Noam Vazana: Trombon, sefardské písně i pocta Nině Simone

5. 1. 2020 | Rubriky: 2019,Články,UNI

Izraelská zpěvačka Noam Vazana je ojedinělým příkladem toho, co vše lze v hudbě propojit a přitom si zachovat uměleckou integritu. Narodila se v Jeruzalémě, kde se oba její rodiče ocitli jako uprchlíci z Maroka, žije v Holandsku a koncem loňského roku odehrála v Izraeli sérii vyprodaných koncertů věnovaných odkazu Niny Simone. Její poslední album Andalusian Brew přináší úpravy tradičních sefardských písní zpívaných v jazyce ladino, což je židovská verze středověké španělštiny, kterou kdysi mluvilo kolem půl milionu lidí. Noam Vazana se ale považuje především za písničkářku, a proto bude na dalším albu bude pokračovat v sefardské tradici autorskými skladbami. Což je odvážný krok do neznáma, vzhledem k tomu, že ladino je nenávratně mrtvý jazyk. Prolamovat vžité hranice se Noam Vazana snaží i při plánování turné. K jejím prioritním destinacím patří Maroko, vlast jejích předků, což jí před dvěma lety přineslo nečekané komplikace.

Nejen umělci – ale dokonce i vědci cestující na odborné kongresy jsou často terčem útoků organizace BDS (Boycott, Divestment, Sanctions), která pomocí nenávistných kampaní usiluje o izolaci Izraele. Její výhružky jsou nejčastěji směrovány na světové osobnosti chystající se koncertovat v Izraeli – ale vaše kauza byla opačným případem: zaměřili se na izraelskou zpěvačku vystupující v Maroku. Co se vlastně stalo?

Došlo k tomu v souvislosti s mým koncertem v Tangieru, na festialu Tanjazz. Marocká větev BDS vydala falešnou tiskovou zprávu, že během vojenské služby jsem zavraždila tisíc palestinských dětí. Doprovázela ji moje fotka, photoshopem přearanžovaná do krvavé scény. Samozřejmě jsem byla na vojně jako kterýkoli jiný občan Izraele – ale v orchestru jako trombonistka, a předpokládám že ten nástroj není žádná smrtící zbraň. Ta kauza byla odlišná i v dalším aspektu. Ze strany BDS se nejednalo o svobodný projev názoru, ale přímý útok na fyzickou osobu. Kuriozní je, že jejich terčem jsou umělci či vědci, jenže právě tihle lidé nejčastěji zpochybňují v Izraeli vžitá pravidla a kladou otázky, proč je dnešní společnost tak vyhrocená a fundamentalistická. Na místě je tedy otázka, co je cílem BDS, jestli dále tenhle rozkol prohlubovat, anebo hledat řešení? Od dalších umělců často slýchám, že BDS demonstruje v ulicích když mají koncert, posílá jim nenávistné emaily.

Pokud tedy marocká větev BDS tvrdila že jste zavraždila tisíc palestinských dětí, podala nějaké důkazy?

Ne, jen moji zmanipulovanou fotku, a k tomu citovali z mého staršího interview. Když jsem potřetí získala druhou cenu America Israel Foundation a následně stipendium, poskytla jsem rozhovor, v němž jsem líčila, jak jsem sloužila v armádním orchestru a nemusela držet zbraň. Oni to překroutili, vypustili slovo “orchestr” a “nemusela”. Kdybyste tehdy vygooglili moje jméno, našli byste ve 14 různých jazycích výsledky té propagandy.

Poškodilo vás to dlouhodobě?

V arabských zemích ztratili zájem o mé koncerty, často odpovídali, že radši moje vystoupení zruší než aby přitahovali pozornost BDS.

Z většího odstupu to zapadá do širokého spektra fake news, které teď přicházejí především z Ruska.

Ta moje kauza byla bublina, která trvala pět měsíců, a pak stejně rychle skončila. V nenávistných emailech byly i hrozby smrtí. Když jsem přiletěla do Maroka, drželi mě 12 hodin na letišti, na koncertech demonstrovalo asi 400 lidí, křičeli Noam Go Home. Na jednom vystoupení došlo k fyzickému útoku, z publika vtrhnul na podium člověk, který cosi vytahoval zpod trička. Netušili jsme co drží, a když ho zastavili, ukázalo se že měl palestinskou vlajku. Takže vlastně proč ne?

