Blues z pouště, zbraně z Libye

7. 1. 2013 | Rubriky: Články,Lidové noviny

Arabské jaro možná smetlo diktátory, ale také rozjelo pár zhoubných a nesnadno předvídatelných procesů. Jedním je loňský puč v Mali. Chudá, ale relativně stabilní země se ocitla v chaosu.

Světová veřejnost znala tento pouštní stát zatím hlavně díky hudbě. Ta je jedním hypotetických kořenů amerického blues a překvapivě snadno se stala společným jazykem světových festivalů – od Womadu, který před 30 lety založil Peter Gabriel, až po Colours of Ostrava, kde dvakrát po sobě vystoupil Salif Keita, jeden z veteránů západoafrické hudby, jehož průlomové album vyšlo v produkci Joe Zawinula.

Kolaps Mali na jaře citelně zasáhl grandiozní hudební veletrh Babel Med v Marseilli, zpěvačka Khaira Arby uvízla v Bamaku, letiště jsou uzavřena. Podobná zpráva přišla v létě z Colours of Ostrava. Nevidomý manželský pár Amadou & Mariam, kdysi nejpozitivnější příklad malijské scény, ruší dojednaný koncert. V tomto případě se ale vyplatí hlubší rešerše. Umělci už nežijí v Mali, ale podobně jako řada afrických hvězd se usadili ve Francii, v kuloárech se proslýchá, že management jen rafinovaně našel záminku, aby ve stejném datu dojednal lukrativnější koncert.

Afrika, ráj kytaristů

Proč se vlastně hudba z Mali stala nejžádanější položkou afrického jídelníčku? Amadou & Mariam v době svého startu připomínali spontánností zlatá léta Rolling Stones či Yardbirds. Na rozdíl od jiných Afričanů nemusel Západ jejich hudební jazyk dešifrovat, ale jemné odlišnosti ve zpěvu či v linkách elektrických kytar přitom přinášely dostatek nových podnětů. Zde je na místě vysvětlení. Tradiční hudbu Mali i sousední Guineje či Senegalu vytvářely místní loutny, od jednadvacetistrunné kory, která svým bohatým zvukem připomíná evropskou harfu, až po drobné ngoni, které se v podpalubí otrokářských lodí dostalo do severní Ameriky, kde se stalo předlohou banja. Když se ve druhé polovině 20. století Afričané zmocnili kytary, nekopírovali západní styly a techniku, ale na hmatník zcela intuitivně přenášeli to, co dosud hráli na ngoni či jiné nástroje. Nově vzniklé africké kytarové styly, výrazně diferencované podle oblastí, se staly světovým fenoménem, mladí hráči ze Západu jezdili za svými mistry do Mali či Ghany. Znalec africké hudby, americký kytarista Banning Eyre vysvětluje v knize
In Griot Time, An American Guitarist in Mali , jak snadno se v Mali tisícileté archaické tradice propojují se zesilovači: “První tón zpěvačky prořízl vzduch jako zahoukání parníku, který vplouvá do přístavu. I když jsem ve vedru usínal, tenhle zvuk mě probral. Její hlas se zvláštním způsobem chvěl, a to proto, že zpívala přes kytarový zesilovač se zmáčknutým efektem ‘chorus’. To co je nepřijatelné pro jazzového zpěváka z Ameriky, bylo na pouličních party v Bamaku naopak módou.”

Eyre popsal svá několikaměsíční studia v Bamaku v knize In Griot Time, V čase griotů. Slovo griot je převzaté z portugalštiny, původně znamená “sluha” a vžilo se pro kastu profesionálních muzikantů, která se z evropského hlediska paradoxně nachází mezi nejnižšími příčkami společenského žebříčku. Její příslušníci se mezi sebou žení, povolání přechází na jejich potomky, hudební umění se koncentruje mezi rozvětvenými rodinnými klany, které snadno poznáte podle příjmení. Proto se také s hudebníky jménem Diabate či Kouyate stále častěji setkáváme na festivalových plakátech či dokonce v nominacích cen Grammy. Grioti formovali malijskou hudbu a vytvářeli paměť národa. Zastávali též funkci tlumočníků, historiků, fungovali jako důvěrní poradci, prostředníci mezi znesvářenými stranami. Z titulu svého povolání získali vazbu s vrcholem společenského žebříčku, se “svobodnými lidmi”, dříve aristokracií, dnes podnikateli či politiky. Svobodní se o přízeň griotů ucházejí jako mecenáši a ochránci, a ti na ně výměnou za podporu skládají oslavné písně.

Když si pořídíte nové album ze západní Afriky, je velká pravděpodobnost, že obsahuje oslavnou píseň na sponzora či politika. Jeden boháč například nechal své oblíbené zpěvačce postavit dům s letištní runwayí, aby mohla přiletět kdykoli potřebuje její služby. Z griotské paměti čerpal i americký černošský spisovatel Alex Haley, který ve své knize Kořeny pátral, odkud pochází jeho rod – a dostal se až do západoafrické Gambie, která byla kdysi lovištěm bílých otrokářů. Právě díky informacím griotů našel Haley v Gambii vesnici, z níž pocházel jeho prapředek, Kuntu Kinte, jehož v šestnácti letech otrokáři odvlekli do Ameriky.

