Karolina Cicha: Turecké kořeny, hebrejská víra

1. 4. 2023 | Rubriky: 2022,Články,Harmonie

Zapadlé vísky, migrace dobrovolná i vynucená, kulturní tavící kotlíky – to je to nejlepší koření, které vytváří hudební diverzitu. I když to zní překvapivě, ukázkovým katalogem evropské kulturní pestrosti není jen Balkán, ale i stát za naší severní hranicí. Polsko prošlo za poslední staletí několikrát drastickým posunem hranic a nechtěně se tak stalo živou laboratoří etnických stylů. V zapadlých samotách, kde se stýkají hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny, žijí vedle Poláků Bojkové, ukrajinští Lemkové, Huculové, Židé i Romové. Hudbu této oblasti už 30 let let mapuje relativně dobře známá skupina Orkiestra Sw. Mikolaja. Z regionálních stylů čerpají i hudebníci o generaci mladší. K těm nejtalentovanějším patří Karolina Cicha, zpěvačka a hráčka na akordeon.

Vystudovala univerzitu v Bialystoku i mezinárodně respektovanou Akademii divadelních praktik ve vesnici Gardzienice. Wlodzimierz Staniewski, žák a spolupracovník světoznámého divadelního teoretika Jerzyho Grotowského, umístil tuto experimentální platformu na venkov s jasným záměrem. Ne jako únik před městským životem, ale proto, aby tvůrčí proces propojil s každodenním životem vesnické komunity. Roku 2012 začala Karolina Cicha pracovat na projektu z východopolského regionu Podlasie. Ten patří k etnicky nejpestřejším v celém Polsku. Zpěvačka spolu s multiinstrumentalistou Bartem Paˆygou zpracovala písně v ukrajinštině, běloruštině, romštině, jiddiš, ruštině, polštině, litevštině, tatarštině a esperantu. Vydala je na albu 9 Languages, za které získala v Polsku ve velmi respektované soutěži Nowa Tradycja cenu Grand Prix. Roku 2015 zpěvačku vybrala mezinárodní porota na showcaseovou přehlídku Womex.

Svůj poslední projekt věnovala Karolina Cicha etnické skupině Karaim, jazykově spřízněné s Tatary, ale nábožensky s Židy. Karaimové prošli v historii sérii vynucených migrací, díky čemuž se osvědčili jako tlumočníci, jejich hudba má podobně kosmopolitní charakter jako dnes dobře známé sefardské písně. Karaimové jsou roztroušeni na Krymu, v pobaltských zemích a Polsku. Tam se jejich počet odhaduje na několik desítek, což z Karaimů činí nejmenší a nejvíce ohroženou etnickou menšinu v zemi. Dvojalbum Karaimska Mapa Muzyczna Karolina Cicha původně koncipovala jako virtuální projekt, jímž chtěla vyplnit vakuum v době koronavirové pauzy. Rok po internetové premiéře pak vychází finální verze na dvojalbu. Zatímco na první disk zařadila zpěvačka své vlastní nahrávky karaimských písní, na druhém jsou zdroje, tedy písně natočené v karaimských komunitách, především v Polsku a pobaltských republikách.

Polsko má 38 milionů obyvatel, mezi českými muzikanty je pověstné velkým hudebním trhem i hlubším zájmem o žánry za hranicemi mainstreamu. Prosadit se hudbou, která by jinde propadla, je tedy v Polsku snadnější než v Česku?

Možná ano, já jsem navíc získala dobrou startovní pozici i díky regionu, odkud pocházím, což je severozápad Polska. Říkáme mu “zahrada menšin”, žijí tu Tataři, Ukrajinci Bělorusové. Litevci i židovská a romská menšina. Což dokumentuje zajímavý příběh. Právě odtud pocházel člověk, který vynalezl esperanto. Ludwik Zamenhof se narodil v hlavním městě regionu, Biaˆystok, kde jsem studovala. Chtěl lidem věnovat jazyk, který nebude vázaný politicky či nacionálně. Frustrovalo ho, že existující jazyky se často stávají nástrojem nacionalistických politiků, kdežto esperanto bylo od politických tlaků oproštěné. Zamenhof žil na přelomu 19. a 20. století a věřil, že díky esperantu skončí éra válek. Takhle tedy vypadá historie mého domovského regionu, která mě nasměrovala k etnickým menšinám.

Bialystok byl na mapách před 2. světovou válkou téměř v centru Polska. Stalin pak ale polskou východní hranici posunul 200 km na západ. Dnes je tedy Biaˆystok téměř pohraniční město?

Běloruská hranice leží 60 km východně, o něco dál na sever je Litva, a ještě dál na jih Ukrajina.

Slovní spojení Hudební mapa, které jste použila pro své dvojalbum, to není zrovna typický titul hudebního nosiče, je za tím nějaký příběh?