Co udělá takovýhle šok se zpěvačkou, která je uprostřed písně?

Usmála jsem se na něj, došlo k očnímu kontaktu, on se usmál zpátky, a já pokračovala ve zpěvu. Věděla jsem, že láska a schopnost odpouštět vítězí nad nenávistí. Přesto že jsem se snažila držet odstup, neřekla bych že to byl nenásilný protest.

Máte pro podobné situace nějaké pravidlo?

Na žádný z tisícovek nenávistných emailů a útoků na sociálních médiích jsem nereagovala, do světa jsem vypouštěla jen pozitivní zprávy a odpovídala těm, kdo se mě zastávali. Podpořila mě třeba skupina fanoušků z Maroka, která zveřejnila petici s více než tisícovkou podpisů.

Tahle otázka bude znít naivně, ale nenásledovala nějaká omluva? Ptám se proto, že za BDS stojí osobnosti, které se navzdory zarputilosti snaží zachovat dekorum serioznosti. K nejviditelnějším patří Roger Waters z Pink Floyd. Pokud šlo prokazatelně o lži vyrobené na objednávku, nenašel se v hnutí jediný spravedlivý, který by se distancoval?

Nic takového se nestalo,

Co vás k cestě do Maroka motivovalo?

Je to země mých předků. Do Izraele přišli moji rodiče jako jedno- a dvouleté děti s mými prarodiči v 50. letech, v Maroku byli pronásledováni, rok či dva žili jako uprchlíci ve stanových táborech. Rodina otce byla z Fezu, matka pocházela z Casablancy. Když jsem se narodila, otec nám zakazoval mluvit doma ladino, tedy mateřštinou předků, chtěl všechna ta traumata pohřbít.

Ale naštěstí nepohřbil kulturní paměť svého rodu. Vzpomínáte si na moment, kdy jste to objevila?

Hned po tom kontroverzím koncertě v Tangieru jsem odjela do Fezu, odkud je moje babička. Procházela jsem uličkou v medině, tedy staré čtvrti, a zaslechla jsem povědomou melodii. Stejnou kterou jsem znala od své babičky jako dítě. Okamžitě mě to posunulo do věku 4 let. Babička nemluvila hebrejsky, její mateřštinou bylo ladino, jazyk židovských komunit ve středověkém Španělsku před etnickými čistkami královny Isabelly roku 1492. Když otec, který chtěl abychom mluvili jen hebrejsky, nebyl doma, babička mi zpívala sefardské písničky v ladino. Po návratu z Maroka jsem nejprve natočila videa pro You Tube a po dvou letech pátrání v archivech jsem vydala své první album v jazyce ladino, Andalusian Brew.

Trombon a klavír. Proč vlastně?

Vy jste koncem loňského roku odehrála v Tel Avivu sérii vyprodaných koncertů věnovaných odkazu Niny Simon, jejichž druhým tématem byl Bach. Jak vás napadlo oba tak vzdálené umělce propojit?

Nejprve jsem dostala nabídku od izraelského festivalu zaměřeného na Bachovu hudbu. Chtěli udělat crossover do jazzu či popu, nejprve navrhovali Beatles, mě to přišlo trochu násilné, ale vzpomněla jsem si na Ninu Simone. Ta ve svých improvizacích někdy zabrousila i do vážné hudby a napadlo mě že tohle je by mohla být cesta. Tak jsem zmapovala všechny případy kdy se přibližovala klasice a jmenovitě k Bachovi a přidala k tomu něco navíc.

Nechybí tam varhany?

Děláme to s kvartetem s klavírem, pokračovat budeme na turné v Holandsku příští rok.

Nina Simon nebyla jen velká zpěvačka. Není pro vás inspirací jako umělec s vizí, kterou dokáže sledovat navzdory rizikům?

Pro mě i řadu jiných je životním vzorem, zastávám podobná stanoviska jako ona, svoboda je pro mě nejdůležitější věc. Za jejími skladbami jsou silné příběhy, které je dobré si dohledat – třeba Four Women.

Vy hrajete současně na trombon a klavír, což pokud vím před vámi dělal třeba Juan Carlos Caceres z Argentiny. Ten řešil náročnou souhru rukou a nástrojů tak, že si korpus trombonu vzepřel o koleno, pravou rukou pohyboval snižcem a levou hrál na piano, kdežto vy jste tu metodu zdokonalila a trombon máte ukotvený ve stojanu. Jak jste k tomu došla?

