Hudební perly z rajského ostrova

7. 3. 2016 | Rubriky: 2016,Články,Rock & All

Nejen pláže, ale i hudba je důležitou atrakcí Sardinie. Není to jen archaická polyfonie, ale třeba i současné umění kytarové improvizace, které loni na festivalu Respect představil Paolo Angeli. Jaké další žánry tento středomořský ostrov nabízí?

Tak například, líbezné balady s drsnými náměty o tragediích na moři. Dalším tématem je dramatická historie ostrova: vládli tu Féničané i Karthaginci, Sardinie patřila Byzanci i Janovskému království, které vlastnilo též sousední Korsiku. Námořní války ale vyčerpaly Janov do té míry, že Korsiku prodal Francii, což je vysvětlením dodnes trvajícího paradoxu: i když oba ostrovy mají jazykově nejblíž k Itálii, jen Sardinie zůstala její součástí, zatímco Korsika patří Francii. Obávaní maurští piráti, kteří decimovali pobřeží, jsou vyobrazeni na vlajkách obou ostrovů, někdy dokonce se zavázanýma očima.

Ikonou sardinských hudebních tradic je zpěvačka Elena Ledda, jedna z účinkujících vůbec prvního rudolstadtského festivalu roku 1991, kde vystoupila se skvěle vyváženým doprovodem mandolin, kytar, tamburin i typicky sardinského nástroje launeddas, což je dudám příbuzná kombinace píšťal, do nichž se ale fouká bez pomocí měchu, tedy přímo ústy.

Andrea Parodi, prorok na domácí půdě

Loni na podzim se Elena Ledda představila v poněkud odlišné roli: jako supervizorka hudební soutěže Premio Andrea Parodi, věnované odkazu jednoho z nejoblíbenějších zpěváků Sardinie, který předčasně zemřel před devíti lety. Parodi propojil místní kulturu s italskou pop music, a navíc ji posunul do světového kontextu. Nejprve se proslavil se skupinou Tazenda, s níž úspěšně propašoval sardinský dialekt do italské hitparády. V repertoáru měl například historický protestsong Procurade ‘e moderare, který vznikl v době francouzské revoluce. Říká se mu Sardinská Marseillaisa – a dnes je považován za hymnu ostrova. “Parodi chtěl proniknout ještě hlouběji do tradice, a proto odešel na sólovou dráhu,” vysvětluje neapolský kritik Ciro de Rosa. Hodně sázel na partnerství s osobnostmi, od nichž si sliboval průlom na mezinárodní scénu, k jeho hudebním partnerům patřila například izraelská zpěvačka Noa či kytarista Al Di Meola. Zemřel na vrcholu své dráhy ve věku 51 let na rakovinu, právě když natáčel s Elenou Leddou společné album Rosa Resolza, které vyšlo po jeho smrti.

Mezi vítězi předešlých ročníků soutěže, která každoročně probíhá v hlavním městě ostrova Cagliari, je několik zvučných jmen, například jazzem ovlivněná zpěvačka Flo anebo skupina Unavantaluna ze Sicílie. Letošní výběr ilustroval překvapivou diverzitu celé Itálie, vedle spisovné italštiny jste v písních slyšeli dialekty z Neapole, Kalabrie, a dokonce i oksitánštinu, středověký jazyk, který dodnes žije například v písních ze severu země. Cen se udělovalo několik, nejpřesvědčivější výkon podala Marina Mulopulos, původem z Řecka. Žije v Itálii, zpívá v obou jazycích a získala Cenu kritiky. U publika sklidila velký ohlas místní skupina Carimé se zpěvačkou Claudií Aru, odměněná cenou za umělecký výkon i aranžmá.

Překvapivé je, že vedle zpěvných hlasů dala Sardínie světu i řadu unikátních instrumentalistů – k nejznámějším patří jazzový trumpetista Paolo Fresu či saxofonista Enzo Favata, který jako jeden z mála jazzmanů natáčel se sardinským polyfonním sborem.

Zpěvy ze Země barbarů

Vnitrozemí Sardinie vyplňují – podobně jako na Korsice – pohoří. Římané kdysi nazvali tento drsný region Barbagia, Země barbarů. Po staletí to byl izolovaný kraj pastevců, vynikajících sýrů a starodávných obyčejů. Zatímco v keltských zemích se setkáváme s menhiry, na Sardinii můžeme vidět nuraghe, duté věže z balvanů, jejichž stáří se odhaduje na 3000 let. Sardinie patřila dlouho k nejzaostalejším částem západní Evropy, zdejší hory byly rájem banditů. Poslední z nich, Graziano Mesina, dodnes žije. Poté, když si odpykal celkem 40 let vězení, si otevřel cestovní kancelář a turisty provázel stezkami psanců v horách Orgosolo a před dvěma lety byl znovu zatčen kvůli drogám.

Sborová polyfonie, která se pěstuje hlavně ve vnitrozemí, a má dva kontrastující póly. Zatímco na severu se udržela hudebně vytříbená duchovní polyfonie, vnitrozemí je doménou mnohem syrovějšího světského stylu su tenore. Sólista jako jediný zpívá text, zbývající tři doprovodné hlasy se omezují na zvukomalebné slabiky. Rozdělení doprovodných hlasů podle tónové výšky má předlohu v přírodě: nejhlubší bassu je bučení vola, baryton contra zní jako bečení ovce, zvuky větru a ptactva inspirovaly nejvyšší hlas mesu oche. Repertoár sahá od milostných mutos, naboženských gosos, ukolébavek anninnias až po tance a zpívanou poesii. Traduje se, že zpěv su tenore se zrodil mezi pastevci.

Zpěváci su tenore jsou neškolení a zpívají především pro vlastní potěšení, jejich představení má tedy rysy lidového rituálu. Čtveřice stojí v půlkruhu, každý drží u ucha dlaň, která má funkci zvukové “lupy”. Pro rockové tvůrce byla před necelým půl stoletím polyfonie šokujícím objevem, Frank Zappa se s ní seznámil roku 1988 prostřednictvím svého italského promotéra, John Cale se o tři roky později podílel spolu s Hectorem Zazou na korsické fuzi Les Nouvelles Polyphonies Corses – a při té příležitosti prohlásil: “Kdybych takhle uměl zpívat, prodal bych duši ďáblu.” Roku 2005 zapsalo UNESCO zpěv su tenore na seznam Nehmotného kulturního dědictví.

Existuje nějaká spřízněnost mezi sardinskou polyfonií a neméně fascinujícími hrdelními zpěvy z Asie? Německý specialista na alikvotní vokální techniky Wolfgang Saus tvrdí, že ano: “Zpěváci ze Sardinie dokážou podobně jako v alikvotním zpěvu jisté harmonické tóny zvýraznit a tím dosáhnou zajímavé barvy hlasu. Je to ale spíš taková skrytá metoda, na rozdíl od zpěvu z Tuvy či Mongolska nevytvářejí alikvotní složky samostatnou melodii.”

Psáno pro Rock & All, 2016/2