Hudební kronika ukrajinské svobody

31. 10. 2022 | Rubriky: Články

Pokud hledáme umělce, jejichž dráha je výpovědí o ukrajinské nezávislosti, v hudbě má tuto roli Mariana Sadovská. Zpěvačka, hudební sběratelka i herečka vystoupila na Koncertech pro Ukrajinu v Brně i Praze.

Narodila se ve Lvově a má pověst silné a expresivní osobnosti, jejíž nahrávky jsou přitom docela vzácné. Není divu, Sadovská se pohybuje zcela jinudy, nežli vyšlapanými stezkami populární hudby. K jejím aktivitám patří hlasové workshopy, sběr lidových písní na Ukrajině i ve světě, a především divadlo. Jeden z jejích vzácných koncertů v Praze proběhl roku 2007 na podiu Švandova divadla v Praze, kde Sadovská vystoupila jako host Farmy v jeskyni. K nejsilnějším číslům jejího repertoáru patří Immigrant Song, zpívaná v ukrajinské angličtině o tom, jak vidí Ameriku přistěhovalec z východní Evropy. “Melodie je ze Slovenska, z rusínské vesnice Jarabina. Je to na východě u polské hranice, žijí tam i Romové. Text je inspirovaný dopisy mé matky, která žila 15 let v USA.”

Tu přinutily k exilu násilnosti v době, kdy Ukrajina získávala nezávislost. “Rozpoutal se politický boj o moc, malá občanská válka. Bojovaly proti sobě vesnice, patriarchové byli vražděni. My jsme z bezpečnostních důvodů nemohli spát doma, přátelé z pravoslavné církve z USA matce tehdy obstarali víza a letenku,” vzpomíná zpěvačka.

Své divadelní začátky absolvovala v Kyjevě, Petrohradě i Moskvě. Tam získala nabídku do experimentálního centra v toskánském městě Pontedera, které založil Jerzy Grotowski z Polska. Ten patřil spolu s americkým Living Theatre a v Londýně narozeným Peterem Brookem k nejprogresivnějším divadelním inovátorům 20. století. Další dekádu pak prožila jako jako herečka a divadelní muzikantka v zapadlé polské vísce Gardzienice, od ukrajinské hranice vzdálené zhruba stejně jako její rodný Lvov. Právě tam jeden z Grotowského kolegů, o necelou generaci mladší Wˆodzimierz Staniewski, založil “experimentální antropologické” divadlo. Jeho klíčovou ideou byla izolace od městského ruchu, jehož roli přebírá interakce s místními lidmi a jejich každodenním rytmem. Sadovská se doprovází na indické harmonium, nástroj který kdysi proslavila zpěvačka Nico. Tento snadno přenosný nástroj objevila Sadovská právě v Polsku: “Náhodou ho měli v divadle a protože jsem studovala piano, harmonium mi bylo blízké. Má měkčí zvuk než akordeon. Ukrajinská hudba je polyfonní, a když zpívám sólově, harmonium nabízí všechny ty další hlasy.” Tehdy se jí také podařila série etnomuzikologických výprav do Irska, Egypta, Brazílie, i na Kubu a Ukrajinu.

“Profesor z univerzity v Pennsylvanii mi pak navrhl, že by vydal zpěvník ukrajinských písní a přeložil ho do angličtiny. Nic takového zatím neexistovalo. Přesvědčil mě, abych si zažádala o Fullbrightovo stipendium. To byla příležitost udělat výzkum i mezi imigrantskou komunitou v USA. Po koncertech za mnou lidé chodili a vzpomínali na písně ze svých rodných ukrajinských vesnic.” V létě 2013 vystoupila Sadovská v německém městě v Rudolstadtu, na festivalu, který je díky blízkosti k našim hranicím pravidelným lákadlem i pro české fanoušky. Vzala s sebou i autentický ukrajinský ženský sbor Drevo. “Když jsme se poprvé seznámily, zpívaly pro mě celou noc, děkovaly mi, že jejich umění tím získalo nějaký smysl.”

Skladatel Šostakovič ve svých memoárech uvádí, jak Stalin nechal vyvraždit stovky ukrajinských lidových muzikantů. Mezi odborníky se vedou debaty, do jaké míry oficiální ansámbly sovětské éry znehodnotily autentické lidové kořeny. Sadovská ale tvrdí, že i když sovětská éra kulturní tradice ničila, paradoxně také pomohla venkovské kultuře přežít: “V mnoha vesnicích se tradice zpěvu udržela, protože tam měli kolchoz, Dům kultury a skupinu zpěvaček s akordeonem a písněmi o Leninovi”. K nejtemnějším bodům společné rusko-ukrajinské historie patřil Černobyl. Oficiální média havárii tajila, do pádu Sovětského svazu zbývalo ještě 5 let. Marianě bylo tehdy čtrnáct a vzpomíná, jak doma tajně poslouchali Hlas Ameriky a matka nakupovala jod. O čtvrt století později dostala nabídku vytvořit pro Kronos Quartet kompozici inspirovanou černobylskou tragedií, která pak měla premiéru v Kyjevě, New Yorku a Londýně.

I když diskografie Mariany Sadovské čítá jen 6 alb, zpěvačka za sebou má přes 30 koncertních i divadelních projektů. K posledním patří pásmo sestavené k 80. výročí jedné z nejtragičtějších událostí 2. světové války, masakru židovských obyvatel v rokli poblíž Kyjeva, jejíž název v ukrajinštině zní Babyn Jar. Sadovská nezakrývá, že mezi pachateli byli i Ukrajinci, a dodává: “Naši historii musíme přijmout jako celek, jinak riskujeme další manipulace s fakty.”

Jako muzikantka přispěla i k německé divadelní inscenaci románu Knihy Jakubovy, díky níž získala polská spisovatelka Olga Tokarczuk roku 2018 Nobelovu cenu. Sadovská žije v Kolíně nad Rýnem, jejím partnerem je divadelník André Erlen. Významným umělcem je i její otec Viktor Morozov, Mariana ho ale neznala až do svých 18 let: “Zpíval ukrajinskou poezii a texty, které byly zakázané, proto ho vyhodili z univerzity.” V době perestrojky byl pak zakládajícím členem politického kabaretu Ne Zhurys, Neměj strach, dnes patří k předním ukrajinským překladatelům i písničkářům.

Psáno pro Aktualne.cz, 2022