To nebyl můj nápad, ale rada mé učitelky. Jezdila jsem k ní do Německa na masterclass, ona mě přesvědčovala: “Pokaždé jste tu s jiným žánrem, jednou je to zpěv, jednou kompozice, jednou klavír, jednou trombon – ale vy byste si to v první řadě měla všechno spojit. ” Mě nejprve propojení trombonu a klavíru přišlo jako cirkus, trik který se může obrátit ve výstup hudebního klauna. Tak jsem nejprve odmítla, ale ona trvala na svém a vyhrožovala mi že mě přestane učit. Začala jsem zkoušet různé metody – trombon nelze ovládat jednou rukou. První pokus byl, že jsem si trombon přivázala ke krku šálou.

Trombon s klavírem je navíc kombinace postavená na kontrastu, a též indikuje že nehledáte tu nejsnadnější cestu, jako kdybyste střídala dvoje klávesy. Jsou to nástroje zcela odlišné barvou, způsobem hry. Piano akcentuje rytmus a trombon táhlé melodie. Nebyl v tom i záměr oba protipóly propojit?

Došla jsem k tomu jinak. Na trombon jsem začala hrát v devíti letech. Tehdy jsem chtěla být operní zpěvačkou, měla jsem ještě dětský hlásek, ale zpívat jsem chtěla v hlubším rejstříku, takže trombonem jsem si tenhle handicap vynahrazovala. Teď ten nástroj používám, aby vedle klavíru reprezentoval určitý aspekt či postavu té písně. Když skládám, jedná se o příběh, vzpomínku na to co jsem prožila. Trombon tedy v písni přebírá dílčí roli, která je skrytá v celkovém kontextu, a tajemství pak může odhalit nějaký další nástroj.

Pro některé je Izrael hudební velmocí, třeba díky jazzmanům jako je Avishai Cohen. Nizozemí, kde momentálně žijete, nabízí hudebníkům rovněž vynikající podmínky včetně kvalitního vzdělání. Můžete obě země porovnat?

Vidím jeden společný znak: obě země jsou malé, aby se člověk dopracoval k úspěchu v tak těsném společenství, musí být něčím unikátní. Kdežto ve větší zemi je širší trh takže snáze proniknete. V hudbě vás to tedy vede k originalitě. Tlačí vás konkurence, není tolik míst kde hrát, hudebníky to nutí aby cestovali do ciziny a tam hledali příležitost. Což platí i pro izraelské jazzmany včetně Avishai Cohena. Já jsem trochu odlišný případ, protože jsem přijela do Holandska studovat. Dostala jsem jako klasická trombonistka pozvání na stáž s orchestrem Concertgebouw – což je dle některých vůbec nejlepší evropský ansámbl v daném žánru. Ale i pro mě platí, že mám velkou část koncertů v cizině, tedy vně Holandska i Izraele, v obou zemích odehraju tak 20 koncertů za rok a zbývajících 70 či 80 v cizině.

Vy si tyhle věci plánujete sama bez manažera. Mezi hudebníky se téhle cestě říká do-it-yourself, a na veletrhu Womex jste na tohle téma dokonce vedla workshop. Máte nějaký recept jak to všechno stihnout, tedy 100 koncertů ročně, které si všechny zařídíte bez manažera?

Většinu přípravy dělám skutečně sama, pracuju sice s několika agenty, ale ti pokryjí tak 15 % mých koncertů. Osobně to pro mě znamená, že nemám čas na normální život. Do-it-yourself je v hudebním manažmentu sofistikovaná kombinace různých dovedností, včetně sociálních médií, produkce, propagačních materiálů i videa. I když s výtvarnými věcmi mi pomáhá manžel.

Většina umělců se v téhle fázi rozhodne věnovat víc času komponování a hudbě, a na to ostatní si někoho najme. Vy se k tomuhle přelomovému bodu zřejmě blížíte?

Doufám – ale zatím jsem nenašla vhodnou osobu. Kdykoli jsem to dříve s někým zkoušela, tak se moje kariéra vždy o stupeň či dva zpomalila, místo aby akcelerovala. Nebyl to nějaký chvilkový propad, ale efekt toho, že dotyčná osoba do mě nemůže investovat tolik úsilí, protože má na krku i jiné umělce, má své rodinné povinnosti, a ve vynaloženém úsilí je tedy limitovaná víc než já.

