Slovenský recept na bezpečnou plavbu v době krize

26. 7. 2010 | Rubriky: 2010,Články,UNI

Zapomeňte na Popkomm, Midem, Eurosong, Grammy i další mainstreamové megaakce. Pokud chcete slyšet něco skutečně nového a svěžího, tedy kapely neprovařené hudebním průmyslem a soukolím hitparád, vydejte se to Austinu, Texasu, na veletrh zvaný SXSW. Znalci námořní terminologie vědí, že tato zkratka znamená South by South West, tedy Jiho-jihovýchod, což je kompasový kurs, který by vás ze středu Spojených Států dovedl právě do Austinu.

První ročník této konference/veletrhu proběhl v roce 1987, a od té doby se rozrostl na celkem tři paralelní a navzájem nezávislé přehlídky: hudební, filmovou a interaktivní. I když hudební odnož s 1 900 účinkujícími v 80 sálech patří k největším svého druhu v USA, v megalomanii se neutápí, naopak. Poskytuje velký prostor nezávislé scéně, a mezi jeho letošními hosty je například i slovenské duo Longital.

Koncertem v Austinu vrcholí zhruba dvacetidenní turné skupiny, k němuž patří i koncerty v klubech tak kuriozních jako je Cafe Prague v Chicagu anebo Klas Restaurant ležící na West Cermak Road v Cicero, Illinois, k jehož programu patří Mikulasska Party anebo Jan Zizka, Past & Present. Ale exilové komunity, rutinní cíl česko-slovenských dobyvatelů amerického trhu, tvoří jen tu méně významnou část turné, na jehož newyorském koncertě dvojice počátkem března pokřtila své album Gloria, které při této příležitosti proniklo do americké distribuce.

O své tiché a nenápadné cestě z bratislavského sídliště Dlhe Diely na globální indie scénu vyprávějí oba členové skupiny, Daniel Salontay (zpěv, kytara trsátkem i smyčcem, elektronika) a Šina (zpěv, baskytara) v následujícím rozhovoru, jehož dokončení přinese další číslo UNI.

Vaše nahrávky lze dešifrovat mnoha způsoby, a jedna z otázek, které při tom posluchače napadnou, je: S jakou hudbou jste vy dva vlastně vyrůstali?

Dano: Když vynechám ty nekvalifikované a nevědomé začátky, tak to byly Konvergencie s Collegiem Musicum, Lidová hudba Orientu od Supraphonu, Concert for Bangladesh, a peruánská zpěvačka Yma Sumac. Od 13 let mě také zajímal jazz i jazzrockové fuze. Pak jsem si koupil kytaru, ale neuměl jsem si ji naladit. A nejen to, když jsem si ji pak vzal na čundrácký výlet, byl jsem úplný outsider, protože můj repertoár nebyl vůbec kompatibilní s tím, co se zpívá u táboráku. Daleko víc mě zajímala Joni Mitchell. Fascinovala mě svým intuitivním přístupem ke kytaře. Přesně tak jsem to bral i já, až do té doby, než jsem začal chodit na kytaru k Andreji Šebanovi anebo v Clevelandu na jazzovou školu, kde jsem se už snažil ty svoje myšlenky zformulovat zcela racionálně.

Co vás tehdy přivedlo do USA?

Dano: Měl jsem kapelu v Bratislavě, a při tom jsem pracoval, učil jsem informatiku, programování. Najednou jsem ale dostal nabídku. Moje kapela vyhrála nějaké jazzové soutěže, a já dostal stipendium do Clevelandu. I když moje pedagogická kariéra se slibně vyvíjela, zkusil jsem to, abych si později něco nevyčítal. Strávil jsem tam asi půl roku, ale moc mi to nesedělo. Oni to brali hodně tradičně a mainstreamově, kdežto já jsem vyrůstal na hudbě ECM. Když jsem si na hodinu improvizace přinesl něco od Thelonia Monka, tak zvedli obočí a říkali, že tohle přece není žádný jazzový standart, a mě došlo že jsem tam úplně omylem. Pro ně byl standart písnička pro muzikály či filmy napsaná na text v newyorské Tin Pan Alley. Ajajaj, patřím sem vůbec? Navíc mi tam vadila ta dominace bělošské hudby, měřítkem všeho byl Frank Sinatra. Ale našel jsem si tam soukromého učitele, chodil jsem do klubů jamovat blues. V Clevelandu je živá scéna, působil tam Robert Junior Lockwood, jehož učitelem byl jeho nevlastní otec, Robert Johnson. Já jsem měl už tehdy rád world music, a k tomu má blues přece blízko.

