Julia Úlehla – Dálava

14. 8. 2017 | Rubriky: 2016,Články,Rock & All

Fatální střetnutí idylické Moravy s downtownem New Yorku

Posluchači moravské lidové hudby dobře znají jméno sběratele Vladimíra Úlehly, který byl navíc renomovaným přírodovědcem. K zápisu lidových písní přistupoval s vědeckou přesností a respektoval jejich rytmické detaily. Jeho pravnučka Julia vytvořila v New Yorku s kytaristou Aramem Bajakianem projekt Dálava, který zasazuje Úlehlovy transkripce do nového zvukového rámce – místo cimbálu a houslí slyšíme vzájemně propletené vrstvy syrových kytarových tónů. Bajakianovo jméno prozrazuje arménský původ, ale k jeho hudebním partnerům patřili rockem a jazzem odchovaní tvůrci jako Lou Reed, Marc Ribot a John Zorn. Julia Úlehla studovala operní zpěv a pracovala s experimentálním divadlem. Loni oba přijeli na Moravu, kde Julia sbírala hudební materiál pro svou vědeckou práci, kterou dokončuje na universitě ve Vancouveru. Oba partneři vystoupili na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou a v Ostravě se zúčastnili konference Czech Music Crossroads. Když Julia svůj referát zakončila zpěvem moravských témat, který byl na hraně operní techniky a divadelní avantgardy, i těm nejotrlejším znalcům v publiku naskočila husí kůže.

Kdy jste vlastně objevila hudbu z Moravy?

Doma, když si třeba otec pouštěl cimbálovku Martina Hrbáče. On se vždy rozjařil, zpíval a tančil – stejně jako moji prarodiče, když jsem za nimi přijela na Moravu. Poprvé jsem vycestovala do Československa roku 1983, můj otec jako emigrant cestovat domů nesměl. Naživo jsem viděla první cimbálovku až před 2 lety.

Mnoha vrstevníkům vašeho otce, kteří vyrůstali v Československu, se ale folklor zošklivil jako nástroj komunistické propagandy a raději hráli bigbít.

Tomuhle on unikl, vnímal moravskou lidovou hudbu bez té politické pachutě. A pak, když emigrujete, tak si o to víc vážíte svých kořenů.

Když jste teď přijela na Moravu, nejela jste do Strážnice na festival?

Ano, ale zrovna loni došlo v amfiteátru Bludník k nějaké ošklivé kontroverzi. Opět šlo o zneužívání hudby, navíc o propagaci xenofobie, byly v tom nacionalistické sentimenty, pokřivené argumenty s uprchlíky.

Formou to připomínalo jeden z nejpokleslejších žánrů komunistické éry, zvaný estráda. Vraťme se ale hlouběji do historie, s lidovou hudbou se střetla i vaše babička, která dokonce tančila před presidentem Benešem.

Vladimírova druhá žena Maryna byla žákyní tanečnice Isadory Duncan, a někdy roku 1946 vystupovala v Náměšti, kam přijel president Beneš. V jejím souboru byla i moje babička, která tam potkala mého dědečka. Vladimír a Maryna tedy současný tanec propojili s tradiční hudbou, což bylo v éře folklorismu běžná metoda.

O tři roky později se narodil váš otec, který pak v roce 1968 odešel do ciziny, a vy jste se narodila ve Spojených státech. Co jste v mládí poslouchala?

Beatles, Mozartovo Requiem, Simona & Garfunkela. Na universitě v Palo Alto v Kalifornii jsem objevila Grateful Dead. Žil tam člověk který vlastnil asi 15 budov, každou pojmenoval podle jedné skladby Grateful Dead, já jsem bydlela v New Speedway Boogie.

Kdy vás hudba začala zajímat jako hlavní povolání?

Už na střední škole jsem zpívala ve sboru, na universitě jsem začala studovat zpěv, což pro mě představovalo spojení emocionálního a fyzického prožitku. Když jsem řekla otci, že bych to chtěla dělat jako povolání, zamračil se a říká: Jak se tím uživíš? – Ale já to brala dost vážně a to mého otce přesvědčilo. Stala jsem se operní zpěvačkou, odjela jsem do Itálie, vystupovala s divadelní společností, která se zabývala širšími možnostmi lidského hlasu.

To bylo Jerzy Grotowski Work Center, které založil jeden z velikánů moderního divadla.

Když ti divadelníci přijeli do Kalifornie, hledali nové posily a vypsali konkurs.

Kolik uchazečů se přihlásilo?

Asi 600, já byla jednou z 10 úspěšných. Odjela jsem do Toskánska, žila jsem tam 5 let poblíž Pisy, jezdili jsme na turné 10 měsíců v roce. Grotowski byl už 8 let mrtvý, ale dokázal své znalosti předat oběma nynějším ředitelům společnosti. Byl to mezinárodní soubor, hráli jsme v angličtině, podkladem byla třeba poesie Allena Ginsberga, spirituály či otrokářské písně.

Take This Hammer?

Ano – a také naše vlastní tvorba.

A pak vám učarovala hudba z Moravy. Výmluvná je už obálka vašeho prvního alba: úrodná a typicky se vlnící pole v černobílé fotografii. Není to ta nejvýstižnější definice moravského životního stylu, z nějž ta hudba vyrostla?

Takové krajiny v USA skutečně nemáme, fotografie jsou od Miloše Spurného, zemřel 1979 a byl žákem Vladimíra Úlehly. Celý ten projekt Dálava, to je jako krajina v dálce, po které člověk touží, snaží se jí porozumět. Když si můj otec pouští cimbálovku Martina Hrbáče a připojí se ve zpěvu, všechno dohromady mi to dává smysl.

Váš pradědeček měl prý vynikající cit pro rytmus.

Ano, on zdokonalil metody přepisu. Bartok měl třeba teorii, že táhlé písně nemají žádný rytmický podklad, ale Vladimír byl přesvědčen že mají. Sledoval jak se lidé při zpěvu pohybují a natočil to na film. Ty periodické pohyby si na filmu označil, měřil vzdálenost mezi jednotlivými periodami na perforaci, zkrátka na to šel vědecky jako v biologii, vše pečlivě změřil – na rozdíl od Bartoka či jiných sběratelů.

Co vás v motivovalo k natáčení moravských písní?

Ptala jsem se sama sebe: Můžeme ty písně znovu přivést k životu v New Yorku? Ve Vancouveru? A zjistila jsem že i ostatním na tom záleží. Lidé cestují a chtějí slyšet místní písně i když neznají jazyk. Takže – i když neznáte jazyk, vytvoříte si k té hudbě osobní vztah.

Psáno pro Rock & All, 2016/11