Katalánsko-řecká cesta ke staré hudbě.

10. 1. 2024 | Rubriky: 2023,Harmonie

Efrén López komponuje novou na bázi středověkých kořenů, Christos Barbas je znalec tradic Řecka a Turecka. Společně vystoupili v srpnu 2023 v Bratislavě.

Světově uznávaný multiinstrumentalista Efrén López pochází z Valencie, té části Španělska, kde se mluví především katalánsky, jeho specialitou je hudba středověku i staré nástroje. Proslavil se před více než dvaceti lety se skupinou L’Ham de foc, Ohnivý hák, zaměřenou na starou hudbu i staré nástroje, ovšem jinak než bylo v té době zvykem: místo replik archivních melodií hrál vlastní tvorbu, s historickými styly sofistikovaně provázanou.

Koncerty L’Ham de Foc byly fascinující i sortimentem nástrojů. Hudebníky obklopovaly loutny a bubínky kuriózních tvarů, i nástroje jak vystřižené z obrazů Hieronyma Bosche. Před každou písní docházelo ke změně instrumentace a někdy i ladění, vakuum vyplnil komentář k nástrojům či skladbám. Koncerty fungovaly jako expedice napříč epochami i zeměpisnými regiony. Podobné vize sdíleli hráči i v jiných částech jižní Evropy, zvláště aktivní je spojnice Katalánska s Řeckem. Původem irský hudebník Ross Daly studoval hudbu Kréty a vytvořil platformu Labyrinthos, která v Řecku i Katalánsku pořádá workshopy zaměřené na modální hudbu, typickou pro starou Evropu i blízký Východ. Řeckou tradiční hudbu studoval i Efrén López, žil na Krétě, podnikal výlety do Turecka a stal se vyhledávaným studiovým hráčem. Podobnou cestou prošel i hráč na flétnu ney Christos Barbas ze Soluně, který natáčel pro ECM a v posledních letech žije v Barceloně. S Efrénem Lópezem nahrál album Atlas a v srpnu oba vystoupili na World Music Festivalu v Bratislavě. I tentokrát motivovala otázky nejen hudba, ale též tajemná sbírka nástrojů.

Vaše nástroje permanentně budí zvědavost. Tady v Bratislavě byla tím nejsnáze identifikovatelným loutna oud. Anebo se pletu?

Efrén: To bylo lavto, tedy řecká loutna, v tomto případě z Istanbulu. Proto jí Řekové říkají politiko lavto, což nemá nic společného s politikou, ale s původem. Řecky se Istanbul jmenuje Konstantinopolis, a z koncovky polis je přívlastek politiko. Na rozdíl od loutny oud má pražce, jsou nylonové, pohyblivé, ale nejsou z dálky vidět, snadno tedy dojde k omylu.

Liší se politiko lavto od krétské loutny?

Efrén: U nás existují tři druhy: krétská, ta je největší, potom pevninská, na kterou se též hraje na Kypru, a pak politiko z Istanbulu. Ta se používala i v éře osmanské klasické hudby.

Také jste hráli na bezpražcovou kytaru, což je snad ještě vzácnější nástroj. K těm největším mistrům patří hráči z Turecka, jak k tomu došlo?

Efrén: Třeba jiní hráči na bezpražcovou kytaru hrají blues, nástroj tedy zní jako steelkytara, či bottleneck, ale Turci vytvořili unikátní styl, hudební jazyk pro ten nástroj typický, spřízněný s jinými stunnými nástroji jako turecká baglama či oud.

A pak jste na podiu měli tajemný nástroj s širokým hmatníkem a strunami, které splývaly s pozadím a tudíž zůstávaly neviditelné.

Efrén: To je relativní novinka. Jmenuje se Ogur saz, zkonstruoval jej turecký hudebník Erkan Ogur roku 1992, který patnáct let předtím vymýšlel již zmíněné turecké bezpražcové kytary.

K tajemnosti té loutny přispělo opět to, že na pozadí černého hmatníku nebylo vidět ani struny, ani pražce.

