla tavícím kotlíkem, vedle Ukrajinců a Rusů tam žili Řekové, Arméni, Židé.

Z Oděsy pocházejí i tak významní skladatelé jako třeba Svjatoslav Richter nebo David Oistrach.

To byli Rusové nebo Ukrajinci?

Richter byl napůl Němec, Oistrach byl Žid. Když jsem chodil do školy, v mé třídě nás bylo 38 Židů z celkem 42 žáků, velká část z nich emigrovala, hlavně do USA či do Německa, a někteří jako já do Izraele.

Ukrajina byla v historii bohatá na klezmerbandy. Když se ohlédnete do minulosti, měl jste nějaké předky, kteří by tuhle hudbu hráli?

Nevím o žádném, možná leda tak nějaký pradědeček. Ale mě osobně klezmer nikdy nezajímal. Nikdy by mě nenapadlo že s ním budu mít něco společného. Ale přesto jsem pak sedm let hrál v Izraeli s divadlem repertoár v jazyce jiddiš, což je mateřština všech klezmerových muzikantů. Tu hudbu jsem začal nenávidět. Lidé přece obvykle hrají to co, se jim líbí. Takže, moje nynější hudba je reakcí, jak bych si klezmer představoval já, změnil jsem tu hudbu podle svých představ.

Jak do ní zapadá vaše knoflíková harmonika, bajan?

Původně jsem pianista, a zkoušel jsem různé typy akordeonu, včetně bandoneonu který se užívá v tangu. Nakonec jsem si vybral bajan, kvůli jeho širokým možnostem a rozsahu. I když teď s vámi mluvím anglicky se silným ruským přízvukem, nevybral jsem si ruský bajan, ale nástroj s francouzským systémem. Můžete na něm hrát ruskou hudbu, francouzskou, židovskou, argentinskou, vždy to zní autenticky. Bandoneon jsem naopak nezvolil protože je příliš svázaný s tangem. Přejít na další nástroj z klavíru byl trochu risk. To, že hrajete na piano, u bajanu totiž vůbec nepomáhá.

Dnes na koncertě jste ale hrál mnohem víc na piano než na albu.

Na albu dokonce žádné piano není, protože ho neměli ve studiu. A i když jsem původně pianista, tak jsem na několik let přestal hrát na klavír, abych se zdokonalil na bajan. Teď, když už mám bajan bezpečně zvládnutý, se občas vracím k pianu. V tomhle směru mě inspiroval třeba brazilský pianista a kytarista Egberto Gismonti, přesto že já vůbec nehraju latinskoamerickou hudbu. Je pro mě příkladem, jak zvládnout dva rozdílné a velmi těžké nástroje.

Kdy jste se vystěhoval z Oděsy?

V roce 1989, nejprve do Moskvy, pak o dva roky později do Izraele. Počátek 90. let byl v Rusku tak drsný, že jsem rád že jsem ho promeškal.

V Izraeli je tolik prvotřídních klasických muzikantů kteří se tam přistěhovali z Ruska, že většina z nich se musí živit lecčím jiným, třeba jako taxikáři.

Já jsem se taky v první dekádě své profesionální dráhy musel živit jinou prací, ale to je přece normální. Když chcete hrát novou a odlišnou hudbu, tak nemůžete čekat že hned od začátku se z ní celý svět zblázní a vy budete vydělávat velké peníze. Ty začátky musí každý tvrdě odkroutit. Mladí muzikantu pochopitelně chtějí rychle zbohatnout, a když se konfrontují s realitou, jdou na nějaký čas prodávat pizzu. Pokud mají dostatek vytrvalosti a důvtipu, tak se k hudbě vrátí. Takže, problém není v tom, kolik jich jde prodávat pizzu, ale kolik z nich se vrátí. Já byl vždycky hodně tvrdohlavý.

Co poslouchá tvrdohlavý člověk, když vyrůstá v sovětské éře v Oděse?

Když mi bylo 15 a všichni poslouchali Deep Purple, tak jsem vzdoroval trendu a poslouchal jsem Johna Coltranea. Všichni mě považovali za blázna, i když Deep Purple se mi líbili také. Ve městě se hrála spousta klasiky, Mahlerovy symfonie, ruské, ukrajinské i židovské lidové písně, ale to mě tehdy ještě příliš nezajímalo.

Váš projekt Time Petah-Tiqva vlastně vznikal v několika etapách. Nejprve živé provedení v Tel Avivu, pak CD pro Johna Zorna, a teď obnovený koncertní projekt. Jak se jednotlivé verze liší?

Pro CD, které má 50 minut, jsem napsat skoro všechno znova, a ta současná koncertní podoba má 100 minut. Celek je taková skládačka několika bloků s různou náladou i délkou, jdou jeden po druhém po sobě, jako suita. Teď, když už to umím líp zahrát, si můžu dovolit víc improvizovat. Takže, já především improvizuju, kdežto mí spoluhráči hrají podle not.

A co vlastně znamená název Time Petah-Tiqva?

Time je anglicky nejen čas, ale i označení pro rytmus. A Petah-Tiqva je město v Izraeli pojmenované podle biblického proroctví, v překladu to znamená Počátek naděje.

Nejsilnější a emocionálně nejvypjatější části alba je Danceable Sorrow. Chtěl jste tím říct, že i na smutek se dá tančit?

Kuziozní je, že jsem ji napsal v jednom z nejhorších období svého života, a také mě inspirovala Bachova Preludia pro dobře temperovaný klavír. Vyřešil jsem si tím svůj vztah k vážné hudbě, protože hrát klasiku z not to pro mě není ta nejlepší cesta k sebevyjádření, ale přitom klasiku ve svém životě potřebuji, takže do své práce vkládám citace z vážné hudby.

A jaký příběh je tedy za celou tou suitou?

Nebudu vám nabízet nějaký svůj výklad, třeba bych vás navedl na špatnou cestu, každý si to musí dešifrovat sám.

Z článku v UNI, 2010/2