Jak jste se potom vy dva navzájem našli?

Šina: Měli jsme okruh kamarádů, s nimiž jsme si vyměňovali nahrávky. Jeden nám nosil věci z Berlína: Cassandra Wilson, Salif Keita, Ali Farka Toure, to nás oba formovalo ještě než jsme začali hrát společně. Ale, když Dano odešel do Ameriky, tak jsme se najednou neměli u koho scházet. Já osobně jsem cítila, že mi chybí i něco dalšího, a když mi pak zavolal kamarád z Washingtonu, který se tam oženil, tak mě napadlo, že bych se za ním mohla podívat a zároveň jet i za Danem do Clevelandu. A protože jsem věděla, že Dano se chce vrátit, zpáteční letenku jsem si koupila na stejný let jako on.

Ženská rafinovanost?

Dano: Bylo to jináč. Já jsem si ten let upravil podle Šíny.

Šina: Do Clevelandu jsem tehdy jela greyhoundem, a Dano mě na uvítanou chtěl vzít do klubu na Maceo Parkera, jenže můj spoj měl půl dne zpoždění, tak jsme v klubu stihli akorát přídavky, a na Slovensko jsme se už vrátili jako pár.

A tím tedy začaly Dlhé diely, což byl původní název vaší skupiny, dnes známé jako Longital?

Šina: Kdepak, já jsem ještě dlouho netušila, že vůbec hraju na nějaký nástroj. To byl rok 1997. Tři roky jsme spolu žili, než jsme založili kapelu.

Dano: Ale já už tehdy věděl, že nechci hrát ani jazz ani blues. Tady v Evropě pro mě blues ztratilo kouzlo. Kdežto v Americe, kde zažijete sedmdesátiletého bluesmana, sotva se drží na nohou, má otlučeného stratocastera, a přitom to je naprostý mistr, tam má blues stále smysl. Začal jsem hledat svoje vlastní kořeny, hudbu která se mnou přímo souvisí. V Americe jsem si psal deník, to byl tok myšlenek, jistý druh poezie, což mě dovedlo poznání, že se musím víc spojit s jazykem, a pak byl jen krůček k psaní písniček. Do tehdy mě považovali za adrenalinového funkového kytaristu, a když jsem přestal hrát rychlá sóla, všichni si mysleli že jsem se zbláznil. Byl jsem ale dostatečně tvrdohlavý na to, abych si to obhájil.

Šina: Tu moji baskytaru jsme dostali od jednoho Afričana. On studoval v Bratislavě a jednou u nás zazvonil, že se vrací domů do Beninu a svoji baskytaru nám věnoval. Djembe si bral domů a basu nám nechal. Dano vždycky chtěl hrát na basu.

Dano: Jenže, album Heavy Weather od Weather Report, kde hraje na basu Jaco Pastorius, jsem objevil až poté, co jsem se soustředil na kytaru, takže bylo pozdě to změnit zpátky. Baskytara ale přesto zůstala mým oblíbeným nástrojem, a tak jsem ji podal Šíně, aby ji vyzkoušela. Tím začal Longital.

Šina: Naše první album, September, vyšlo 2001. Tehdy jsem si řekla, že už je potřeba se věnovat hudbě, jinak budu do smrti chodit do práce. Dostali jsme šanci zajít do studia ke kamarádovi, on pracoval v rozhlase. Já jsem zarezervovala termín ale Dana jsem tím vyděsila. “Ještě neumí nic zahrát, a už chce natáčet,” rozčiloval se. Za tři měsíce jsme měli materiál na celé album. Pak jsme potkali Slavo Solovice, on byl dlouho houslista v bratislavské Opeře, a pak začal skládat elektronickou hudbu, já mu vydala album a on mi produkoval moje sólové album Šinadisk. Pro mě to byl průlom do elektronické hudby. Tehdy jsme také s klasickým skladatelem Martinem Burlasem natočili Majster a Margareta, ten zas dělal úplně jiný druh elektronické hudby, stahl si ode mě z minidisku písničky a přidal k nim zvuky. V průběhu tři měsíců jsme tedy pronikli do úplně nové hudební oblasti.

