Hudba divokého východu IX

31. 8. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI

S basistou Muszikáse Dánielem Hamarem o Transylvánii a totalitním terroru

“Márta Sebestyén mě vzala koncem 70. let na svatbu do Transylvánie,” píše Simon Broughton v maďarské kapitole hudební encyklopedie Rough Guide to World Music. “Vlakem jsme jeli přes noc, pak několika autobusy a nakonec jsme se doplahočili do vesničky v Karpatech. Spousta bahna, slivovice i divoké hudby hrané na otlučené nástroje. Velmi vzrušující, zvláště proto, že jsme ilegálně bydleli u venkovanů v soukromí a obávali se Ceau­escovy policie Securitas.

Vesničky v rumunské Transylvánii s maďarským i romským obyvatelstvem se pro muzikanty z Maďarska staly podobným zdrojem inspirace jako u nás Horňácko. S tím rozdílem, že cestovat tam vyžadovalo mnohem víc odvahy. Dániel Hamar, basista skupiny Muzsikás, patřil k první generaci hráčů, kteří se do Rumunska jezdili učit od venkovských hudebních mistrů.

U čeho jste vlastně jako hudebník začal?

Bylo mi 21 let, hrál jsem v orchestru klasiku na kontrabas, a v životě jsem neslyšel skutečnou maďarskou lidovou hudbu. V budapešťských restauracích sice hrály stovky romských muzikantů, ale jejich hudba neměla nic společného s tradiční hudbou. Musíme rozlišovat mezi komponovanou romantickou hudbou inspirovanou folklorem, a autentickou lidovou hudbou.

A navíc, ta hudební tradice přežívá spíš mezi maďarskými menšinami za hranicemi Maďarska, nežli v Panonské nížině na maďarském území.

Ano, je to způsobené tím, že právě v těch odlehlých lokalitách přetrval venkovský způsob života mnohem déle. V horském terénu je to z vesnice do města daleko. Druhý faktor je, že po první světové válce připadla velká část historického maďarského území jiným zemím, v nichž se někdy totalita spojovala s nacionalismem. Oficiální politikou Rumunska bylo proměnit všechny obyvatele v Rumuny, vymazat lokální a zvláště maďarskou kulturu. Jedna z cest jak čelit tomuto útlaku bylo identifikovat se s kořeny a hudbou. A ta byla úplně jiná než co hrály cikánské kapely z budapešťských kaváren. I když technicky to byli zdatní hráči, nehráli to, co mě zajímalo. Hráli pro městské lidi, kteří mají úplně jiné zájmy než lidé z vesnice. Ti vyžadují hudbu, při které mohou tančit tak, jak jsou oni zvyklí, i když i tam ji hrály cikánské kapely.

–Krátký smyčec a rychlé pohyby–

Proč jste vlastně poprvé vycestoval do Transylvánie?

Tamní hudbu jsem znal z nahrávek, a dlouho jsem nemohl přijít na to, jak dokážou z basy dostat tak silné zvuky. Jak to dělají? Abych to zjistil musel jsem se tedy vydat do Transylvánie. Sledoval jsem, jak hrají na svatbě, a příští ráno jsem navštívil místního basistu, abych se naučil rytmy. Tehdy jsem zjistil, že musím zapomenout všechno, co jsem se jako klasicky vzdělaný hráč naučil, a musím začít znovu od začátku.

V čem je tedy ten hlavní trik?

Jde o to, že muzikanti z vesnice mají úplně jiné priority než hráči klasiky. Ta základní věc společná všem lidovým hráčům je, jak zahrát účinné a hlasité tóny tak, aby to člověka po čtvrt hodině nevyčerpalo. Hráč na svatbě musí vydržet třeba 20 hodin v jednom tahu. Mnohé zvuky či techniky používané v lidové hudbě jsou v klasice považovány za ošklivé a proto zakázané. Ale v lidové hudbě mají velmi účinnou rytmickou roli. Krátký smyčec, struny ze střev a ne z kovu, hodně kalafuny a rychlé pohyby, které na první pohled vypadají jednoduše, ale když jsem se je učil, zjistil jsem že jsou docela komplikované a nějakou dobu mi trvalo, než jsem se je naučil. Okamžitě jsem se do transylvánské hudby zamiloval. Byla tak silná, šla přímo do srdce, bylo to stejné, jako když jsem jako dítě slyšel poprvé Beatles. Došlo mi, že tohle je přece úplně jiná hudba než co se hraje v kavárnách.