Ten projekt vznikl skutečně jako mapa na internetu, prezentující nahrávky z míst, kde Karaimové žijí. Karaimská komunita je velmi kosmopolitní, oni se dokázali adaptovat v mnoha jazykově rozdílných zemích, což využívali třeba v profesi tlumočníků.

Vzpomínáte co vás vlastně přivedlo ke kultuře, která na žebříčku menšin patří k těm nejméně početným?

Byla jsem známá jako muzikantka, která se na menšiny specializuje, a proto za mnou na koncertech jejich příslušníci často přicházeli. Chodili i Tataři, k nimž právě Karaimové patří, poskytvali mi spoustu materiálu, a pak, když přišla pandemie, jsem měla čas ty podněty dále studovat.

Některé ty melodie připomínají písně sefardských Židů, kteří byli před pěti sty lety násilně odsunuti ze Španělska, neexistuje nějaké propojení s karaimskou komunitou?

Sefardská diaspora samozřejmě pronikla i k Černému moři, což je původní vlast Tatarů i karaimských komunit. K té spřízněnosti možná pomohl i fakt, že se mnou hraje Mateusz Szemraj na arabskou loutnu oud, což zvuku dodává sefardskou příchuť.

Všechny menšiny spojuje historie útlaku, etnických čistek, čím prošli Karaimové?

Podobně jako Kurdové, Romové či Sámové nikdy neměli vlastní stát, vždy se museli přizpůsobit většinové společnosti zemí, kde žili. Na rozdíl od Tatarů to nebyli válečníci, ale spíš strážci vědomostí. Díky jazyku mají blíž k turecké kultuře. Před staletími, když přišli do polského království, sloužili jako tlumočníci mezi polskou korunou a osmanskými vojevůdci. Roku 1915, na počátku druhé světové války, je ale ruský car násilím odsunul. Na druhé straně zčásti unikli holocaustu, nacisti je totiž nepovažovali za Židy, nicméně 200 Karaimů bylo zavražděno v masakru Babi Jar u Kyjeva.

Vy jste prošla divadelním školením, jak v centru Jerzyho Grotowského, tak i v akademii jeho následníka, Wˆodzimierze Staniewskiho v Gardzienici. V české hudební komunitě není propojení s moderním divadlem tak běžné jako v Polsku, můžete tedy upřesnit, co vám to dalo?

Staniewski hledal kořeny v antickém řeckém divadle, které stálo na rytmu a hudbě, což dohromady vytvářelo jednu soudržnou kulturní disciplinu. Ke studiu v Gardzienici tedy patří i tradiční hudba. Třeba Maciej Rychly, z dobře známého kvartetu Jorgi, pracoval na rekonstruci antické řecké hudby.

Grotowski studoval také obřady voodoo na Haiti, zajímal ho šamanismus.

On bral divadlo jako spirituální rituál, a díky němu vznikly mezi Haiti a Polskem zajímavé kontakty. Na Haiti mimochodem žije i silná polská menšina, jsou to potomci vojáků, kteří se kdysi nechali naverbovat do napoleonských vojsk.

Jeden z haitských knězů voodoo, Amon Frémon, přijel ještě za totality, roku 1980, na pozvání Grotowského do Polska. Když o rok později zavedl generál Jaruzelski stanné právo, vnímal to jako zásah temných sil. Aby jej odvrátil, Amon sloužil spirituální obřad, který měl Jaruzelského zbavit démonů.

Ten příběh dokonce zachycuje dokumentární film Umění zmizet.

Hudbu s divadelními postupy propojuje i významná ukrajinská zpěvačka Mariana Sadovska, která učila v Polsku, předpokládám že jste se setkaly?

Roku 2004 jsem prošla jejím workshopem v Grotowského centru ve Wroclawi, naučila mě pracovat s tradičními technikami zpěvu. V Gardzienici, kde půsbila před tím, se stala legendou. A její album, Songs I Learned in Ukraine, zhudebněné dopisy její matky z emigrace, to je hluboký zážitek.

Jaké máte další plány?

Stále pracujeme na menšinách, ale teď chystáme něco odlišného. S elektronickým producentem a DJem vydáváme singl, najdete ho na mém YouTube kanále, i na mém webu, jmenuje se Višňový sad. Je to o Ukrajině, což pro nás v Polsku prioritní téma. Melodie je tradiční, zčásti polská. Ráda bych tak upozornila na nebezpečí pro tu zahradu menšin, o níž jsem se zmínila v úvodu, které plyne z agresivního jednání Ruska. Ten DJ vystupuje pod jménem Sw@da a též žije v Bialystoku, v projektu budou i běloruské, ukrajinské, tatarské melodie.

Ale Višňový sad je také divadelní hra od Čechova?

Jedná se o souhru náhod, Višňový sad je jméno ukrajinské písně, a ta hra od Čechova je silně kritickou studií ruské kultury na počátku 20. století, když v době úpadku mravů střídá šlechtu proletariát.

Psáno pro časopis Harmonie, 2022/11