Hudba na Radiožurnálu
2. 12. 2011 | Rubriky: Články
Mainstreamové stanice Českého rozhlasu dokumentují svůj úspěch sledovaností, měřitelnou statistickými daty. Ale stejně měřitelný je i jiný faktor, trvalá újma masového vkusu. Tato data jsou ale k dispozici po časové prodlevě, když už je pozdě. Pro ilustraci se na téma podívejme v širším kontextu.
V posledních deseti letech výrazně stoupá role kultury a hudby coby exportního artiklu, výsledky se promítají do turismu i obecného kreditu dané země. Vývoz francouzské kultury podporuje Francouzský institut v Praze, podobně pracuje British Council. Novinkou je, že obdobný export office má dnes téměř každá evropská země, včetně těch rozlohou či populací tak malých jako je Finsko či Holandsko, jsou tam každoročně pořádány showcasové festivaly, pořadatelé hradí pozvaným zahraničním festivalovým organizátorům či novinářům i cestovní náklady .
Do jaké míry se může hudba podílet na ekonomice ukazují například čísla z Andalusie, kde hudební průmysl spojený s flamencem má roční obrat téměř 10 milionu Eur (zdroj: Angel Romero
Neexistence hudebního export office u nás není dána jen zcela evidentním nedostatkem financí, či přesněji řečeno, tím že kultura nemá při tvorbě rozpočtu místo jaké zasluhuje. Ve hře je ještě další důvod: za poslední 2 dekády se hudební scéna ve zmíněném Finsku či Holandsku natolik vyprofilovala, že je velmi atraktivní i pro cizince, jak díky místním hudebním tradicím, tak i díky stylům které přinesli imigranti. Pokud se o něco podobného snažili muzikanti v Česku, museli se smířit s naprostým nezájmem velkých gramofonových firem, i se stejným nezájmem rozhlasových stanic, s výjimkou izolovaných případů jako Vltava či Radio 1. Vidím to jako selhání ostatních kanálů veřejnoprávního rozhlasu, které by měly už z podstaty své činnosti kulturu – včetně domácí tvorby – podporovat.
Dobře vím, že hudební profil veřejnoprávní stanice musí řešit dilema: i když poslouchanost a i konkurenceschopnost komerčním rádiím by teoreticky neměla být prioritou, pokud lidé stanici přestanou poslouchat, tak si veřejnost bude právem klást otázky, proč ji financovat. Nicméně si myslím, že v programu jsou velké rezervy. I v době totality měl Československý rozhlas hudebně tak svěží pořad jako Houpačka. Samozřejmě, lze argumentovat že tehdy nebyla konkurence komerčních stanic. Šlo o riskantní ale dobře připravený dramaturgický krok správným směrem. Pokud takový krok neučiníme a programovou strukturu zafixujeme do stávajícího statutu quo, vytvoříme začarovaný kruh, jehož výsledkem je naprostý úpadek masového vkusu, který dokumentují výsledky Zlatých slavíků i Andělů, i znechucenost s hudební náplní ze strany těch vnímavějších posluchačů, rozpolcení národa, reflektované diskusemi na Internetu. Tato rozpolcenost jistě není dobrou vizitkou veřejnoprávní stanice.
Hlasy nespokojených se množí, tentokrát nemyslím bývalé a ukřivděné pophvězdy, ale tvůrčí hudebníky nastupující generace. Zrovna tuto neděli bude v Praze křtít album skupina, jejíž tisková zpráva má v nadpisu smutné konstatování: Děsí mě strašidelná česká pop-music.
Obhájci statutu quo argumentují právě tímto začarovaným kruhem, ale upřímně řečeno, oni ho pomáhali vytvořit. V diskusích se objevuje zcela adresná kritika, že jedním z viníků otřesného vkusu našeho národa je přílišná fixace hudebního programu českých stanic na úzký okruh skladeb – jak komerčních tak i veřejnoprávního mainstreamu.
Obhájci statutu quo často uvádějí jako srovnání zahraniční stanice, které mají podobnou roli, konkrétně BBC Radio 1 a 2, ale skutečnosti je jiná. Na webu BBC se dočteme, že Radio 1 se zaměřuje v denních hodinách na současný pop a hudbu z hitparád, ale po 7 h večer nastoupí taneční elektronika, hip hop, rock a alternativa. Podobná situace je na Radio 2, které směřuje více k easy listening, a tedy je bližší ČRo 2, ale tuto náplň v aktuálním programu vystřídá večer folk, roots, akustická hudba, Amy Winehouse. Samozřejmě že jako bonus vedle toho existuje specializovaná stanice Radio 1Xtra která vysílá na internetu.
