Longital: slovenské “dřevo a elektřina” na veletrhu v Austinu

28. 6. 2010 | Rubriky: 2010,Články,Rock & Pop

Úkazy obdobné dvojici Longital nastávají na česko-slovenské hudební obloze tak jednou za čtvrt století. Hudby přemýšlivé, která je navíc líbivá, a hudby líbivé s duší a poesií je u nás skutečně jak šafránu.

Média jim přezdívají “kosmopolitní zvukoví designéři,” zatímco festivaloví organizátoři oceňují jejich vstřícnost a označují je za “mistry ve fair-play”. Ve vlivném britském časopise Rock n’Reel získalo jejich předloňské album Gloria pět hvězdiček, a přimělo jednoho z redaktorů aby vyjel na koncert skupiny do Vídně. Longital se z bratislavské čtvrti Dlhé Diely (podle níž si zvolili své dřívější, lahodně slovenské, leč mezinárodně nesrozumitelné jméno), probojovali až do Austinu v Texasu, na exkluzivní severoamerickou přehlídku s geograficko-námořním názvem SXSW, tedy Severo-severozápad, kde vystoupili v rámci amerického turné. Album Gloria, které při té příležitosti proniklo do americké distribuce, pokřtila dvojice v New Yorku 5. března. “Dřevo a elektřina,” charakterizoval nahrávku jeden z organizátorů SWSX. Chválou nešetří ani Gerald Seligman, ředitel evropského veletrhu Womex: “Pořídil jsem si dvě z jejich alb. Viděl jsem je v Budapešti, je to úžasné duo.” V Budapešti Longital vystoupili na hudební konferenci Región zaměřené na Východní Evropu, a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že v nepříliš silné konkurenci východoevropských fosilií byli dost možná jedinou světovou kapelou. Příběh této dvojice je zároveň manifestem tvrdohlavé nezávislosti: na šňůrách cestují vlakem, svá debutová alba vypalovali na PC a prodávali s obaly z domácí laserové tiskárny.

Vy stoupáte už deset let nenápadně, ale vytrvale vzhůru. Nebojíte se, že by eventuelní popularita mohla ohrozit vaši nezávislost?

Šína: Když za námi do Vídně přijeli ten britský reportér aby napsal reportáž, ptal se mě, jestli chceme být BIG. Zaskočil mě. How BIG? To přece vůbec nemusí být vítězství. Tam nahoře končí všechna zábava, a mě svět celebrit zavání tou otravnou prací, která se stává povinnosti. Čím jste větší, tím víc převažuje povinnost nad spontánností. Není kam spěchat.

Slovenština jako globální atrakce

Vídeň či Bratislava musí být pro Angličana těžká exotika. Neřešil ten novinář kontakt s neznámem tím, že ho umístil do nějaké stravitelné škatulky?

Dano: Oni dělali profil hudby z Kontinentu, a proto se za námi vydali až Vídně. Přirovnávali nás k Eurythmics protože jsme dva, a k Björk protože se náš styl vymyká normě. Možná za to může i fakt, že při našich snahách zasáhnout cizinu se držíme slovenštiny, vycházíme z rytmu jazyka, jeho přirozené melodiky. To je jak jsme zjistili pro cizince zajímavé.

Šina: Pro posluchače anglosaské hudby je to něco nového. Jazykovou bariéru jsme postavili na hlavu. Po jednom koncertě ve Francii za námi přišla posluchačka, že se jí poprvé stalo, že se při našem koncertě rozplakala, aniž by rozuměla slovo.

Když jste hráli v Budapešti na mezinárodní konferenci před prestižním profesionálním publikem jako kapela vybraná z desítek dalších, jak jste to vnímali? Stává se vám to každý rok?

Dano: My se na to nijak nepřipravili, zrovna předtím jsme celý měsíc nahrávali album.

Šína: A když jsme skončili, všichni se shlukli pod podiem, mluvili francouzsky, německy, anglicky, a já si říkám, kde to vlastně jsme? Že tam je ředitel Womexu, to jsme fakt netušili.

Mohu potvrdit, že při koncertě měl oči na šťopkách, seděli jsme u jednoho stolu.

Šína: My jsme to napětí a zvýšenou pozornost vnímali už při koncertě.

Dano: Ale musím říct, že je to docela typické. Daleko intenzivněji nás vnímají v cizině než doma. Takže nás to nezaskočilo. Protože jsme hráli bez jakékoli zodpovědnosti, vyplynulo to jako samozřejmost. Ale pak se na nás hrnuly vizitky.

Vyplynuly z toho nějaké konkrétní nabídky?

Dano: Všehovšudy dvě. Do Vídně a na Printemps de Bourges do Francie, což je obrovský a mnohažánrový festival, který je též středem pozornosti odborníků. Doufali jsme, že tam najdeme agenturu, která by nám dělala po Evropě koncerty, ale hudební scéna tehdy zrovna začala skomírat pod vlivem krize. Odchytil nás tam ale Jarda Raušer z Prahy, který nás pak přivezl na český festival Move. Takže, abychom si zahráli v Praze, musíme do Francie.

Železniční meditace

Vy jste známí tím, že cestujete zásadně vlakem. To je možná logické a praktické pro neznámou a začínající kapelu, ale není to autem přece jen rychlejší?

Dano: Původně to bylo skutečně z nutnosti, auto jsme neměli a dodnes ho nemáme, ale nakonec se nám ten vlak s koncertováním docela přirozeně propojil. Když jsme teď museli někam jet autem, protože vlak tam nejede, zjistili jsme že vlak má spoustu skrytých výhod.

Šína: Sednete do vlaku a nic neřešíte. Nebloudíte, na kolejích nejsou ostré zatáčky. U tratě nejsou billboardy. Kdežto auto je vždycky nervák. Ve vlaku vládne relaxace, meditace, můžete tam pracovat. Ze všech zdejších skupin za sebou necháváme nejkratší karbonovou stopu. Teď sledujeme že Amerika se k vlakům vrací, bedlivě studujeme jejich železniční síť.

Dano: České železnice vydávají zadarmo leták, který jsme našli při jedné cestě vlakem, a tam nabízejí: Vlakem přes Ameriku. Mají tam vagony nahoře prosklené. To nás láká.

Frank Zappa říkával, že turné vás může připravit o rozum. Nebylo to tím, že necestoval vlakem?

Šína: Vlak vám úplně převrátí priority, získáte na život na turné zcela nový pohled. Nám nejde o to rychle odehrát koncert a ať jsme už zpátky doma. Naopak, na šňůru si sebou bereme celý život, nic nám tím časem stráveným na cestě neutíká.

Máte nějaký sen? Co by mělo být na konci té vaší trvale stoupající křivky?

Šína: To je hodně těžká otázka, která mě dost zaměstnává. Člověk si pořád buduje nějaký cíl, ale pro mě je obtížné jej definovat. Tak třeba, Longital No. 1 v hitparádě, to mě nezajímá. Co dalšího může přijít? Být všude v televizi, aby mě každý poznal? To je to nejhorší co se může stát, to bychom už ani tady v Praze nemohli vyjít na ulici. Takže, když tohle všechno oškrábu a dostanu se na kost, tak jediné, co je pro mě důležité, je dostat ze sebe ještě víc, ještě líp ty písničky zazpívat, dostat do nich hlas, který jsem sama ještě neslyšela. Souvisí to s vývojem osobnosti, odhalit v sobě zatím neznámé stránky, což ale není nijak změřitelná kvalita. Získat Grammy je určitě super, ale nevidím v tom cíl.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2010/3