Hudba západní Afriky se tehdy rozvětvila. V Americe vzniklo blues, které dnes Afričané identifikují jako vlastní kulturu. Kytarista Roland Tchakounté z Kamerunu, jeden z účinkujících loňského festivalu Respect tvrdí, že když poprvé uslyšel amerického bluesmana Johna Lee Hookera, byl to pro něj magický okamžik: “Nejprve jsem si myslel, že to je Afričan, který si jen poameričtil jméno.” Podobně se vyjádřil dvacet let před ním malijský kytarista Ali Farka Toure [1939-2006]. Ten měl ke kořenům fenoménu, zvaného “pouštní blues” po zeměpisné stránce ještě blíže. Jeho farma ležela v městečku Niafunke, kde řeka Niger protéká okrajem Sahary. Za své album Talking Timbuktu, natočené s americkým kytaristou Ry Cooderem, získal roku 1994 cenu Grammy, což hudbě z pouště otevřelo cestu do světa. Ali Farka Toure tvrdil, že jeho lakonicky úsečné, a přitom velmi bluesové kytarové linky čerpají z opačného, tedy saharského břehu řeky Niger, z hudby kočovných Touaregů. Timbuktu, historický terminál saharských karavan, je odtud sto šedesát kilometrů, o dalších sedmdesát kilometrů dál leží oasa Essakane, kdysi dějiště Festivalu v poušti , na němž došlo k památné jam session Roberta Planta s muzikanty z Mali.

Když před půl stoletím skončila v západní Africe koloniální éra, vlády nově ustavených nezávislých států domácí hudbu podporovaly, pomáhala utvářet národní identitu. A přestože se v době studené války nabízelo srovnání s folklorními megaansámbly komunistického bloku, vitalitou i obsahem se africké skupiny podstatně lišily. Jednou z prvních profesionálních kapel byl Rail Band. Vlastnit moderní nástroje či aparaturu bylo tehdy pro hudebníky zcela nemožné, Rail Band financovala státní železnice s podporou Ministerstva informací. Železnice spojovala vnitrozemské Mali s přístavem Dakar a nádražní restaurace, která byla hlavním působištěm Rail Bandu, se stala výkladní skříní domácí kultury. Prvním zpěvákem kapely byl v úvodu zmíněný Salif Keita, jehož cesta k hudbě ale nebyla snadná, nepocházel totiž z griotského rodu. Pro jeho dobře situované rodiče bylo zcela nemyslitelné, aby jejich syn zastával podřadné povolání.

Mali v době Karla IV

Dle Evropanů začíná historie Afriky kolonizací, o tom co bylo předtím, se z hodin dějepisu nedozvíme – ale velmi dobře to dokumentují epické písně, které Salif Keita s Rail Bandem zpíval. Na území jižně od Sahary se vystřídalo od středověku až do kolonizace několik prosperujících říší, Keitova rodina svůj původ odvozuje od legendárního sjednotitele Mali, Sundjata Keity, jehož říše kulminovala ve 14. století.

Mali mělo strategickou pozici na rozhraní mezi černošskou Afrikou a karavanami, které putovaly přes poušť do arabského světa a ke Středozemnímu moři. Kvetl zde obchod, pro který byla důležitá jednota i stabilita. Město Gao na řece Niger mělo na vrcholu své prosperity 70 000 obyvatel, karavany přicházely z Káhiry, Tripoli, Alžíru, Tunisu, Marakeše, zbraně z Damašku, hedvábí z Benátek, vyváželo se zlato, sůl, slonovina i otroci, bezpečnost zajišťovala Saharská garda, kterou tvořilo 24 000 Touaregů.

Že Touaregové, proslulí jako vůdci saharských karavan, jsou též zdatnými válečníky, věděl velmi dobře plukovník Kaddafi, který je rekrutoval do svých výcvikových táborů. Využil toho, že po pádu kolonialismu se Tuaregové stali obětí nového uspořádání. Jejich historické území, tedy Saharu, rozdělily hranice nově vzniklých států, v nichž jako kočovníci získali statut vytěsňované menšiny, stali národem bez státu. Právě v jednom z Kaddafiho táborů vznikla skupina Tinariwen, jejíž členové se později vrátili do Mali, a když rebelové ze Sahary uzavřeli s malijskou vládou mír, definitivně vyměnili kalašnikov za elektrickou kytaru.

Z jejich minimalistických elektrických kytar naskakovala husí kůže. Tinariwen prožili hladomor i krutě potlačené vzpoury, byli to rebelové s příčinou, vedle nichž působili naštvaně se šklebící bílí rockeři jako bledý odvar. A navíc nabídli nový pohled na jeden z kořenů blues, dosud známý jen z nahrávek Ali Farky Toureho.

Méně povzbudivé zprávy přišly, když se Kaddafího režim definitivně hroutil a přes Saharu proudily na jih tajemné ozbrojené transporty. Když Tuaregové z Libye ztratili zaměstnavatele, byla to ta nejhorší předpověď pro Mali, která se bohužel vyplnila. Zpěvačka Khaira Arby sice zmeškala svůj koncert v Marseilli, ale podařilo se jí vyslat signál světovému publiku. Společně s Vieux Farkou Tourém, jedním z Aliho synů, a Bassekou Kouyatem, mistrem loutny ngoni, natočila v duchu těch nejlepších griotských eposů výzvu za mír Le Monde Pour La Paix, která úspěšně kolovala po internetu.

Původně psáno pro Lidové noviny, příloha Orientace 2012

Další čtení

http://www.andymorganwrites.com/category/subjects-a-z/touareg/