Hypnotix

21. 9. 2009 | Rubriky: 2009,Články,Rock & Pop

Návrat světoběžníků na česká podia

I když tuzemská média Hypnotix zdaleka nedocenila, ve světě jsou už 20 let úspěšným exportním artiklům. Jako jedna z mála českých kapel účinkovali na festivalu v Roskilde, který patří k největším v Evropě, i v německém Rudolstadtu, který je kontinentální paralelou britského Womadu.

Že jejich nahrávky obstojí v mezinárodní konkurenci, potvrdilo album Bagua, vydané u švýcarské značky Barraka, zaměřené na elektronické mixy z Maroka i na projekty newyorského producenta Billa Laswella. Po letech strávených na evropských šňůrách se Hypnotix vrací k domácímu publiku. Dvacetileté výročí oslavili nejprve koncertem v pražském Roxy, který zachycuje DVD, a vystoupili v Noci s Andělem. Na otázky odpovídá kapelník a baskytarista skupiny Michal Ditrich.

Přestože patříte k veteránským kapelám, nezdá se, že by vaše hudba nějak stárla. Vaše koncerty stále přitahují mladou generaci. V čem to je?

Taky nás to překvapuje, protože nejsme muzikanti, kteří by nějak cíleně sledovali nové trendy a okamžitě je nasazovali do programu. Posluchače na našich koncertech nejspíš přitahuje ta energie, která osloví publikum daleko silněji než kopie nějaké módy, a klubovém publiku naší kapely se tak stále objevují nové tváře. Z toho, že naše koncerty mají dnes díky mladým posluchačům podobnou atmosféru jako kdysi, máme velkou radost. Já vedle toho že hraju s Hypnotix také učím v hudební škole a tak vím, že moji žáci chodí na Hypnotix, stejně jako na nás chodili jejich rodiče.

Tím úplně prvním zpěvákem z doby počátků Hypnotix byl Afričan Bourama Badji ze Senegalu. Taková kombinace představovala v českých poměrech neslýchanou věc, jak k tomu vlastně došlo?

To souvisí přímo se vznikem kapely. Já původně hrál v Babaletu, což byla reggae afro kapela se zpěvákem Alešem Drvotou, který tehdy tragicky zahynul při autonehodě. My jsme ale chtěli pokračovat a tak jsme museli hledat nového zpěváka, a protože jsme věděli, že mimo Aleše nikdo podobný v Česku není, hledali jsme mezi cizinci, a jedinými dostupnými cizinci byli tehdy zahraniční studenti. Našli jsme dva kandidáty, jedním byl Martin Tankwei, pozdější Sluníčko Evropy 2, a druhý byl Bourama. Zatímco písničky Martina Tankweie byly spíš do afrického popu, ty Bouramovy byly delší, improvizační, a nakonec jsme se tedy rozdělili na dvě party. Hypnotix pokračovali s Bouramou.

To bylo koncem 80. let, české publikum o hudbě z Afriky tehdy ještě nemělo tušení. Za africkou hudbou člověk musel cestovat přinejmenším do Paříže či Londýna. Prošel jsi v tomto směru nějakou iniciací?

Tehdy jsem si koupil své první video od Petra Jandy z Olympicu, vážilo 30 kilo a když se zmáčklo tlačítko, tak se s rachotem otevřela dvířka a dovnitř se mohla nacpat kazeta. Já s touhle bednou jezdil za kamarádem do Plzně a každý měsíc jsme tam natáčeli pořady německé televize Rockpalast.

Což byl tehdy jeden z mála kontaktů se světovým hudebním děním, live přenosy celonočních koncertů přenášené německou stanicí WDR z Mnichova či Essenu.

My jsme na některých z těch míst později sami hráli, což nás moc potěšilo, a vedle toho, že jsme tehdy prostřednictvím televize viděli Police, Black Uhuru, které u nás jinak nebyla šance zažít na koncertě, tak jsme tam taky absolvovali fascinující a dlouhý koncert, až do půl šesté do rána: King Sunny Ade z Nigerie se svým orchestrem. To nás silně zasáhlo, takovouhle hudbu jsme do té doby neznali. Tehdy nebyl žádný internet, nedalo se cestovat, takže ta německá televize byla vzácným zdrojem.

