Jak zpěvačka ze Semaforu získala cenu kanadské Akademie
8. 9. 2023 | Rubriky: 2023,Články,Harmonie
Lenka Lichtenberg začínala jako jedna ze semaforských dětských zpěvaček. Za své poslední album získala kanadskou cenu Juno.
Poprvé v historii Juno Awards, které jsou paralelou amerických Grammy, byla cena udělena albu zpívaném česky. Lenka Lichtenberg na ně spolu s dalšími skladatelkami zhudebnila básně, které psala její babička vězněná v Terezíně. Album, nazvané Zloději snů, představí pražskému publiku na koncertě v Židovském muzeu v neděli 11. června, doprovázet ji bude česká multiinstrumentalistka a zpěvačka Mili Janatková, která album též ilustrovala svými kresbami, kanadská klavíristka Fern Lindzon a rovněž kanadská houslistka Jessica Deutsch.
Spolu s jazzmany Miroslavem Vitoušem, Janem Hammerem, Georgem Mrazem patří Lenka Lichtenberg k desítkám muzikantů, kteří odešli z totalitního Československa do exilu. V Kanadě ji zaujala etnomuzikologie a uvědomila si své židovské kořeny. Natáčela písně v jiddiš, hebrejštině i angličtině, před šesti lety vydala album českých a moravských písní ze zpěvníku z roku 1948, který sestavil Jan Masaryk. Po pádu totality se zpěvačka do Prahy pravidelně vracela, básně své babičky objevila roku 2017 v pozůstalosti po své matce.
I když vaše album čerpá z židovského odkazu, od hudby severoamerických klezmerbandů se výrazně liší. Jak jste tu hudební tvář vytvářela?
Nehledala jsem nějaký snadno identifikovatelný zvuk, chtěla jsem vyjádřit smysl té poezie. Ani nevím, zda babinka v životě klezmer znala nebo měla ráda. V naší rodině se poslouchala spíše klasická, lidová nebo populární hudba. Díky tomu se moje hudba těmi směry sklání, i když se na mně též podepsaly vlivy multikulturního Toronta, takže někdy tam jsou třeba bubínky tabla. Ze sedmi skladatelek na albu jsme pouze tři, co umí česky, hledala jsem stylovou pestrost — od jazzu přes klasický smyčcový kvintet až po super zajímavé skladby Milli Janatkové.
Můžete zrekapitulovat co jste cítila, když jste poprvé otevřela básně své babičky?
Bylo to v bytě na Skalce ve Strašnicích, kde moje maminka žila 25 let. Až rok po její smrti jsem se cítila připravená na to, koukat do jejích osobních věcí. Když jsem hledala nějaké dokumenty, v sekretáři v ložnici jsem našla mezi stohy papírů malé sešitky. Okamžitě jsem poznala rukopis mojí babinky. Pochopila jsem, že to jsou její vlastní básně, na rozdíl od citátů známých básníků, které byly jasně označeny jmény autorů. Byla asi půlnoc, nemohla jsem přestat číst. Síla jejích slov na mne tak zapůsobila, že jsem se dokázala přenést do její zkušenosti, když to psala. Seděla jsem na podlaze máminy malinké ložničky do tří do rána. Bylo mi jasné, že je to jedinečný, historicky důležitý nález. Teď o šest let později vidím, jak mi to změnilo život.
Vaše album je mimo jiné výpovědí o židovské identitě. Vy i já jsme vyrůstali v komunistické totalitě, která takové odlišnosti záměrně potlačovala. Kdy jste je objevila vy?
Když jsme s maminkou šly na můj první koncert pro židovskou komunitu. Do té doby jsem žádnu odlišnost nevnímala. Když mi bylo asi 13, slyšela jsem dítko sousedů, na Vyžlovce u Jevan, kde jsem byla u táty na prázdniny, jak říká o někom “smradlavá židovka.” Tehdy se ve mně vzpěnila krev, a řekla jsem tomu frackovi, já jsem taky židovka, čichni si, smrdím? To byl vlastně jediný otevřený antisemitismus co jsem kdy na vlastní kůži v rodné zemi okusila.
Máma i babinka zbožňovaly českou kulturu, maminka byla pokřtěná jako katolička, milovala Ježíška. Židovské tradice u nás nebyly žádné. Když mi bylo asi 15, maminka začala zapalovat svíčky k páteční šábesové večeři, a vlastně nevím proč. Pokud člověk nebyl nábožensky založen, a byl navíc blonďatý a modrooký jako já, byly ty odlišnosti vnuceny zvenčí jako důvod pro nenávist a persekuci. Židovskou identitu jsem přijala když mi bylo asi 30. Miluji historii, dotýkat se něčeho co má dlouholetý náboj, a to doslova i symbolicky. Idea tisícileté kontinuity a historie našich předků mě silně oslovila. Taky to už bylo v době, kdy jsem o historii rodiny maminky více věděla, protože maminka Jana Renée Friesová o věznění v Terezíně napsala knihu Pevnost mého mládí. Naše po tisíciletí tragická historie mi konečně vstoupila do krve a já se rozhodla, že musím proti těm nespravedlnostem bojovat, že to dlužím svým předkům.