Pokud tedy člověk odmítne strávit zbytek života chozením do práce, vezme svůj osud do vlastních rukou a utváří si vyhraněný pohled na svět, nabízí se srovnání s literárními tématy: Jack Kerouac, Siddharta od Hermanna Hesse, či už zmíněný Mistr a Markétka od Bulgakova. Co vám z toho bylo nejbližší?

Dano: Já bych se chytl toho Siddharty. Ta knížka mě formovala. Radikální obrat v průběhu života, skok do neznáma, to jsem zažil několikrát, ale nejlépe to umí Šina.

Šina: Já jsem studovala vysokou školu, ekonomiku, strojařské technologie, což se mnou vůbec nesouviselo, byl to pro mě jen takový dočasný nástroj. Pomohl mi odejít z domova, kde mi bylo dobře, ale věděla jsem, že se musím postavit na vlastní nohy. Tušila jsem, že pro mě začne nový život, a tohle byl můj první krok novým směrem. Ta škola byla výzva, udělat něco co mě sice moc nebaví, ale přestát to. Netrpěla jsem tam, všechno mi šlo snadno, ale když jsem dostudovala a chodila na 8 hodin denně do práce, něco se ve mě najednou vzbouřilo: Tohle přece ne! Jenže ta práce byla vlastně dobrá a na svoji dobu výborně placená, tak jsem si nemohla dovolit odejít, jak kvůli sobě tak i kvůli rodičům. Bylo by to jako zahodit štěstí, pracovala jsem ve Francouzském institutu, a přitom jsem vymýšlela jak se odtamtud dostat nekonfliktním způsobem, abych na sebe měla víc času. Protože když máte pravidelnou pracovní dobu, nezbývá čas rozvinout se v jiných oblastech. Všechno jsem se snažila dělat důkladně a domů jsem chodila vyčerpaná. Tak to šlo několik let, naučila jsem se spoustu nových věcí, ale věděla jsem že jednou to praskne.

A kdy to prasklo?

Šina: Nejprve jsem odešla na jiné místo, do redakce, sama jsem si organizovala čas, a když tam potom došlo k osobnímu sporu, byl to bod obratu. Už jsem byla s Danem, mým hlavním zájmem se stala hudba, a také jsem už měla vymyšlené svoje vydavatelství, Slnko Records. Zároveň se mi podařilo samu sebe znovuvynalézt: věnovat se jen jedné věci a soustředit síly. Ne že prioritu má práce a hudbu můžu až když zbyde čas. Takže jsem začala hrát a manažersky a organizačně k tomu přispívat.

Dano: Kdežto, já se staral o koncerty a technologii.

Šina: Když jsem chodila do zaměstnání, měla jsem jistotu, že každý měsíc dostanu peníze, takže jsem se symbolicky připravila na cestu do hustého lesa a do hor. Koupila jsem si dobré boty a goretex bundu. To byla investice za poslední výplatu, která přišla koncem podzimu. A tak jsem nosila ty boty a bundu celou zimu, Dano tehdy přestal hrát rychlá sóla co mu šla tak dobře, a já se vykašlala na dobré zaměstnání, i když jsem vlastně nic jiného neuměla. Na basu jsem brnkala na jednu strunu.

A kdy jste sama sebe znovuvynalezla jako zpěvačku?

Šina: Já zpívala od malička, chodila jsem do Lidové školy umění, do sboru, hrála jsem na klavír, ale pak jsem deset let neměla s hudbou nic společného, a ani jsem nic neplánovala.

A Šina jste byla taky od malička? Vaše původní jméno je přece Jana Lokšenincová.

Šina: To se změnilo když jsem se přistěhovala do Bratislavy. Tehdy jsem se představila jednomu novému kamarádovi, a on říkal že Jana se ke mě vůbec nehodí. Za dva dny mi pak vymyslel přezdívku. On znal všechny muzikanty v Bratislavě, a všem mě představil jako Šínu, nebylo úniku. Začal mi nový život. To byl vlastně taky jeden z důležitých zlomů. V mém životě spolu ty etapy, oddělené prudkými změnami, jakoby vůbec nesouvisejí.

