Laurie Anderson v Praze, 1990

10. 11. 2023 | Rubriky: Články,Vykopávky,World Music

21. listopadu vystoupí v pražském divadle Archa Laurie Anderson s newyorskou skupinou Sex Mob. V sekci “vykopávky” nabízím v této souvislosti zřejmě vůbec první rozhovor, který s Laurie Anderson vyšel v češtině roku 1990. V lobby hotelu Jalta (anebo to bylo v jiném hotelu na Václaváku?) nás tehdy přišel vyfotit Ivan Prokop.

Tiskovka, která proběhla před koncertem, byla výjimečná tím, že kupodivu nepadaly banální otázky (jejich potencionální autoři nepřišli, protože Laurie Anderson neznají). Ona sama při ní viditelně pookřála, vždy zakormidlovala ke svému tématu, gestikulovala a vůbec se chovala jako rozená vypravěčka a komediantka, což se ještě ve větší míře ukázalo předchozí den při interview, jehož záznam následuje:

Co byly vaše vůbec nejstarší nahrávky?

Kovbojské písničky z roku 1975, jedna s názvem “To co tě zabíjí není kulka, ale díra. Takhle jsem udělala asi třicet desek, ale v malém nákladu.

To znamená tak pět set kusů?

Ne. Padesát. Měla jsem kamaráda, jemuž patřila gramofonová společnost, a tak mi jich vždycky pár vylisoval.

Jak jste přišla na ten sound vaší první úspěšné LP Big Science?

Zvuk levných kláves, a zároveň ale spousta komplikovaného technického zařízení. Já to tak hrála živě, vystupovala jsem od roku 1972.

Co všechno jste používala?

Nejprve jsem užívala kousek magnetofonového pásku, kazety a třeba housle, v nichž byla voda – zkrátka, vždycky byly nějak zvláštní. Diapozitivy a někdy filmy. V té době jsem byla totiž filmařka a ne muzikant. Pořádali jsme takový malý filmový festival, celkem pro osm lidí, v jednom loftu v newyorském down townu, a měli jsme vždycky zpoždění a nikdy nezbyl čas na natočit hudební doprovod. Vzala jsem ten film na festival a při projekci jsem se postavila k plátnu a hrála na housle a přeříkávala dialogy. Připomnělo mi to japonské filmy z němé éry, šest hudebníků klečí před plátnem, obličeje naklánějí, aby aspoň trochu viděli co se děje na plátně, a dělají všechny zvukové efekty: koně i hudbu, živě. To byla moje inspirace.

Na vašich projektech se objevuje William Burroughs. Tancoval na videu Home of the Brave, mluvil v písničce Sharkey.s Night. Čím je pro vás jeho hlas tak důležitý?

Jeho knížky jsou totiž pěkně těžké čtení – do té doby, než uslyšíte, jak je on sám čte. Pak už se do nich začtete velmi snadno. Poprvé jsem se s ním setkala na události jménem Nova Convention, pořádané na počest jeho díla, byly to tři dny přednášek, intelektuálních debat, v noci byly koncerty. Já jsem tam měla funkci konferenciéra, on si nějakou dobu myslel, že jsem kluk, proto jsem mu padla do oka, měla jsem hodně krátké vlasy. Byla tam spousta muzikantů – Frank Zappa, Patti Smith, Philip Glass a měl přijít také Keith Richards z Rolling Stones. Organizátoři sice věděli, že nepřijde, ale neohlásili to, diváci v sále hulákali KEITH KEITH, přišel Phil Glass a oni křičeli Vyhoďte toho pianistu mu chceme Keithe, a pak tam tlačili mě, abych řekla, že Keith přijde později, ale já jsem odmítala lhát. A pak, po dvou hodinách odkladů přišel William Burroughs, v klobouku pork pie a s aktovkou, a sedl si za obrovitý psací stůl na podiu a řekl svým hlubokým hlasem GOOD EVENING a diváci na to: Kdo je TOHLE? A on začal vyprávět o sexu, drogách a odcizení. Diváci, kteří tam byli, si mysleli, že to oni všechno objevili jako první, a najednou zjistili, že tohle je jejich dědeček. DĚDO! TY SES VRÁTIL! Jeho to strašně šokovalo.
Burroughs je úžasný člověk: občas vyleze ze svého hrobu, řekne jednu věc, a to stačí. Poprvé se objevil v době, která byla podobná dnešku, v 50. letech za McCarthyovského extremního konservatismu. Každému tehdy záleželo na tom, aby měl pěkný domek, ostříhaný trávník, a když se pak objeví takovýhle člověk a zabuší na dveře, všichni se schovají. TO JE STRÝČEK BILL, ŘEKNĚTE MU, ŽE NEJSME DOMA. Spoustu lidí iritoval, ale vždycky se objevil v té nejdůležitější chvíli, aby ostatní upozornil na ty temnější stránky života, které ovšem můžou mít značnou sílu.
Jednou jsme dělali společně krátká turné, což bylo obtížné, protože William sebou bral zbraně a každý den se potřeboval cvičit ve střelbě. Je to člověk, který mě umí rozesmát, takže mu důvěřuju, ale měla jsem s ním problémy. On zkrátka nemá rád ženy a má rád zbraně.