Je pro vás židovská identita spíš věcí kulturních kořenů, anebo tam také cítíte důraz na vzdělání, které člověku umožní přežít navzdory útlaku zvenčí?
Kulturní židovské kořeny u nás nebyly žádné, ani spirituální, pro nás dvě české ateistky. Maminka sice milovala Ježíška, ale po holocaustu v Boha už nevěřila. Pro mne se to ale hodně změnilo během života. Jsem silně spirituální, jsem přesvědčená, že existuje a pokračuje duše, ale co se týče Boha, jsem agnostik. Vzdělání a znalost historie jsou podle mého zcela nezbytné v každé skupině lidí, každé identitě, jinak opravdu špatně jako lidstvo dopadneme. Jsem moc ráda, jestli moje práce někomu pomůže historii lépe poznat a pochopit – a zdá se podle reakcí lidí, že to tak funguje.
Do jaké míry vás formovala Kanada? Asi je dost jiné být evropským přistěhovalcem v Kanadě než v USA?
Hlavně mě formovalo Toronto, kde převládají menšiny, jejichž mateřským jazykem není ani angličtina ani francouzština. Což se odráží i v hudbě, a já to miluju. Usilovala jsem aby se to dalo poznat i v hudbě mé skupiny Fray. Nevím, jak je to v USA, ale v Kanadě má spousta lidí nějaký přízvuk, ať už z Evropy či odjinud. Proto jsem se tu cítila jako doma. Všichni sem patří a snadno se včlení do kulturní mozaiky.
Není v kanadském modelu větší akcent na kulturní dědictví, na humanistické hodnoty, na granty a podporu umění? Vybavuje se mi historie ’68 Publishers, exilového nakladatelství Josefa Škvoreckého, které vzniklo v Torontu, kde žijete. V New Yorku, jen 500 km jižněji, by takové projekty asi udusil nedostatek finanční podpory?
I v USA mají fondy, tuším, že privátní, na podporu umění. Tady je to více po evropsku. Vládou financovaná tělesa existují na všech rovinách, federální, provinční a městská. Bez těchto podpor by se nikdo svou tvorbou neuživil. Bez grantů bych album Zloději snů nenatočila.
V Torontu vznikly v posledních letech další myšlenkově spřízněné projekty: Anna Shternshis mapuje zakázanou židovskou hudbu Ukrajiny na albu Yiddish Glory, koncertní provedení zaznělo i na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, dalším příkladem je album The Last Yiddish Tango. Je za tím nějaká motivace, anebo spíš tvůrčí potenciál autorů kteří shodou okolností žijí v Torontu?
Projekty jsou propojené postavami Anny Shternshis a jejího manžela Daniela Rosenberga. Anna ty historické podklady objevila a studovala, a Daniel z toho vytvořil koncept jako podklad obou alb. Daniel je pro Zloději snů též mým publicistou a požádal mě abych pro Silent Tears natočila dvě písně, takže teď koncertuji s obojím. Je to navíc propojeno tématikou holocaustu.
Bude nějaké navazující album?
Mám rozpracovaný druhý díl Zlodějů v anglickém překladu. Je mi líto, že většina posluchačů slovům v češtině nerozumí, a způsob, kterým se momentálně hudba konzumuje, tedy streaming, neumožňuje přístup k překladům. Tím pádem babinka a její poezie z této rovnice nějak vypadly. Mimochodem, na svém webu nabízím 28-stránkovou knížečku zadarmo ke stažení, se všemi texty a ilustracemi Milli Janatkové. Anglická verze Zlodějů bude obsahovat jiné básně, a jinam směřuje i hudebně. Více experimentální, improvizace, mluvené slovo, jedna 12-minutová prokomponovaná skladba trošku jako symfonická báseň, dětský sbor.
Je za názvem Zloději snů nějaký příběh?
Babinka v jedné básni napsala, že zloděj ukradl sen a nechal naději. To mě oslovilo. Platí to o celém holocaustu a bohužel o dalších situacích.
Je zajímavé, jak se s odstupem 80 let mozaika terezínských osudů rozvíjí a proplétá. Prvním objevem pro veřejnost byli terezínští skladatelé Pavel Haas, Gideon Klein, Hans Krása, Viktor Ullmann a další. Roku 2007 mi izraelská zpěvačka Victoria Hanna líčila, jak v Terezíně objevila báseň Karla Schwenka a zhudebnila ji. A teď vy zhudebňujete vaši babičku. Nepodařilo se vám odhalit jak třeba babička vnímala počiny dalších vězněných umělců?
Bohužel nikoliv. O babince v Terezíně nevím zhola nic, kromě pocitů, co zachytila ve svých básních. Vím ale dost o tom, jak terezínské umění, obzvláště hudbu, chápala moje maminka, tehdy 14 až 17letá. Ve zmíněné knize Pevnost mého mládí o tom napsala celou kapitolu.
Ty rukopisy vaší babičky jsou bez oprav, načisto, máte nějakou teorii, jestli to takhle napsala rovnou anebo je to výsledek konceptů a vybrušování?
