Kytarista a zpěvák Habib Koité pátrá po afrických kořenech amerického blues.

5. 4. 2020 | Rubriky: Články,Etc.

Velkou část Mali zabírá jihozápadní cíp Sahary, země patří v Africe k těm nejchudším, po hudební stránce však představuje velmoc. Paradoxně za to může další handicap: místní jazyky neznaly písmo. O to důležitější roli hráli profesionální hudebníci, zvaní grioti, kteří poselství vladařů šířili formou zhudebněných příběhů. Z této dědičné kasty, situované na jednu z nejnižších společenských příček, pochází řada slavných postav. Nejznámější je senegalský zpěvák Youssou N’Dour, který se jako jeden z prvních prosadil v globálním měřítku. Habib Koité vyrůstal naopak v dobře situované intelektuální rodině: “Můj starší bratr cestoval často do Evropy a vozil domů desky, poslouchali jsme třeba Genesis, ale nejlepší ze všeho byl americký bluesman John Lee Hooker. Z jeho hudby čišelo cosi blízkého. Jako by si to vypůjčil od nás z Afriky,” vzpomíná Koité.

Tato hudební spřízněnost funguje i v opačném směru, a je dalším klíčem k hudebnímu významu celé Západní Afriky. Vysvětlení je v historii. Před více než čtyřiceti lety dokončil americký černošský spisovatel Alex Haley knihu Kořeny, v níž se snažil vypátrat, odkud pochází jeho rod – a dostal se až do západoafrické Gambie, která byla důležitým lovištěm otrokářů. Ti zavlekli šestnáctiletého Kuntu Kinte, Haleyho domnělého předka a ústřední postavu Kořenů – v řetězech do Ameriky. Hudba Západní Afriky se tehdy rozvětvila: zatímco v Americe vzniklo blues a jazz, nositeli té původní, africké linie zůstali zmínění grioti.

Spojitosti mezi americkým blues a jeho africkými kořeny jsou dnes žhavým tématem. Když k nám roku 1998 přijel Koité poprvé a odehrál koncert v rámci mezinárodního rozhlasového setkání World Music Workshop, v následné besedě předvedl bluesovou dvanáctku ve dvou podobách: v africkém pentatonickém ladění i v americkém pojetí, kde odchylky od evropského ladění řeší jemné posuny zvané “blue notes”. Obojí znělo jako dva dialekty jednoho společného hudebního jazyka.

I když bluesový feeling je pro oba břehy Atlantiku společný, hráčským přístupem se tyto světy liší. Tak například, v českých propagačních textech je Koité označován za “afrického Erica Claptona” – jenže právě kytara zní v Koitého rukou dost odlišně. K původním nástrojům západní Afriky patří nejrůznější druhy louten: kora z vysušené tykve, potažené kůží z telete, ngoni z vydlabaného dřeva. Z ngoni – které je předchůdcem banja – tryskají kaskády závratně rychlých a staccatových pasáží. Což je úplně jiný zvukový svět než kytarová škola Erica Claptona či B. B. Kinga, jejímž cílem je rozezpívat elektrickou kytaru pomocí dlouhých melodických linek.

Kytaru začali Afričané objevovat zhruba před šedesáti lety – a na její hmatník tedy logicky přenášeli pasáže z tradičních louten. Tehdy vznikla široká paleta nových hráčských technik. Jednalo se o fenomen zcela unikátní a do Mali přijížděli kytaristé z celého světa, studovat u afrických hráčů a psát o jejich nástrojových technikách doktorské práce.

Koité vyrůstal v době, kdy se africké státy těšily z čerstvě získané nezávislosti. Hudba získala novou roli jako jednotící prvek v etnicky často velmi různorodých afrických státech. Tento přístup ilustruje i zatím poslední Koitého album, nazvané Soč, Domov. Vedle majoritního jazyka bambara tu slyšíme i jazyky menšin – malinké, dogon či khassonke. A i když zpěvák jako bonus přidává písně v angličtině a francouzštině, zůstává maximálně přirozený bez náznaku podbízivosti.

Poselství Koitého skladeb je jednoznačně pozitivní: v napjatých časech, kdy je integrita země ohrožena útoky islámských extremistů, kteří Saharu infiltrovali kokainovými pašeráckými trasami, se snaží nasměrovat krajany zpět k míru a rovnováze. V mnoha afrických zemích dodnes platí, že umělec, hudebník, básník, kronikář, což byla tradičně jedna kombinovaná profese, disponuje moudrostí důstojného stárce, označovaného termínem cheikh. Umělec je v tradiční společnosti modelem, což je podstatně odlišný koncept od novodobého světa pop music. Tak například, ve své době fenomenální éra senegalského rapu byla de facto hnutím aktivistů, kteří se zasazovali o vzdělání, společenské změny a kritizovali korupci.

Spřízněnost mezi americkým blues a hudbou z Mali inspirovala Koitého i ke společnému projektu s černošským kytaristou a bluesmanem Ericem Bibbem. “Poprvé jsme se setkali v Kalifornii na turné, které navazovalo na vydání alba Mali to Memphis, což byla kompilace bluesových nahrávek ze Spojených států a hudby z Mali,” vzpomíná Koité. O 14 let později vyrazil Eric Bibb naopak do Mali, a v hlavním městě Bamaku natočil s Koitém album Brothers in Bamako. Po něm následovala série dalších společných turné, včetně koncertů na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou i na festivalu Blues Alive v Šumperku.

Zatímco řada západoafrických kapel dnes užívá tradiční nástroje už jen jako vizuální dekoraci hutného zvuku kláves a elektroniky, Koité si od mainstreamových rutin drží odstup. Při hře na kytaru Koité rád užívá ladění, převzaté od malijské loutny kamalengoni, která tónovým rozsahem zhruba odpovídá violoncellu. Nástroj má zajímavou historii – původně byl součástí nočních rituálů lovců z jižního regionu Wassoulou, které měly zajistit bohatý úlovek. Se společenskými změnami si ale loveckou loutnu přisvojila mladá generace, a tak bylo nutné nastavit nová pravidla. Spiritismu zasvěcený nástroj nahradil modernější model kamalengoni, určený nikoliv k rituálům, ale zábavě. V Koitého skupině baskytara alternuje právě s loutnou kamalengoni.

Oporou Koitého skupiny Bamada byl až do své smrti roku 2012 Kélétigui Diabaté, jeden z vůbec nejlepších malijských hudebníků. Jeho nástroj, balafon, patří do stejné rodiny jako xylofon či marimba, ale zvukovou barvou i hráčským tempem je zcela unikátní. Vrcholný okamžik koncertu nastal, když Diabaté odložil paličky a rozvážně vzal do rukou housle. Jejich hebký zvuk vytvářel v kombinaci s africkými nástroji kombinaci zcela přirozenou i jedinečnou.

Psáno pro aktualne.cz


Rubriky

Poslední články