Efrén: Ten nástroj pražce má, stejně jako turecká baglama či saz, a podobně jako u lavta je můžete posouvat. Nástroj má 6 strun a ladění je velmi bláznivé a pro kytaristy nesrozumitelné. Ti očekávají, že nástroj snadno zvládnou, ale ladění má zcela jinou logiku. Jako byste vedle sebe dal dvě loutny kopuz, z nichž každá má 3 sady strun a natáhl je na jeden hmatník. Takže nejlepší průprava je naučit se hrát na kopuz.

Co je tedy výhoda toho nástroje? Rozsah?

Efrén: Ne, rozsah je naopak úzký. Ale třeba dnešní kytara, jak se vyvinula z dřívějších nástrojů, umožňuje hrát akordy. Na Ogur saz můžete hrát akordy, které nemají základ v dur či moll, ale v modální hudbě. Nejsou založeny na tonalitě ale na modalitě.

Tím nejvíce impozantním nástrojem na podiu byl ale afgánský rubab, s masivním tělem, a zvukem který připomíná indický sarod. Taliban všechny rubaby i další nástroje zničil, hudebníci je ve strachu zakopávali pod zem. Na Krétě v nástrojářské dílně Rosse Dalyho jsem jednou viděl rubaby čerstvě vykopané, sušil je pověšené od stropu.

Efrén: Pak se situace zlepšila, ale jen na chvíli. Jeden výrobce před Talibanem utekl. Podpálili jeho dílnu, vystěhoval se do Iránu.

S jakou hudbou jste vyrůstali?

Christos: Moji rodiče měli spoustu kazet, otec spíš vážnou hudbu, matka byla z řeckých osad od Černého moře. Poslouchali jsem řeckou uměleckou hudbu, Manose Hatzidakise i skladatelku Eleni Karaindrou. Matka doma zpívala, měla krásný hlas. Kamarád otce rád poslouchal hudbu z celého světa, a takhle jsem objevil Keith Jarretta, Arvo Pärta. V 7 letech jsem se začal učit barokní hudbu, ve 14 letech jsem objevil soudobou hudbu, například Alfreda Schnittke.

Efrén: U nás doma se hrál samý mainstream. Měl jsem ale strýce, a to byl taxikář. Ten mě spojoval se světem. Vzhledem ke své profesi mluvil trochu anglicky a dalšími jazyky. Měl radio, takové to staré s krátkými vlnami, kde můžete slyšet stanice z ciziny. U nás ve Španělsku jsme na něm chytali stanice z Maroka. Objevili jsme slavné osobnosti arabského světa jako zpěvačky Um Kulthum z Egypta či Fairouz z Libanonu. Když jsem dospíval, hrál jsem na trubku, protože ve Valencii máme tradici středomořských pouličních dechovek. Pak jsem se naučil na kytaru a objevil jsem metal. Mým vzorem i náboženstvím byli Iron Maiden. Nakonec jsem objevil klasický rock, potom akustické kapely. Potkal jsem zpěvačku Maru Arandu, začali jsme budovat repertoár. Poprvé jsem psal písně pro zpěv, nikoli instrumentální hudbu. Měli jsme s tím docela úspěch, spoustu koncertů jen na základě demo nahrávek.

To byla skupina L’Ham de Foc. Dobře si vybavuji váš koncert roku 2002 na festivalu Fira v Manrese, severně od Barcelony.

Efrén: Bylo nás 8 hudebníků, chtěli jsme znít naživo stejně jako na nahrávce. Já tehdy ve studiu používal co největší sortiment nástrojů, a měli jsme je i na podiu.

Vytvořili jste nějakou vizi, jak tu hudbu hrát? Ve srovnání s podobně zaměřenými umělci, jako váš krajan Jordi Savall?

Efrén: Stejně jako on jsme čerpali ze středověké hudby, to máme společné. Ale naše priorita byla vlastní tvorba. Hudbu vytvářet, ne pouze interpretovat historii. Jinými slovy, považovali jsme se spíš za písničkářskou kapelu. Akorát na rozdíl od takových U2 jsme čerpali ze zcela jiných zdrojů.

Pojďme srovnávat dál. Podobně jako vy to viděly kapely ze Skandinávie. Také čerpaly z historie a vytvářely novou hudbu. Například Värttinä z Finska, či Hedningarna ze Švédska. Ti rovněž používali staré nástroje, třeba dudy, ale zapojili je do elektrické zásuvky.