Když jsme se setkali v Maroku na festivalu Visa For Music před koncertem místní kapely, která hrála jen na akustické nástroje, tak jste z velmi futuristicky vyhlížející tobolky vytáhla dva drobné předměty. Jak se ukázalo, byly to špuntíky do uší. Je tenhle druh ochrany skutečně nutností?

Pro hudebníka je nutností uchovat si sluch. Já špuntíky nosím i na podiu, i když moje kapela není tolik hlasitá. Často ale třeba hostuju s jinými skupinami, kde je ochrana už na místě. To je jen konečný efekt kontinuálního zvyšování zvukové intenzity, a nejen na koncertech. Moje rada je nestupňovat hlasitost, protože to není vůbec nutné.

A pokud se to děje, je za tím nějaká logika?

Je to spojeno se změnami v běžném životě, kdy jsme vystaveni hluku, kterého neustále přibývá, a tím se mění prah vnímání. Lidé ztrácejí pozornost i vlivem nových médií. Když se dívají na video na You Tube, po třiceti vteřinách je začne nudit, pokud nedojde k dramatickému střihu. Takže abyste si udrželi pozornost, musíte na posluchače zakřičet, což je ta nejprimitivnější metoda. To že hlasitost se stupňuje i v samotném průběhu koncertu souvisí s tím, že skladby s největší energií jsou na konci. Když posloucháte celý večer a máte citlivé uši, tak vás to unaví a zkrátka odejdete. Kdybych byla jako programátor klubu pozvána na sérii showcasů, v půli bych odešla i kdybych měla chrániče sluchu – a ty zbývající kapely bych ochudila o svoji pozornost. Jedná se o krutý a začarovaný kruh.

Sefardské objevy

Vy zpíváte sefardský repertoár v jazyce ladino, písně Niny Simone a dále vedete projekt s tajemným názvem Hebrew Groove choir, oč se jedná?

Hebrejské písně, pop songy, vlivy z blues, jazzu a gospelu a nová vokální aranžmá. Sbor jsem založila protože z Izraele přicházejí hlavně zprávy o konfliktech, a já chci ukázat pozitivní stranu věci, hudbu, umění. Další důvod: protože moje jazzové koncerty jsou výhradně v angličtině, chtěla jsem udělat i něco v hebrejštině, pomoct veřejnosti zařadit moji zemi do hudebního kontextu. Je to spíš komunitní nežli profesionální projekt, řada těch zpěvaček či zpěváků jsou amatéři, ale každého vybírám, všichni musí projít konkursem. Každý rok máme deset měsíců pracovní sezónu s šesti koncerty. Vystupujeme v kostelech i synagogách, když je noc muzeí tak i tam, v kulturních centrech.

Váš nový projekt Ke Haber, což znamená Co je nového, měl koncertní premiéru na vyprodaném představení v amsterdamském sále Bimhuis, s hudebníky z 8 zemí a vypravěčem, jakou měl úlohu?

Vyprávěl příběhy těch písní, protože jazyku ladino dnes nikdo nerozumí. Jsou to hodně zajímavé sondy do minulosti – najdeme tam třeba i nejstarší dochovaný trans gender příběh i další témata, která i dnes působí kontroverzně.

Abychom to správně pochopili: sefardští Židé žili na území dnešního Španělska až do roku 1492, kdy byli násilně odsunuti dekretem královny Isabelly. Ti co odmítli přejít na katolickou víru odešli většinou do zemí v oblasti Středozemního moře, včetně Maroka, Itálie, Turecka. Sefardské písně tedy vznikly ve středověkém Španělsku, ale pak žily dál svým vlastním životem v exilových komunitách, a v závislosti na té konečné destinaci tedy získaly značně rozmanité podoby?

Ano – a navíc je zajímavé, že v těch písních většinou figurují ženy. Ladino byl jazyk, jímž se mluvilo doma, kdežto hebrejština se užívala v synagoze. Většina těch písní popisuje domácí příběhy, vztah mezi matkou a dcerou, příběhy nenaplněné lásky. Manželství tehdy bylo vždy předem domluveno rodiči bez ohledu na preference partnerů. Jedna z těch písní třeba opěvuje pokrmy z lilku a obsahuje dokonce recepty.