Vy jste si tedy naplánovala nezávislé vydavatelství, Slnko Records, což je v krizi hudebních nosičů ten vůbec nejbláznivější nápad. Jak jste dokázala s tak šíleným business modelem obstát?

Šina: Celé to mělo dlouhý vývoj a začalo to u našeho prvního alba, kdy jsme dávali dohromady peníze a věděli jsme, že sponzorských příspěvků je málo a že musíme vymyslet strategii. Takže jsem nosiče vypalovala na PC a booklety jsme tiskli na laserové tiskárně. Předtím jsem dělala grafický design, a napadlo mě že ta CD budu popisovat ručně, takže to bude mít charakter podepsaného originálu. Jediná investice do firmy byla vypalovačka, ta tehdy stála 7 tisíc slovenských korun, počítač a tiskárnu jsme měli doma. Vypálili jsme za ty tři roky přes 3 tisíce našich nosičů a také navíc spoustu pracovních. Kupovala jsem prázdná CD a toner, nic navíc, od začátku jsme byli v zisku. Dan měl ještě plat, spláceli jsme byt v části Bratislavy které se říká Dlhe diely. Když pak naši produkci začal odebírat do distribuce Black Point, tak už doma pečená CD odmítal a vyžadoval profesionálně lisované nosiče, takže éra vypalovačky skončila. Získali jsme grant, ten pokryl lisování, začali jsme víc hrát. A tím, jak se Cd začala prodávat v obchodech, se naše situace zlepšila. Teď už zaměstnávám sestru, všichni si vyděláme, a kuriozní je že CD se prodává stále víc, krize nekrize.

Ke klenotům katalogu Slnko patří album písničkářky Zuzany Homolové, Tvojej duši zahynúť nedám, to bylo gesto obdivu vůči zpěvačce o generaci starší než jste vy?

Šina: Ona si naopak vyhlídla nás, oslovila i Dana jako producenta, a pak nás uháněla. Nakonec to bylo Album Roku, hodně si Zuzany vážíme, ona je nejen žijící legenda, ale i úžasná žena, navzdory svému věku aktivní horolezkyně, v repertoáru má krvavé balady, třeba o lynčování mladé ženy, ale zpívá je s úžasným nadhledem.

Každá zpěvačka starých lidových balad, které se původně zpívaly bez doprovodu, řeší problém, jak ty acapella písně posunout do současnosti, kdy lidé chtějí slyšet i nástroje. Jak jste si s tím poradili?

Dano: Já jsem věděl, že do těch balad je potřeba vnést čerstvou vlnu rytmických podkladů. Tak jsme za Zuzanou chodili do ateliéru, ona totiž učí na výtvarné škole, dupali jsme do podlahy kolem stolů, abychom získali ty správné rytmy, a i když před nahráváním jsme si řekli, zapomeňme co jsme vymysleli a začněme znova, něco se tam z té dřevěné podlahy přeneslo, rozhodně z toho alba necítíte bossa novu.

Šina: Já jsem se teď navíc stala terčem začínajících kapel, posílají mi demáče, z čehož se stává problém, všichni u mě chtějí vydávat. Tak jsem určila pravidla: musíš mít profil na myspace, a pak se domluvíme, když za náma přijdeš na koncert. Ne každá kapela je zralá. Zároveň jsem se stala sběrnou nádobou pro českou distribuci Panther. Říkali mi, že se jim hlásí spousta kapel ze Slovenska, ale že nemohou jednat s každým zvlášť, jestli by to tedy nemohli dělat přese mě.

Neposouvá se tedy Slnko nepozorovaně do kategorie majors?

Šina: V roce 2008 jsme vydali 8 alb, a Universal vydal na Slovensku taky 8 alb z domácí produkce. Oni dělají Janu Kirschner a my Longital.

A teď jedete do Austinu a bez ohledu na krizi jste měli dlouhou šňůru po Česku, 20 koncertů, to je pro vás běžné?

Dano: My krizi nepociťujeme. Běžné to není, tak 10 koncertů za měsíc je teď průměr. Ale v Čechách je po nás větší poptávka, v létě jsme vlastně hráli jen české festivaly, což nás těší.

Z článku v UNI, 2010/4