Nadzvukový klavírek nekonvenčního páru Dva

13. 6. 2011 | Rubriky: 2011,Články,Rock & Pop

Partnerské duo tvoří Bára Kratochvílová a Jan Kratochvíl, jejichž minimalistické komorní obsazení bohatě vyvažuje široký sortiment nástrojů i tvůrčích metod. Do výbavy kapely, která podobně jako slovenský Longital zvolila mobilní a ekonomickou dvojčlennou sestavu patří kytara, banjo, smyčkování, kuchyňský beatbox, klarinet a basklarinet, saxofon, a navíc i velmi kouzelné hudební hříčky a texty ve smyšlených jazycích. Jejich předchozí, velmi dobře přijaté album Fonók označili autoři jako folklór neexistujících národů, a druhé, zatím poslední album, Hu, a má pro změnu podtitul Pop z neexistujících rádií.

Když jste jen dva, jak cestujete mezi koncerty na turné?

Jan: Bohužel autem, protože s námi jezdí VJ a zvukař, takže jsme čtyři.

Bohužel? Chcete říct že litujete že nejezdíte vlakem, jako formátem spřízněná dvojice Longital?

Jan: Cestovat vlakem je určitě příjemnější, nemusíte dávat pozor na silnici, ve vlaku je méně stressu, ale my s sebou navíc vozíme hodně techniky. Původně jsme třeba jezdili bez zvukaře, až jsme nakonec objevili jaké riziko to je, hrát s technikem který naše věci dopodrobna nezná, už jen proto, že naše hudba je atypická a je tedy dobré, když zvukař ví jak to má správně znít. A co se týče vizuálního doprovodu, jednu dobu jsme měli dvě VJky, dělaly projekce na Meotar.

— Vazbení, které posloucháte očima —

Meotar? Analogový předchůdce scanneru? Vždyť ten váží padesát kilo.

Bára: Jsou i lehčí. Teď vozíme jako doprovod osmimilimetrovou promítačku. S projekcemi lze dělat podobné věci jako se zvukem: paralelou akustických smyček je obrazové vazbení s kamerou. Anebo kombinace filmů s náhodnými jevy, změna barev. Ale my ty projekce bohužel nevidíme, jsou za našimi zády.

Obě vaše alba, Fonók i Hu, mají řadu společných rysů, především ale úžasnou hravost, a to jak se zvuky tak i se slovy. Vznikala podobnou cestou?

Jan: Naopak. Fonók jsme natočili, když jsme už dva roky hráli a měli za sebou první po domácku vytvořené nahrávky. Ty písničky byly tedy připravené, zažité, šlo jen o to, je dotáhnout do finální podoby. Líp je nahrát a smíchat. Kdežto nová deska vznikala v kratším období a představuje tedy daleko kompaktnější celek. Začali jsme na ní dělat v půlce května 2010, a vyšla na podzim téhož roku. Měli jsme tedy necelý měsíc na vymyšlení skladeb, na to abychom je doma nahráli a zmixovali. Věděli jsme, že potřebujeme 13 písniček, tak jsme ráno vstali, nahráli jsme rytmus, hledali melodii. Hodně věcí vzniklo na první pokus, je tam spousta improvizace. To byla první etapa, všechno šlo z jedné vody na čisto. Pak jsme o prázdninách odjeli na chalupu k taťkovi Báry do Padouchova, a tam jsme to co nebylo zcela dokonalé z domova nahráli znovu. Podobně jako v případě Fonóku nám pomáhal kamarád z Berlína. V technologii jsou tedy obě alba podobná, ale nikoli historií jednotlivých písniček.

Takže, ty domácí nahrávky sloužily spíš jako demo?

Jan: Kupodivu, skoro vše jsme použili a opravovali minimálně. Spíš jsme dolaďovali, detailně dotvářeli aranžmá, vymýšleli co tam přidat a co zlepšit.

Kamarád z Berlína je ale berlínský producent a elektronický skladatel známý jako Jayrope. V dlouhém seznamu projektů, na nichž se podílel, figurují jména jako Arto Lindsay, washingtonské Holocaust Memorial Museum, či Kip Hanrahan. Jen u jedné položky je ale zmínka o ocenění ze strany gramofonového průmyslu: album Fonók bylo dle jeho webu “v českých Grammy nominováno v alternativní kategorii.” Jak se vlastně stane, že vytížený profesionál stráví měsíc na projektu, za nímž nestojí velká firma která by ho financovala?

Bára: Pro něj to jsou prázdniny v českých horách, a ta práce podle toho vypadá. Není to stress a honička, ale velmi uvolněný a příjemně strávený čas. Červenec na Ještědu.

Jan: Já bych třeba v kamenném studiu nahrávat nechtěl. Nám i jemu se tohle pracovní tempo zalíbilo.

Kolik hodin denně jste pracovali a kolik jste měli prázdniny?

Jan: Někdy jsme zjistili že nám to nejde, tak jsme šli na výlet nebo na pivo. Někdy nám to naopak šlo, tak jsme pracovali celý den.

Tím jeho role skončila?

Jan: Pak jsme za ním jeli do Berlína a u jednoho jeho kamaráda jsme to zmixovali do definitivní podoby.

To už bylo v opravdickém studiu?

Jan: Ne, u něj doma. Řešili jsme aby tam bylo slyšet vše co tam má být slyšet.

O čem ty vaše písničky vlastně jsou? Zpíváte v imaginárním jazyce, člověk si musí domýšlet.

Bára: Hodně s tím má co do činění cestování. Z každého našeho výletu si přivezeme inspiraci. Tak třeba, naše nahrávka Baltik je pseudoseverském jazyce. Zpočátku jsme hodně zpívali ve fiktivní maďarštině, protože jsme do Maďarska hodně jezdili. Jeden tamní hudebník nás objevil na MySpace, pozval nás a my mu hráli na svatbě. U Maďarů má naše hudba dobrý ohlas, a nám naopak připadá maďarština zvukomalebná.

Název vašeho druhého alba, Hu, je internetový kód Maďarska, a Fonók, jméno předešlého alba, zní také maďarsky, je to tedy úmysl?

Jan: Jde naopak o náhodu, my si totiž mysleli, že fonók by maďarsky mohlo znamenalo zvuky, ale v protože v tom jazyce je všechno jinak, tak jsou to přadleny. Slovem Hu se zdraví někteří naši kamarádi, nám se to líbilo natolik, že jsme si to vybrali jako název našeho druhého CD, a až dodatečně jsme zjistili všechny ty další významy, třeba páté nejčastější příjmení na světě, díky Číňanům.

Jak vznikl text písně Huhu, který i v češtině působí jak rébus? – “Můj klavírek hraje tóny nadzvukovou rychlostí, ten tón musím zahrát později než ho uslyším… “

Jan: Když jsme natáčeli, tak jsem jedno odpoledne usnul, a zdálo se mi, že hraju na klavírek, který umí hrát noty nadzvukovou rychlostí, což v tom snu vypadalo tak, že jsem slyšel ten zvuk, a až potom jsem ho zahrál na klaviatuře. Člověk tím pádem už předem věděl, jestli to zahraje správně nebo špatně.

Z článku v Rock & Pop, 2011/3