Hrdelní zpěv kořeněný elektřinou

2. 8. 2021 | Rubriky: 2021,Články,Harmonie

V centru Asie leží Tuva, země známá trojúhelníkovými známkami a hrdelním zpěvem. Zatím co tradiční hudbu regionu reprezentuje světově známá skupina Huun Huur Tu, Albert Kuvezin obratně balancuje mezi staletými tradicemi, punk-rockem a elektronikou, díky čemuž si jeho skupina Yat-Kha vysloužila označení Pogues dálného Východu.

Západní myšlení poznamenaly nejen mimoevropské duchovní proudy jako jóga, buddhismus či šamanismus, ale též unikátní hudební discipliny. Vokální technika zvaná hrdelní zpěv inspirovala před půl stoletím Davida Hykese k založení sboru Harmonic Choir a vzbudila dodnes trvající zájem o alikvotní zpěv. I když oba termíny, hrdelní i alikvotní, bývají zaměňovány, nejsou totéž a liší se kontextem i estetikou. “K hrdelnímu zpěvu potřebujete silný hrudník, robustní postavu, proto zde vynikají muži. Jiná situace je v alikvotním či harmonickém zpěvu, což je varianta praktikovaná na Západě, která si od nás vypůjčila jen některé z metod, například ústa ve funkci rezonanční dutiny. Dobrý hrdelní zpěvák dokáže vyloudit řev divokého zvířete i tóny jako vítr, který vibruje telefonními dráty,” říká muzikoložka Zoja Kyrgyz z Mezinárodního centra hrdelního zpěvu khöömei při Ministerstvu kultury Tuvy.

Fenomén vzbudil značně kuriozní hypotézy. Vědci, kteří přišli to Tuvy zkoumat anatomii místních zpěváků zjistili, že jejich hlasivky jsou naprosto normální a že trik je v něčem jiném. Při výdechu se hrtan ve dvou místech zúží. Jeden tón vzniká normálně v hlasivkách, druhý tak, že příklopka hrtanu výrazně zúží průchod vzduchu. Pak už je to prý docela jednoduché: zpěvák přesunuje jazyk po patře, čímž mění rezonanční vlastnosti úst a ovlivňuje tak svrchní harmonické tóny.

Tuva je odlehlá země v centru Asie bez leteckého a železničního spojení, která je dnes součástí Ruské federace. Mezi obyvateli ještě donedávna převažovali kočovníci, hlavní město Kyzyl vzniklo zhruba před sto lety, žije zde třetina z celkem 300 000 obyvatel země. Pramení tu sibiřský veletok Jenisej. Na jeho břehu, poblíž centra Kyzylu, stojí kamenný obelisk, vyznačující zeměpisný střed Asie.

Za éry Sovětského svazu patřila Tuva k těm nejizolovanějším částem světa, cizincům byl vstup přísně zakázán. K osobnostem, které tehdy Tuva zaujala, patřil americký fyzik a držitel Nobelovy ceny Richard Feynman. Ten objevil Tuvu v době, kdy svět ještě nic netušil o hrdelním zpěvu, ale mezi filatelisty byla známá svými trojúhelníkovými známkami. Přes deset let čekal na specielní propustku, kterou získal bohužel až v době perestrojky těsně před smrtí. Jako jeden z prvních západních hudebníků vyjel do Tuvy po pádu železné opony kalifornský bluesman Paul Pena. Ten zaslechl hrdelní zpěv na krátkovlnném vysílání Radia Moskva. Přátelil se s tuvinským zpěvákem a hudebním pedagogem Kongar-Ool Ondarem, a roku 1995 získal v Kyzylu první místo na mezinárodní soutěži ve zpěvu khöömei, což zachycuje film Genghis Blues, Džingischánovo blues.

V srpnu roku 1990 pozvali Briana Ena do poroty festivalu Hlas Asie v Almaty v Kazachstánu. Eno ale právě točil s Johnem Calem album Wrong Way Up, a tak se omluvil a poslal alespoň cenu, ;která byla pak jeho jménem předána získal ji tehdy ještě neznámý Albert Kuvezin. Eno účastníkům festivalu věnoval také poselství, které končilo slovy: “Pro západního posluchače je Sovětská Asie daleko větším tajemstvím, než ta nejtemnější Afrika. Proto mě mrzí, že jsem festival nemohl navštívit osobně, ale budu se těšit, až uslyším nahrávky, uvidím videa a budu se učit písničky z vašeho světa.”