Dle mnohých Evropanů jsou sefardské písně temperamentem i tématy podstatně odlišné od pozdějších evropských žánrů poznamenaných útlakem inkvizice. Díky tomu mají vlastně blíž k současnému vnímání světa než hudba evropského středověku.

Styl sefardských písní dokáže být i hodně dramatický až teatrální, některé zpěvačky třeba sklouzávají až k manýrám pěvecké divy. I když dramatické momenty mám ráda, tak vím, že emoce nesmí převážit obsah. Ve svém přístupu chci zůstat věrná hudbě ale dát jí současnou příchuť – byla by škoda, kdyby ty písně zmizely jen proto, že ustrnuly ve staromódní a muzeální podobě. I o to se snažím v projektu Ke Haber, zahrnuje ťřeba i píseň o rituálu, který je simulací smrti a představoval mezník mezi středním věkem a stářím. Říkalo se mu La Mortaja. Když odcházíte z aktivního života do etapy, které se dnes říká důchod, pozvete všechny přátele a požádáte je aby vám ušili rubáš pro nebožtíky. V něm vás jednou pohřbí – a v tom rituálu to proběhne jakoby nanečisto. Po oslavě rubáš uložíte do šatníku, takže víte, že máte vystaráno. Je to vlastně symbol dalšího života bez obav, toho, že můžete starosti hodit za hlavu. Spíš se tedy jedná o počátek nové fáze než nějakou strašidelnou přípravu na smrt.

Zmínila jste se i o kontroverzních tématech – co jste měla na mysli?

Příkladem je adaptace básně filozofa Shmuela Hanagida z 11. století, která má homoerotický podtext. V té době se jednalo zřejmě o ojedinělý počin, který ale budí silné reakce i dnes. Když jsem text zveřejnila, tak můj učitel jazyka ladino, který mě s ním seznámil, najednou z naší další spolupráce vycouval a odmítl přijít i na moje další koncerty. Jak vidíme, židovská kultura má hluboké kořeny ve všech aspektech, a k jejich znovuobjevování je nezbytný nadhled i trocha ironie.

Co plánujete dál?

Nové skladby, ale opět v jazyce ladino. Bude to rozvinutí projektu Ke Haber na plochu celého alba. Já sama sebe vnímám jako autorku-písničkářku, a když jsem zpívala ty staletí staré sefardské písně, byly to vlastně cover verze. Proto mě láká zkusit v téhle oblasti vlastní tvorbu, což zaregistrovala media, protože to přede mnou zatím nikdo nezkoušel. Být písničkářkou v téhle oblasti je docela náročný test.

Dalo by se to srovnat s dalším mrtvým židovským jazykem, a tím je jiddiš, v němž vznikla řada nových písní které zpívá třeba Chava Alberstein. Zásadní rozdíl bude ale v tom, že v jiddiš existovala dlouhá tradice literatury, poezie i divadla. Bylo něco takového i v ladinu?

Jen pár výjimek. Počátkem 20. století ve Spojených státech došlo k pokusu o revival, do ladina přeložili Shakespeara i pár dalších slavných knih jako Malý princ. Původní tvorba vznikala jen okrajově, třeba básně autorů píšících v ladino se nikdy nerozšířily.

Ze sefardských písní se stal rozvětvený žánr s hvězdami světového formátu jako Savina Yannatou či Yasmin Levy, máte nějaké favoritky?

V téhle oblasti existuje tolik krásné hudby a je těžké vybrat jedno jméno, a já mám ráda umělce kteří to dělají skutečně dobře bez ohledu na to jestli je to tradiční pojetí nebo fuze, ve všem jsou měřítka kvality. Jak už jsem říkala, preferuji autorské věci. Moje osobní zkušenost je, že když nějakého umělce slyším poprvé, vždy ho silněji vnímám, když je to zpívající autor než pouhý interpret. Všichni moji oblíbenci jsou písničkáři.

Příklady?

Třeba když jsem poprvé slyšela Joni Mitchell nebo Neila Younga, nebo Björk či Ninu Simon, chytlo mě to mnohem víc, než kdyby to byli pouze interpreti cizích skladeb. Vždy jsem vycítila, že u autorů jde o víc než u interpretů.

Psáno pro UNI, 2019/4


Rubriky

Poslední články