Ale, africkou hudbu přece nemůžete hrát bez djembe a všech těch dalších bubnů. Jak jste si s tím poradili?

Měli jsme automatického bubeníka, ten měl deset tlačítek, a my jsme se jimi pokoušeli vytvořit africké rytmy. Ten výsledek byl docela srandovní – v průběhu koncertu jsem totiž musel ty rytmické patterny přepínat, a když mě třeba do očí bliklo světlo a omylem jsem zmáčkl jiný čudlík, tak začala úplně jiná písnička.

V době, kdy si u nás všichni stěžovali, jak těžké je prosadit se v cizině, vyjížděl Hypnotix do klubů na Západě, a později pronikl i na festivaly tak zvučných jmen jako třeba Roskilde či Rudolstadt. Jak vlastně došlo k tomu prvnímu průlomu?

Na začátku k tomu přispěl ten porevoluční kvas, lidé na Západě byli zvědaví na hudbu z Východu, a když tam navíc tancoval černoch s dreadama, tak to ty Němce šokovalo. Přispěla k tomu i shoda náhod, hráli jsme třeba jednou v Praze na Chmelnici, což byl tehdy prestižní pražský klub, a protože nás nikdo neznal, moc lidi tam nepřišlo, ale jeden z nich byl Němec, který pořádal v Bavorsku festivaly. Ten si zrovna koupil naši novou desku a mával s ní nad hlavou a byl moc rád že nás našel na koncertě. Díky němu jsme pak hráli na festivalu někde v Bavorsku na poli, kam přišli i pořadatelé z okolních klubů, a tak jsme na podzim udělali po Bavorsku šňůru. Jednoho dne nám pak řekl že v Bavorsku už pro nás nemůže nic dalšího udělat, ale že nám sehnal agenturu v Berlíně, která působila po celém Německu. Také jsme měli štěstí že jsme se seznámili s lidmi z Anglie kteří nám umožnili natočit naše první CD ve studiu pojmenovaném po Bobu Marleym. To byl team kolem On U Sound, kde působí Adrian Sherwood, který tuhle hudbu mixuje, třeba se skupinou African Headcharge.

A vy jste vlastně pro české publikum přece také pomohli objevit reggae?

Pro nás bylo reggae inspirací, ale nikdy jsme se nestali klasickým reggae bandem. Ortodoxní fanoušci reggae se nenechali zmást, ale novináři, ti když viděli černocha s dready, tak nás automaticky šoupli do reggae škatulky. Víc jsme ale inklinovali k africkým i rockovým kořenům.

Vzpomínám si že tvoje skupina mě nejvíc šokovala, když mi jednou pošta přinesla obálku s novými CD z Maroka, mezi nimiž se překvapivě objevili právě Hypnotix. Pražská kapela z Nuslí ve velmi exotické společnosti. Jak k tomu došlo?

My jsme rozesílali demonahrávky na všechny strany, a jedna z nich se přes několik lidí dostala Patu Jabbarovi, šéfovi značky Barbarity, bylo to album Bagua s Mohsinem Mortabou, a Pat je pak zařadil do svého katalogu. Díky tomu jsme třeba vyjeli na pěkný festival do Španělska.

Jako svůj nový titul jste se rozhodli vydat DVD a nikoli CD. Proč?

V Popron Music, kde jsme vydávali poslední alba, nám řekli že CD už se moc neprodávají, tak jsme tedy vymysleli DVD. Když k němu uděláme pěkný booklet, tak je těžší ho v plné kvalitě kopírovat. Na DVD ale není jen záznam z Roxy, s prostorovým zvukem, který vás vtáhne do atmosféry koncertu, ale jako bonus navíc hodina materiálu z archivu kapely a dosud nepublikované videoklipy. My bychom teď chtěli hrát víc u nás, na rozdíl od dřívějších let, kdy jsme naopak hráli hlavně v cizině. Ptala se mě paní na pracovním úřadě v Německu, kde jsme byli daňově registrováni, jestli tam nechceme trvalý pobyt, a že bychom se také měli naučit aspoň trochu německy. Řekl jsem jí, že děkujeme, a že už mažeme domů.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2009/8