Poučme se v tom, že zde zmíněné žánry jsou natolik součástí dnešního světa a dnešního mainstreamu, že nesmí být vytěsňovány jen do kanálu, který slouží umělecké hudbě či na internetová rádia, a že internernetová radia nabídku jen rozšiřují. Mimochodem, právě na BBC Radiu 1 vysílal léta jeden z nejznámějších DJů světa, John Peel.
Co se selektoru týče, osobně nepatřím k těm kdo ho démonizují, samozřejmě za podmínek, že je používán kvalifikovaným způsobem, má tedy patřičně pestrou a širokou náplň a v případě potřeby – třeba konkrétně hosta ve studiu – umožňuje zcela individuální volbu. Reakce posluchačů i hostů a údaj vedení Radiožurnálu že současný playlist má 891 skladeb ukazuje že tyto podmínky nejsou splněny. Jen pro ilustraci, 800 skladeb v selektoru odpovídá jednomu menšímu kufříku CDček, které si DJ nosí na večerní party – a nikoli na 24 hodinovou štaci 7 x za týden. Jedna velmi důležitá okolnost se v dosavadních diskusích zatím neobjevila. selektor je velmi flexibilní software, s kapacitou desetitisíců skladeb. Pokud se stanice tedy samovolně rozhodne tu kapacitu snížit na několik stovek, nevyhnutelně tím vyvolává otázky, komu to slouží? Posluchačům jistě ne, ale pro těch pár tuctů šťastných vydavatelů, autorů či umělců je to hodně dobrá výhra v loterii.
Druhý diskutabilním bodem je podmínka že nové písně jsou do selektoru přidávány na základě průzkumu mezi vybraným vzorkem posluchačů. Rád bych vznesl dotaz: s jakým vzorkem populace? Jedná se o zcela náhodné vzorky kde jsou tedy statisticky zahrnuti i ti co už Čro přestali poslouchat z důvodu podbízivosti? Anebo se jedná o předdefinované vzorky mainstreamových posluchačů a vkus těch vnímavějších je diskriminován? A navíc, zkušený rozhlasový redaktor přece dokáže na základě průzkumu playlist expandovat, a tvůrčím způsobem se spolupodílet na vytváření vkusu.
Věřím, že tyto sporné body lze zkorigovat celkem snadno, ale obávám se že skutečná náprava vyžaduje zásah do samotné koncepce vysílání. Že je tento zásah na místě, potvrzují tyto dva body z Kodexu Českého rozhlasu.
Kodex Českého rozhlasu
2.3 Každé programové rozhodnuti s výjimkou programových rozhodnutí, která se vztahují k vysílání pro menšiny a k vysílání menšinových žánrů, musí přihlédnout k výsledkům takto prováděných reprezentativních výzkumů, přičemž se ovšem uplatňuje výrazně odlišný způsob v zadávání a vyhodnocování dostupných dat oproti provozovatelům rozhlasového vysílání s licencí, a to především zacílením na kvalitativní ukazatele. Uvedené pravidlo však nebrání tvůrčím experimentům, jejichž cílem je vyzkoušet nebo probudit zájem o určitý žánr nebo způsob zpracování pořadu nebo o témata, a nebrání tomu, aby Český rozhlas sledoval, vytvářel a uchovával i tvorbu, která plně nekoresponduje s momentálními společenskými preferencemi.
2.4 Český rozhlas usiluje o to, aby maximum posluchačů našlo v rozhlasovém vysílání témata, která je zajímají. Z celku svého programu nevylučuje žádnou skupinu obyvatel nebo téma takové skupině vlastní. Současně však ve své programové skladbě klade i důraz na čas pro menšinové žánry a témata, která ostatní provozovatelé rozhlasového vysílání v České republice ve svém programu nenabízejí buď vůbec, anebo jen v omezené míře.
Plná verze Kodexu je zde http://www.rozhlas.cz/rada/legislativa/_zprava/kodex-ceskeho-rozh lasu–789056
Další čtení
Jan Burian: Otevřený dopis Radě Českého rozhlasu
Jaroslav Hutka – Neviditelný Pepa
Reportáž z debaty iDnes.cz
Reportáž z debaty – Musicserver