Po celý život bojoval s démony – s heroinovými návyky, zkoušel nejrůznější drogy, jak to všechno přežil?

To se musíte zeptat jeho. Je to had. Má chladnou krev. Strašně tvrdý chlap. Teď je mu skoro osmdesát.

—-Sekera uprostřed zamrzlého oceánu

Umberto Eco popisuje ve své knížce Foucaultovo kyvadlo počítačový program Abulafia, který dokáže vystopovat souvislosti i ve velmi odlehlých tématech. Podobné souvislosti odkrývají i vaše písničky a hlavně příběhy. Je v tom nějaký záměr?

Každý umělec má nějaký cíl, a já jsem sekera uprostřed obrovského zamrzlého oceánu, který je v každém z nás. Chci kus odštípnout, nehledám přitom nic exotického, jen zcela fádní kousek, a podívat se na něj z jiného úhlu, vzhůru nohama, ze vzálenosti sto mil, vyjádřit to novým způsobem. Ale o to přece jde každému umělci, to není nic neobvyklého.

Možná, že je to neobvyklé v kontextu rockové tvorby, do něhož jste v posledních letech vstoupila.

Jenže ve srovnání s dnešním rockem vypadá mnohem víc věcí neobvykle. Tam jde o tohle: JEN SE NA MĚ PODÍVEJTE, co mám na sobě, jakej jsem frajer, MŮŽETE MĚ I KOPÍROVAT. Tam se nejedná o žádnou výměnu, a mě zajímá právě výměna. Jen se na mě podívejte? – Ne, já říkám: “Podívejte se támhle. Vidíte? Pracuju jako vypravěč, stavím před posluchače otazníky, žádám od publika víc, chci, aby se zapojili…

Děláte to teď jinak než před pěti lety?

To zítřejší představení bude víc intimní. Nikdy bych nechtěla být popisná – tedy, aby obrazy a zvuky byly o tomtéž. Nejprve mám obecnou představy, což je v tomto případě obrácená pyramida. Představení začíná spoustou různých myšlenek – politika, vztahy mezi muži a ženami, společenské záležitosti, a skončí u něčeho velmi jednoduchého – u osobní zodpovědnosti. Vždycky chci spojit víc významů dohromady, a tady skončím u jediného a naprosto jednoduchého tématu, a na mě z toho jde strach. Co když si lidi řeknou, že je to příliš triviální? Já ráda předvádím chytrost, ale tentokrát se za ni nemůžu schovat, musím vyjít z krunýře.

Řada témat z vašich představení zřejmě pramení z četby: o Teslovi a Edisonovi, o životě velryb. Máte nějakou proceduru, jak historky hledat a shromažďovat?

Snažím se hodně číst a hlavně hodně mluvím s lidma. Zajímavá věc je utopie – to, co lidé čekají od budoucnosti. Všichni stále myslí na budoucnost v kontrastu se současností. O tom je Coolsville, film, který jsem točila v Japonsku. Je o lidech, kteří chodí do práce. Jejich obličeje mi něco připoměly: loňské televizní záběry, když padla berlínská zeď. Všichni se tam mohli najednou pohybovat. Zjistila jsem, že mají jedno společné, a sice chuť nakupovat, získávat věci. Nic není nikdy dost dobré, lesklé, nikdy nejste úplně spokojeni. Spousta z toho, co v posledních deseti letech říkám poezií a performancemi, je o chamtivosti. I když klidně můžete říct, v Americe ji nemáme deset let, ale dvě stě let. Ale je tu problém: když se tímhle zabýváte, stáváte se puritánem. A to zase souvisí s cenzurou.
V posledním roce byla ve Spojených státech velká diskuse o účelu umění, protože řada věcí byla cenzurována. V kongresu probíhají zajímavé diskuse, PROČ LIDI DĚLAJÍ UMĚNÍ? Aby si něco pověsili na zeď, aby něco prodali, aby patřili k určité vrstvě, aby si něco dokázali?
Členové rapové skupiny 2 Live Crew byli zatčeni kvůli textu jejich písničky, která byla ovšem skutečně pornografická. Stojím za svobodou projevu, ale na druhé straně jsem proti tomu, co říkají, ta písnička je o znásilňování žen, o omezování jejich práv, takže v rámci zákona skupinu podporuji, ale mimo tento rámec bych jim nejradši udělala z života peklo. V umění jde o vzájmenou soutěž myšlenek, a v mnoha případech populární kultura podporuje mužskou nadvládu, lehkou pornografii anebo násilí, a tak musíte mít zajímavější nápad než oni.
Zajímavé je, že skupina pak natočila svoji verzi písničky Bruce Springsteena, Born in the USA. Já nemám ráda věci, které jsou proti ženám, ale ještě víc nenávidím, když se někdo pokouší o kázání – což byl právě tento případ. Tady zaujímají oni puritánské stanovisko, a já jsem zas puritánská vůči nim… Moji předkové se přestěhovali z Anglie do Ameriky, protože anglický král jim nedovolil trestat lidi, kteří se v neděli věnovali hrám. Vystěhovali se, aby mohli uplatňovat toto své drahocenné právo, trestat ostatní za to, že nevěří tomu, čemu oni. Mám to v sobě asi taky.