Efrén: Absolvoval jsem master class, kterou Hedningarna uspořádali ve Španělsku. Nabídli nám společné turné, ale neměli jsme čas.

Oni ty své staré nástroje elektrifikovali, aby mohli hrát ve větších sálech pro nové publikum.

Efrén: Ano, to byla jejich volba, ale mě víc baví přirozený, akustický a organický zvuk. Což ale neznamená, že kapely jako Hedningarna nemám rád. Ale moje základní materiály pro vytváření hudby jsou dřevo a střívka na struny,

Váš zájem o středověkou hudbu sdílí česká muzikantka Kateřina Göttlichová, kterou jste přizval na své album s kuriózním názvem A æ u å æ ø i æ å, æ i å u å æ ø i æ å. Neméně kuriózní je skladba, na které Kateřina hostuje, jmenuje se Strč prst skrz krk, jak k tomu došlo?

Efrén: Název alba je dánsky, samé samohlásky, pro mě nevyslovitelné. Je to širší koncept: hledal jsem skladbu, kde budou naopak samé souhlásky. Proto Strč prst skrz krk.

Máte nějaké studenty?

Christos: V Barceloně, na Krétě, i online. Učím jak flétnu ney, tak i obecnější discipliny: kompozici, improvizaci, někdy klasickou hudbu osmanské říše. Přes Facebook, Instagram.

Efrén: U mě je to podobné. Učím niněru, loutny, kompozici, zítra mám workshop v kompozici v Paříži.

Ta vaše turecká flétna ney vzbuzuje u laiků otazníky. Nehrajete na ni ani příčně, ani ji nedržíte kolmo k obličeji, jako zobcovou flétnu, ale šikmo, úhlopříčně. Proč?

Christos: To je stejný důvod, jako že na klaviaturu piana hrajete zezhora, a ne zespoda. Ten otvor flétny, do kterého foukáte, je totiž zkosený. Šikmo. A proto držíte šikmo i nástroj.

Rozhovor probíhal při snídani v bratislavském hotelu. Christos rozebral skleněnou cukřenku s kovovou trubičkou zkosenou podobně jako ney, a předvádí hru. Hosté od vedlejšího stolu to zděšeně sledují jako ohrožení hygieny. Obsluha cukřenku diplomaticky odebere tak, aby všichni viděli že čistota je zachována, a nahradí ji cukřenkou nekontaminovanou.

Na koncertě jste též hráli oksitánskou trubadurskou píseň, což je tradice, důležitá nejen pro jižní Francii, ale i Katalánsko. Historie trubadurů je ale plná otazníků. Náhle se objevili, a pak stejně rychle zmizeli?

Efrén: Oni nezmizeli zas tak rychle, a ovlivnili pozdější umělce, skladatele ve 14. století v Itálii, na severu na ně navázali minnnessangeři. Hodně jich odešlo na jih do Katalánska, ve Valencii máme spoustu ulic se jmény trubadurů.

Mluví se i o vlivu, který měla na trubadury sufijská poezie.

Efrén: Ano, byla tam společná témata, hranice mezi evropskou a islámskou kulturou tehdy probíhala Španělskem.

Jak jste se vy dva poprvé setkali?

Efrén: V bytě kamaráda, když jsem do Řecka vyjel na studium Erasmus. Zjistili jsme že v hudbě máme společně zájmy i názory. Christos pak hrál nejen na posledním albu L’ham de foc, ale i na turné.

Christos: Já jsem tehdy žil v Soluni, do Barcelony jsem se přestěhoval později, až roku 2015.

To co spolu hrajete vlastně nemá daleko k hudbě, jaká vychází na ECM, nechystáte pro ně něco?

Christos: Já už jsem se před čtyřmi roky na jednom projektu podílel, album Beyond The Borders, s řeckou zpěvačkou Marií Farantouri. Na kopuz hrál Cihan Cihan Türkoğlu z Turecka, na cello Anja Lechner z Německa, náplň tvoří tradiční písně z Turecka i Řecka.

Psáno pro časopis Harmonie, 2023/11