Katalánské koledy o korupci

22. 2. 2010 | Rubriky: 2010,Články,UNI

Katalánská hudba revival nepotřebuje. Neztratila nic, co by bylo potřeba obnovit.

Jižní národy oslavují život daleko častěji a přirozeněji, což se promítá i do tamních městských festivalů. Když tedy město na tři dny ožije hudbou, rytmus každodenních činností nahradí rytmy jiné a všichni jsou naladěni na stejnou notu, představuje to daleko menší posun oproti rutině, než u nás na Severu.

Fira Mediterręnia – jak se jmenuje podzimní festival a veletrh ev mstečku Manresa u Barcelony – nabízí vedle hudby i leccos navíc. Denní program obsahuje pouliční akce a divadlo, a letos dokonce i pouliční kulinářské umění. Večerní produkce se odehrávají v místních sálech i vytápěných stanech pro tuto příležitost vztyčených. Z mezinárodních hvězd tu vystoupila například Souad Massi z Francie a Elena Ledda ze Sardinie, ale pro místní publikum byl hlavním hudebním magnetem Pep Botifarra, písničkář z městečka Xativa poblíž Valencie a svérázná antihvězda hudby, která vychází z katalánských kořenů.

Botifarra začínal jako pouliční zpěvák, a i dnes byste na první pohled tipovali, že je to pošťák či správce parkoviště. Jakmile začne zpívat, vše se změní. V jeho projevu jiskří humor, osobní kouzlo i ledabylá elegance, tento pouliční hudebník zkrátka patří do třídy moderních trubadurů. Místní znalci tvrdí, že osobnost, která by tak silně oživila tradiční písně z regionu tak kulturně bohatého jakým je Valencie a Katalánsko, tu zatím nebyla – tedy do té doby, než přišel Botifarra. Doprovázejí ho dvě středozemské loutny, kytary a perkuse. V repertoáru má žánr cant de batre, což znamená “zpěv s rytmem”, sofistikované severošpanělské tance jota, které mimochodem inspirovaly klasické skladatele George Bizeta či Ference Liszta. A pokud některé jeho písně znějí jako dětské říkanky, není v tom ani kapka podbízivosti. Cizinec tuší, že v těch zpola povědomých, zpola nesrozumitelných katalánských slovech je zakódován úžasný vtip a nadhled, i když celek pro něj zůstává rébusem.

Zcela zásadním kulturním hlavolamem byla sestava Veus i Paraules, opět z Valencie. Město i stejnojmenný region leží jižně od Barcelony, a s Katalánskem sdílí nejen jazyk, ale temnou historii čtyř dekád Francova totalitního režimu, kdy regionální jazyky i kultura přežívaly v ilegalitě. Žánr cant d’estil, tedy “zpěv ve stylu” měl kdysi ve Valencii podobnou roli jako naše koledy. Hudebníci chodili dům od domu a zpívali oslavné písně výměnou za pohoštění. Na rozdíl od českých koled ale písně na místě komponovali, tedy improvizovali. Tato tradice je dodnes běžná v zemích Středozemí i Latinské Ameriky, v Brazílii, Argentině, i na Kubě, kde správný sonero rozvíjí text dle okamžité situace. Něco podobného ostatně nedávno předvedl v prosinci v pražské Akropoli Manu Theron ze skupiny Lo Cor de la Plana, kdy publikum vtahl do hry tím, že oksitánské či francouzské verše míchal se vsuvkami v češtině i angličtině.

Koleda jako satirický epos [foto: Veus i Paraules]

V případě cant d’estil jsou ovšem zpěvák – cantador – a improvizující básník – versador – dvě různé osoby. Zatímco cantador musí ovládat téměř operní ornamenty i syrové výrazivo připomínající flamenco, versador reaguje na okamžitou situaci, a své textové nápady transformuje do předem daného schématu: každá sloka má 5 veršů, se strukturou rýmů A B A B A. Slova pak během mezihry našeptává cantadorovi do ucha. Snadno si představíme, jak v minulosti vznikaly tímto způsobem květnaté chvalozpěvy na hostitele koledníků i jeho rodinu. Jak tedy vypadá dnešní tvář žánru, je to zakonzervovaná fosílie anebo naopak živoucí proces, který drží kontakt s dobou?

Na You Tube najdete slušný výběr zachycující cant d’estil jako pouliční umění, stačí zadat jméno nejpopulárnějšího cantadora: Josep ‘Apa’ Aparicio. Videozáznamy zachycují i nepřehlédnutelnou postavu versadora-našeptávače, Josemi Sęncheze. Ten je druhým povoláním etnograf, zpracoval obsáhlou antologii žánru pokrývající období 1915-1996. Oba dva vystoupili v Manrese s rozšířeným ansámblem, dvěma zpěvačkami a dechovou sekcí, která pětiveršové sloky efektně rámovala a zvukem připomínala felliniovskou pouliční kapelu. Valenciánské koledy se tentokrát proměnily v šokující politický komentář. V úvodu koncertu Sęnchez sdělil téma: korupce, absurdní situace v médiích, zatímco španělská státní televize je zadarmo, katalánská je zpoplatněná. Na podiu pak přímo před očima diváků rozvinul epos, jehož průběh publikum interaktivně dolaďovalo. Následující ráno měly místní noviny palcové titulky: corrupció. Versador tedy skutečně zvolil téma dne.

http://www.youtube.com/watch?v=n3c0AnH9-LM

Z článku v UNI, 2010/1