Mráz přichází ze Sahary

25. 3. 2013 | Rubriky: Články,Lidové noviny

Jak se Festival au Desert stal terčem Al Kaidy

“Když loni islámští extrémisté obsadili Timbuktu, mezi jejich první oběti patřily naše dieselgenerátory a dokonce i zdobená festivalová brána,” říká Manny Ansar, šéf malijského Festivalu na poušti. Jeho letošní ročník byl vzhledem k napjaté politické situaci odložen, ale přesto získal výroční cenu organizace Freemuse, která sleduje cenzuru a lidská práva v hudbě.

Francouzská intervence vrací Timbuktu a další pouštní města zpět pod malijskou správu, ale zázračné kulturní klima, v němž vyrostla překvapivě pestrá hudební nabídka, je fatálně ohroženo. V cizině je po umělcích z Mali a sousedních zemí Sahelu poptávka: zpěvačka Rokia Traoré vystoupí v létě na festivalu Colours of Ostrava, pražský Respect hostí skupinu Terakaft, saharské nomády s elektrickými kytarami. A znalci africké hudby napjatě očekávanou novinku natočil kytarista Bombino z Nigeru, který posouvá hudební novotvar známý jako “pouštní blues” hlouběji do světového kontextu. Album Nomad totiž vzniklo v americké hudební metropoli Nashville, producentem je čerstvý držitel Grammy Dan Auerbach, vydavatelem značka Nonesuch, pro kterou nahrává Iva Bittová i Kronos Quartet.

Tradiční nástroje Západní Afriky znějí ve spojení s moderní zvukovou technologií překvapivě dobře a vytvářejí fascinující most mezi modernitou a kořeny. “Kultura je pro nás tím, co nafta pro jiné, hudba je naším nerostným bohatstvím,” říká Toumani Diabaté, virtuoz na koru, jednadvacetistrunnou loutnu, která se stala hudebním symbolem Afriky.

Jedním z architektů malijského “hudebního zázraku” je mnichovský producent Jay Rutledge. Ten se v době vojenského puče na počátku malijské krize ocitl v Bamaku, hlavním městě Mali: “To město jsem nepoznával: na ulici ani noha. Bamako jsem z minulých návštěv znal jako naprosto bezpečné místo, i kdybyste na ulici spali, nikdo vás nebude obtěžovat. Když vyhlásili zákaz nočního vycházení, báli jsme se za tmy odjet ze studia do hotelu.” Na severu země, v Kidal, domovském městě průkopníků “pouštního blues” Tinariwen, vyrazilo sedmičlenné komando ozbrojené kalašnikovy AK47 k rodinnému domku místního hudebníka. Ten naštěstí nebyl doma, ale jeho sestra vyslechla hrozivou zprávu: “Pokud se tu někdy ukáže, uříznem mu všechny prsty kterými hraje na kytaru.” Ozbrojenci pak z domu vynesli kytary, zesilovače, reprobedny, mikrofony a bicí soupravu, polili je benzínem a zapálili. Zpěvačka Khaira Arby, která byla právě na turné v USA má podobné vzpomínky: hlídky vnikly do jejího domu, zničily hudební nástroje a přes sousedy jí vyhrožovaly vyříznutím jazyka.

Krize probíhající poslední rok je ale jen špičkou ledovce, následkem dekády trvajících a neřešených konfliktů mezi kočovnými Tuaregy na severu země a černošskými etniky žijícími v jižní, subsaharské části Mali. Sahara vytváří horkou hranici, území pašeráků i obchodníků s artikly tak různorodými jakými bylo v minulosti zlato, sůl, otroci, a v moderní době zbraně a kokain. Zahraniční pracovníci, kteří zahynuli při lednovém útoku u zdroje zemního plynu v Alžírsku, byli obětí teroristů, jejichž zbraně financovali evropští konzumenti kokainu.

Centrem malijského kokainového byznysu je město Gao, které je podobně jako Timbuktu historickým dopravním terminálem: protíná se tu pouštní trasa karavan s lodní dopravou na řece Niger. S chudinskými slumy tu kontrastuje bohatá čtvrť s luxusními vilami, známá jako Kokainové město, Cocainebougou. 120 km severně leží pouštní vesnice Tarkint, která byla před 4 lety dějištěm incidentu známého jako Cocaine Air: přistál tu obstarožní Boeing 727 s nákladem bílého prášku z Venezuely, jehož množství odhadl úřad Spojených národů pro kontrolu drog na 11 tun. Kontraband pak pokračoval pouštními konvoji přes písečné duny na středozemské pobřeží a do Evropy pronikl tajně na lodích. K největším hráčům mezi kokainovými islamisty a narkodžihádisty patřil Mokhtar Belmokhtar, velitel komanda propojeného s Al Kaidou, odpovědného za zmíněný útok na plynový vrt v Alžírsku. Jednookého teroristu zlikvidovala koncem února čadská armáda.

Andy Morgan, specialista na hudbu i politiku Sahary a bývalý manažer skupiny Tinariwen vysvětluje: “Veškerá potrava, která je k mání na poušti v severním Mali, pochází z Alžírska, odkud se dopravuje ilegálně. V Alžírsku vládne socialistické přerozdělování, jídlo je dotováno zisky z nafty, ceny tu jsou mnohem nižší než v Mali.” Základní lidská potřeba jíst vygenerovala pašeráckou ekonomii obrovských rozměrů. “Pašování tu mají lidé v krvi, není považováno za něco nekalého a podílejí se na něm všichni vlivní obyvatelé regionu.”