— Nejlepší systém proti zlodějům

Vztah umění a politiky je velmi křehký, vemte si třeba Boba Dylana, on nikdy nereprezentoval mužskou nadvládu, ale naopak zpíval o lidech, kteří prohrávají, kteří jsou na dně, a cítil s nimi, a lidi ty nahrávky vstřebávali, pamatují si, že když se rozešli se svojí láskou, poslouchali určitou Dylanovu písničku, a tak se dovedli s touto zkušeností vyrovnat. Dovedli také pochopit někoho, kdo nebyl zrovna ten nejskvělejší kamarád.

Když se písnička “O Superman” stala hitem, rázem se vám otevřely dveře k nákladnějším projektům. Máte nyní nějaké nesplněné přání, k jehož realizaci vám chybí peníze?

Tak tímhle způsobem já neuvažuju, mě se líbí i takovéhle věci ýýüa ukáže na můj prastarý skřípající kazeťákýýç a nerada myslím na velké systémy, které by vyřešily moje problémy, protože je stejně nevyřeší. Snažím se vyjít s tím, co mám.

Nezdá se vám ale, že se vám odcizují vaši původní fanoušci? Třeba by očekávali opět něco víc avantgardního než to, co teď děláte.

Možná, ale já nemohu jít směrem, který by mi někdo vnutil. Nerozmýšlím si, jestli teď udělám něco velmi obtížného a avantgardního, nebo naopak líbivý pop.

A komerce a reklama je dnes už velmi dobře propojena se skutečně tvůrčím uměním.

To je současnou rychlostí komunikace. Před několika lety jsem si pustila televizi a slyšela jsem AA – AA – AA – AA a říkala jsem si: to je mi nějak povědomé, znělo to jako motiv z O Superman. Byl to inzerát na elektronický bezpečtnostní systém proti zlodějům v autě, a já jsem pak zavolala té společnosti a říkala jim: Poslouchejte, napsala jsem tuhle písničku, a ta zní přesně jako ten váš inzerát. Oni jen řekli: To je ale malý svět…

Nežalovala jste je?

Sama si beru témata z populární kultury, nápady a trendy, a oni si berou zas moje myšlenky, takže je to v pořádku.

Vaše cesta k úspěchu by mohla být kapitolou z feministické čítanky. Všeho dosáhla vlastní prací a důvtipem, a v jistém směru představujete výjimku: zatímco většina ženských – a taky mužských hvězd se stává sex-symboly, vy byste mohla být symbolem emancipovaných žen. Jak na to reaguje vaše publikum? Vzniká tu nějaká zpětná vazba?

Dřív jsem na to hodně myslela, ale ted už ne. Překáželo mi to. Já jsem ta, která nahlíží klíčovou dírkou, voyeur, špión. Jak já bych mohla dělat svoji práci, když by se všichni dívali na mě? V jistém smyslu to tedy není v souladu s mojí kariérou. Je to podobné jako s druhým a třetím rozměrem. Lidé nemohou uvěřit, že ti, kdo se objevují v televizi a v novinách, jsou ze skutečného světa. Když pak někdo, kdo patří do té druhé, placaté dimenze, vstoupí mezi ně, do třetího rozměru, zaskočí je to. Před ;několika lety mě moje popularita strašně rozčilovala pociťovala jsem to jako invazi do svého soukromí, ale pak jsem si řekla: Tak moment, to já jsem uveřejnila svoji fotku na obalu desky, to je moje vina. Chris Marker, francouzský filmař, nikdy nedovolil, aby ho fotografovali, vždycky poslal fotku své kočky. Takže on pak nemá problém, že je dvěma osobami: soukromou a veřejnou. Já ;jsem pouhý vypravěč zajímám se teď o břichomluvectví, navštívila jsem Národní muzeum břichomluvectví.

To skutečně existuje?

Ano, ve městě Covington v Kentucky. Břichomluvectví vynalezli piráti, vzali lebku svého nepřítele, přidělali drát ke spodní čelisti, aby se pohybovala, narazili lebku na hůl, vzali ji do jedné ruky, na druhém rameni měli papouška, vytvořili takovou zvláštní trojici.

Co tím sledovali, nějaký rituál?

Jistě existují stovky důvodů, proč mluvit ústy sochy, třeba: vystoupit z vlastní osoby, zbavit se odpovědnosti – TO ŘEKLA LEBKA! TO ŘEKL PAPOUŠEK! – a proto to dělám i já, místo papouška a lebky mám mikrofonní stojany a zařízení, které dokáže změnit barvu mého hlasu.
Někdy si připadám jako pirát, který buší lebkou do paluby. Podium je vlastně paluba lodi. Z tohoto důvodů užívám na podiu odlišné hlasy – abych unikla z vlastní perspektivy.