Představuji si, že básně byly napsány na kousky papírků, kde a jak to šlo. A pak po válce přepsány do notýsků, dvakrát. Ovšem ten starší teoreticky mohl být psán v Terezíně, jsou tam přepisy a opravy, i ten obal vypadá velmi ‘nekomunisticky’, zatímco ten druhý je sešitek typu ‘státní podnik,’ co jsem já jako malá používala ve škole.
Jak se vám to překládalo do angličtiny? Můj pocit je, že česká verze je zcela jedinečná, i v tom že to jsou čistě intimní myšlenky a nikoli poezie určená k publikaci, což asi překlad neusnadňuje. Konkrétně ve Zvyk je příšera, vnímám překlad spíš jako převyprávění jistého pocitu, ale možná se pletu?
Moje překlady edituje Alena Jirasek z Austrálie, spolupracujeme na dálku. Překládat básně je neuvěřitelně obtížné, naštěstí Alenka je velmi zkušená a profesionální. Máme v plánu vydat všech 65 básní. Půjde o trošku jiný typ překladu, kde cítím větší potřebu slyšet nejen druhý názor – a Alenka jich okamžitě dodá hned několik, třeba pět verzí jednoho textu. Musíme se smířit s tím, že český originál je to pravé, a úplně přesně přeložit to vlastně nejde. Zvyk to je příšera je skvělý příklad toho, jak rozdílné překlady mohou být. Je to tak upřímné, tak bolestné, podle mého o rozpadu manželství babinky a dědečka, jejího manžela Richarda. Jsem velmi spokojená jak ta nahrávka, moje asi nejmilejší z celého alba, dopadla, snažila jsem se hudebně zachytit beznadějnost, kterou ona cítila.
Vaše album se od jiných liší tím, že přesahuje vaši osobní zkušenost. Že nemluvíte jen za sebe, ale reflektujete i bolest těch, kdo tu byli před vámi. Co všechno vám proběhlo hlavou v sále, když jste se dozvěděla že cena Juno je vaše?
Ani moje předchozí alba nebyla přímo propojena s vlastní zkušeností, na album Masaryk jsem natočila české lidové písně. Kdežto Zloději je moje nejosobnější album, je to moje krev a moje vzpomínka, a uctění někoho, kdo mi byl velmi blízký, i když, možná paradoxně, jak říkáte, reflektuji pocity i bolest někoho jiného. A při oznámení mého jména na udílení cen Juno mi hlavou skutečně proběhl řetěz obrazů. Trochu podobně jak se líčí smrt, ale opačně, všechno je najednou jinak. Znovunarození. Celý život dělám muziku, a dostala jsem různá ocenění. Ale tohle hlavní se zdálo nedostupné. Kromě porození tří potomků to byl nejsilnější zážitek mého života.
Velké hudební ceny, především americká Grammy, jsou v posledních letech kritizovány, že slouží zájmům hudebního průmyslu, a rezignovaly na objevování nových talentů. Z výsledku kanadských cen Juno mám naopak pocit, že poskytují hlas těm, kdo jsou komerčními medii ignorováni. Jak to vidíte vy?
Juno Awards jsou rozděleny na dvě části. Jedna část je přesně co popisujete že jsou Grammy, jedná se zcela o komerční a světový úspěch, jako Bryan Adams, Celine Dion. Ta druhá část je o něčem jiném, o uznání talentu a umělecké kvality bez ohledu na komerční úspěch. V té kategorii jsem uspěla, i když neobvykle, jako první album spojené s holocaustem, a první v češtině. Nemohu ovšem tvrdit, že jsem medii ignorována, příběh za Zloději snů zaujal mnohé, psalo se o tom po celé Kanadě, díky mému neuvěřitelnému publicistovi Danielu Rosenbergovi.
Vaše děkovná řeč byla krátká, ale zaujala mě poslední věta, že děkujete Kanadě, která se vás ujala jako “bezvýznamné emigrantky”. Podobný respekt vůči Kanadě projevili i Zdena a Josef Škvorečtí, kteří v Torontu založili exilové nakladatelství. Drží si Kanada tuto pověst i dnes, kdy jsou migrační tlaky silněji vyhrocené?
Migrace je u nás politickou otázkou, nikdo není proti, spíše se dohadujeme jak na to. V Kanadě jsme nově příchozím velmi otevření. Dokonce jsme na tu otevřenost hrdí, je to důležitá část národní identity.
Co pro vás cena konkrétně změní? Třeba větší poptávka po koncertech?
Pro mě to změnilo dřívější pocit, že tvořím, nahrávám a koncertuji jen pro velmi omezenou skupinu lidí, většinou židovskou komunitu. Juno ze mne udělalo jednoho z umělců na které je Kanada oficiálně hrdá, kteří tvoří pro všechny. To už jsem fakticky nečekala. Je to dramatická změna, včetně, jak říkáte, nových možností koncertů, kde jinak by třeba váhali, protože dělám zvláštní muziku. Najednou je ta muzika nejen zvláštní, ale i zajímavá. Už to vidím na svém kalendáři.
Psáno pro časopis Harmonie, 2023/5