Kde k téhle iniciaci došlo?

Ve vesnici Szék/Sic, která leží uprostřed Transylvánie, v regionu Mez‹ség/Câmpia Transilvaniei, severně od Koloszváru/Cluje. Žijí tam jak Maďaři tak i Rumuni, proto uvádím maďarská i rumunská jména. A navíc tam jsou i Romové. Ty tři kultury vytvářejí bohaté hudební spektrum. Hudba té oblast byla objevena relativně pozdě, Bartók ani Kodály se jí věnovali jen málo, báli se, že tamní hudba je až příliš promíchaná a že tam nenajdou čisté maďarské kořeny.

— Masová vražda kultury —

Neměli jste problémy s policií, Ceausescovou diktaturou?

Když jsem tam jel poprvé, žádné problémy ještě neexistovaly. Ale pak útlak rok od roku stoupal. Při mé další cestě v roce 1974 nesměli cizinci bydlet v soukromí, takže když jsem přišel do nějaké opuštěné vesnice, musel jsem se ubytovat v hotelu, který byl velmi daleko, ale v praxi to stejně fungovalo tak, že jsem spal ve dne, a v noci jsem chodil na svatební oslavy. Každopádně, největší problém měli místní, dost často je policie zbila, a také bylo riskantní přes hranice převážet magnetofony a nahrávky.

Skoro jako kdyby tam vládl Taliban?

Skutečně to byla hrůza. Několik let poté přituhlo ještě víc. Ceausescu usiloval o vylidnění vesnic, všichni z venkova měli být přesunuti do paneláků do měst. Masová vražda kultury, která byla naopak pro Rumunsko tím největším bohatstvím.

Dalo se proti téhle zvůli nějak protestovat?

Když jsme byli na turné v Anglii, BBC mě požádala o interview, a já jsem se této kauze samozřejmě věnoval. Podrobně jsem mluvil o Ceausescově politice, apeloval jsem na veřejnost, že proti tomu se něco musí dělat. Mělo to odezvu, britská diplomacie skutečně vyvinula aktivitu. Vůči neústupným diktaturám bývají ale takové akce spíš kontraproduktivní. Rumunská vláda zareagovala velmi podrážděně, a když jsme pak hráli v Norimberku na festivalu Bardentreffen, mohlo to být tak 1982 či o rok později, přišel za mnou jakýsi muž v civilu. Byl to příslušník rumunské tajné policie a dal mi dobře míněnou radu, abych do Rumunska už nejezdil. Poslechl jsem ho, a do Rumunska jsem se vydal až po Ceausescově krvavém pádu, na přelomu let 1989/90, za dramatických okolností s transportem humanitární pomocí.

Ten zákaz bydlet v soukromí byl vyhlášen kvůli maďarským hudebníkům?

Nejen kvůli nim. V Maďarsku se tehdy ujal trend, že mladí lidé jezdili do Transylvánie navazovat přátelské kontakty, které byly značně neoficiální, a toho se rumunské autority bály. Platil tam dvojí standart: když se třeba francouzský turista ubytoval v soukromí v rumunské vesnici, což bylo v té době díky jazykové spřízněnosti také časté – tak se to tolerovalo. Ale Maďar v maďarské vesnici si říkal o malér.

Jak ten útlak prožívaly maďarské menšiny?