Festival na poušti, ve světě známý pod francouzským názvem Festival au Desert, se poprvé konal roku 2001 a během dvanácti let získal světové renomé. Vedle Afričanů tu vystoupil Robert Plant z Led Zeppelin a Bono, akce se stala žádanou destinací turistických kanceláří z Evropy i Spojených států a zachovala si rysy spikleneckého rodinného podniku. S organizací i mediálním zviditelněním pomáhali kolegové-hudebníci z Evropy i USA, jimž hudba ze Sahary učarovala, v roli turistických průvodců se často objevovali hudební novináři. Slyšet elektrické kytary Tuaregů, pouštních bojovníků, v jejich přirozeném prostředí je životní zážitek, stejně jako strávit několik lednových dní na Sahaře, kdy noční teplota klesá až k bodu mrazu.

Jak ale ukazují nedávné výpovědi organizátorů, kdy se region dostal díky konfliktům na titulní stránky novin, festival měl svá rizika i v době míru, a několikrát musel změnit místo konání. Souběžně s koncerty probíhalo kmenové shromáždění Tuaregů, což nijak nebránilo jejich radikálním soukmenovcům, aby naplánovali násilné akce. Hned na druhém ročníku obklíčilo 11 banditů náklaďák, který z města Gao přivážel třítunový náklad zvukové a světelné aparatury. Šťastnou náhodou se v autě vezl i kytarista Kheddou, tehdy člen Tinariwen a hrdina odboje Tuaregů proti malijské vládě: legendární bojovník, který se chlubí, že jeho tělo přežilo 17 zásahů kulkou. S gangem Touaregů ozbrojených jen šavlemi a holemi prý odzbrojil malijskou vojenskou posádku a s ukořistěnou municí pak vedl skupinu povstalců. Přesto že se v kmenovém společenství na Sahaře těší velkému respektu, s bandity musel vyjednávat dvě hodiny. Nakonec nepadl ani výstřel, kytarista ozbrojencům vysvětlil, že aparatura jim bude uprostřed pouště k ničemu a že navíc jejich rodiny, které Kheddou osobně znal, by z přepadení vůbec neměly radost.

O pět let později ale začalo jít do tuhého, vliv islamistů na severu Mali sílil. Ředitel festivalu Manny Ansar vzpomíná: “Když roku 2007 pronikli na Saharu teroristé z Al Kaidy, chovali se ještě umírněně. Navštívili třeba tábory Touaregů poblíž Essakane, kde proběhlo několik ročníků festivalu: ‘Jsme Muslimové jako vy, jsme přátelé. Ale máme společného nepřítele, Západ, nevěřící.’ Dobře jsem si uvědomil, že hrozí nebezpečí, protože my jsme byli otevření publiku z celého světa. Tehdy začala série únosů, nejprve v jižním Tunisku, později byli zadrženi čtyři Evropané vracející se z jiného pouštního festivalu, který se konal těsně tom našem poblíž hranice s Nigerem. Měsíc byli drženi uprostřed pouště v táboře Al Kaidy. Zatímco švýcarský pár a německá občanka byli propuštěni, čtvrtý turista, Edwin Dyer, Brit usazený v Rakousku, byl díky svému britskému pasu odsouzen Al Kaidou k smrti a popraven.”

“Po jeho smrti se věci rychle zhoršovaly,” vysvětluje Manny Ansar v rozhovoru s Andy Morganem. “Řada lidí si myslela, že Dyer cestoval z našeho festivalu, a to nebyla dobrá publicita. Od známých jsem slýchal: ‘Co děláte je haram, zakázaná věc. Do islámských zemí zvete nevěřící, kteří tu pijí alkohol a páchají hříchy.’ Ověřoval jsem si u širokého okruhu vlivných lidí, jestli není bezpečnost festivalu ohrožena. Věděl jsem, že naše akce je v první linii, že Sahara je propojená s Afganistanem, s teroristy Al Shabab v Somálsku, s Boko Haram v Nigerii, a že Al Kaida se blíží do Essakane, domovské oazy našeho festivalu.” V létě 2009 Ansarovi telefonuje prezident Mali a žádá ho, aby z bezpečnostních důvodů přesunul festival do Timbuktu. O rok později vydala Hillary Clintonová varování americkým občanům, že už ani Timbuktu není bezpečné – a aby v žádném případě necestovali na “světoznámý Festival na poušti.” Ansar bere tuto zprávu jako nejlepší reklamu pro svůj podnik.

“Přes všechna ta varování nás nechali na pokoji, Al Kaida se nejspíš nechtěla konfrontovat s kmenovými náčelníky,” pokračuje Ansar. “Věděli, že organizátoři patří k respektovanému kmeni, útočit na jejich hosty není rozumné. ” Každý rok ale posiloval ochranku, vojáci tábořili v dunách kolem festivalu. Zvýšené ostrahy si na posledním ročníku festivalu v lednu 2012 všiml jeden ze západních hostů, zpěvák Bono ze skupiny U2. “Požádal mě ať ty vojáky pošlu pryč. Vyhověl jsem mu, Bono odešel s čajem mezi duny, a já si představoval novinové titulky: Bono unesen na Sahaře,” vzpomíná Ansar. Dva měsíce nato obsadili Timbuktu separatisté.

Festival na poušti ale žije dál.Ročník 2013 je plánován jako putovní akce v exilu, která by měla proběhnout v dubnu v USA, v létě v Evropě, a na podzim, až skončí období dešťů, v Africe.

Psáno pro Lidové noviny