Nejhůře na tom byli lidé z vesnic, které byly čistě maďarské, a mluvilo se v nich tedy jenom maďarsky. Když šel v Rumunsku mladý člověk na vojnu, odveleli ho na úplně opačný konec země, a tito Maďaři se tedy dostali do prostředí, kde se mluvilo jen rumunsky. Takže muži se naučili rumunsky většinou na vojně, ale mnohé ženy v životě rumunsky nemluvily ani slovo, i když žily v Rumunsku. Jediný Rumun v takové vesnici byl policajt, který mluvil maďarsky. Takže pro tyhle Maďary jsme byli hosté ze země jejich snů. S nimi bylo velmi snadné se spřátelit. Když jsem jim řekl, že jsem přijel z Budapešti, byli vřelí, pohostinní a srdeční. Většina z nich v Maďarsku nikdy nebyla, a pokud ano, cesta přes hranici pro ně byla krušná, člověk nikdy nevěděl, co se mu přihodí. Někdy pasoví úředníci nechali cestující čekat hodiny, jen proto aby jim tu cestu co nejvíc znepříjemnili. Docházelo k tomu i když jste cestovali vlakem, vlak během té šikany ujel a museli jste pokračovat dalším. A když tohle mučení přežili a na maďarské straně jim průvodčí v maďarštině kontroloval lístky, tak se rozplakali. To, že se jich průvodčí jen zeptal na lístek v maďarštině, brali jako odměnu. Takže, je snadno pochopitelné, že za těchto podmínek pro ně byla hudba cestou k přežití.

Jak jste se těm muzikantům odměňovali?

Tak poprvé jsme se logicky rozhodli vozit jim muzikantské potřeby: struny, kalafunu. O dva roky později, když jsme se jich zeptali, co máme přivést, tak říkali: olej, cukr, běžné potřeby, které si tnemohli koupit v obchodě, protože v Rumunsku tehdy začínala bída. Kdežto o deset let dříve mylo Maďarsko a Rumunsko na stejné úrovni.

Zatím jsme mluvili jen o hudbě, ale tím druhým důležitým elementem na koncertech Muzsikáse je tanec, na podiu je dost často vedle muzikantů ještě taneční pár, a mnoha neznalým divákům to přijde jako exotická dekorace.

To má ale naopak zcela přesný důvod. Doprovod k tanci je prvořadou rolí hudby, kterou hrajeme. Nestačí ale aby byla jen rytmická, muzikanti musí být navíc s těmi tanečníky propojeni. Takže, na taneční zábavě v Transylvánii bylo před hudebníky vyhrazené místo, na kterém se střídaly taneční páry. A kapela byla vždy s tímto vyvoleným párem v kontaktu. Hudebníci přitom účelově měnili tempo i melodii, pokud se před nimi zrovna ocitl pár, o němž věděli, že má jistou melodii v oblibě. Když jsem tohle viděl poprvé, tu obrovskou kvalitu hráčů i úroveň jejich vystupování, přepadla mě závist. To jejich souznění s publikem mi přišlo naprosto žasné a geniální.

Vzpomínáte si na nějaký příklad?

Chtěl jsem na vlastní kůži poznat autentickou svatbu, kde by mimo mě nebyli žádní další cizinci. Měl jsem v jedné vesnici u Széku přítele, a jeho dcera, bylo jí pouhých 16, se vdávala. Pozvali mě. Svému hostiteli jsem ale řekl: Neberte mě jako hosta, chci tu být jako člen rodiny, chci vám pomáhat, pracovat, dělat všechno jako vy. A byla to skutečně velká fuška. Zvláště poslední z těch pěti dní, které příprava zabrala. Postavit velký stan, zabít 5 prasat a dvě telata, dvě stě slepic. Připravit jídlo pro tři sta hostí, to byla práce pro ženy. Několik dní nespaly, nedokázaly se už udržet na nohou. A večer se začalo tancovat, což trvalo až do čtyř hodin do rána. Ptal sem se jich, jak to dokázaly. “Nedokážeme se postavit na nohy, ale tancovat můžeme,” odpověděly.

Co se na takové svatbě pije??

To bylo v té studenější části Transylvánie, kde není víno, takže se pila slivovice a pivo. Pivo z hospody, slivovice domácí. Pít bylo nutné ze společenských důvodů, ale člověk se musel hlídat, aby se neopil a nestal se terčem posměchu. Ale pomáhal tanec, člověk ten alkohol vytancoval, a díky pití také člověk snáze přemohl únavu. Někdy to trvalo 30 hodin. Tancovačka začala v sobotu odpoledne a trvala přes celou neděli až do pondělního rána.

Z článku v UNI, 2009/7