Když brzy poté přijel Albert Kuvezin do Berlína na svůj první koncert na Západě, jeho hudbu popisoval festivalový bulletin jako “předkřesťanskou a postkomunistickou”. Skutečně šlo o spojení absolutních protikladů. Kuvezin měl vzezření asijského Indiána, vydával bohatou škálu tónů od hrdelních zvuků až po éterické hvízdání a představoval tu přírodní, předkřesťanskou složku. Syntetickými tóny, které patřily do zcela jiného světa, ho doprovázel klávesový hráč v hrozivé masce. Řadu z těch, kdo s nepochopením odcházeli, neprovokovala ani tak kombinace protikladů, jako spíš samotná intenzita a pronikavost zážitku.

S jakou hudbou jste vyrůstal?

S úplně jinačí než hraju – tedy s hudbou, kterou vysílala sovětská televize a rozhlas a která byla oficiálně povolena komunistickou stranou. Někdy to byla hudba “třetího světa”, kterou na Západě přejmenovali na world music, později jako teenager jsme si s přáteli vyměňovali nahrané pásky, a když mi bylo 17, tak jsem v Kyzylu na umělecké škole objevil klasiku. Stále miluji Beethovena, Čajkovského, Musorgského, Borodina, Brahmse, Šostakoviče.

Pamatujete si, když jste poprvé slyšel rock?

Když jsem byl kluk a moji starší bratranci hráli kazety s různými nahrávkami z Británie. Jeden měl dokonce malou vinylovou desku s Mamas And Papas, kterou vydala Melodia, což byla v SSSR jediná nahrávací společnost.

A hrdelní zpěv?

Jako dítě, stejně jako tradiční písně. Od příbuzných. Na koncertech či v rádiu jen velmi zřídka.

Hrdelní zpěv má několik podkategorií, které z nich praktikujete v Tuvě?

Khöömei je obecné označení. Kargyraa zní jako hluboký řev. Borbannayr připomíná zvuk oblázků hozených do vody. Sygyt je v nejvyšším rejstříku, zní jako zpěv orla, flétna nebo píšťalka. Ale existuje ještě jemnější dělení s dalšími podkategoriemi.

Je možné se to naučit jako dítě? Vzpomínám si na festival na Sibiři severně od Tuvy, vystoupil tam asi sedmiletý syn jednoho z mistrů této discipliny, Kongar-Ool Ondara, je to běžné?

Není, jedině když vyrůstáte v rodině někoho, kdo to ovládá.

Kdo byl váš učitel? A máte nějaké studenty?

Já neprošel žádným specializovaným školením a neprohlašuju o sobě, že jsem “khöömeji”, tedy mistrovský hrdelní zpěvák. Ale když jsem hrál s různými ansámbly v Tuvinské státní filharmonii, často jsem poslouchal sólisty a snažil se to po nich opakovat, vždy mě navedli na správnou cestu. Byl mezi nimi třeba i mezinárodně dobře známý Boris Mongush. Sám jsem pak vedl několik workshopů, což přitáhlo řadu z účastníků k hlubšímu zájmu o Tuvu. Takže, studenty nemám, ale následníky ano.

Co je pro vás world music, v perspektivě z centra Asie? Vzpomínám si, když jste se skupinou Yat Kha obdržel BBC World Music Award, tvrdil jste, že to jsou Led Zeppelin.

A myslím si to dodnes! Led Zeppelin patřili k prvním v žánru. World Music je hudba moderního světa, silně spojená s lokálními kořeny. Zároveň ji můžete zcela svobodně zaranžovat, ale musí si zachovat pravdivost. Jinak se jedná prázdnou spekulaci. Takže ruské kapely hrající irskou hudbu podle mě world music nejsou.

Syrové vokální barvy hrdelního zpěvu ale dobře fungují v kontextu heavy metalu, několikrát jsem tohle spojení slyšel na festivalech na Sibiři. Není v tom ukrytý potenciál?

Ano, taky jsem to mnohokrát zkoušel, na koncertech i v nahrávkách. Koncem 80. let, kdy jsem žil ve Sverdlovsku, poté počátkem 90. let v Moskvě na metalovém festivalu. Později s kapelami Purified In Blood z Norska, Amorphis z Finska, a s americkým producentem Marcem Ursellim, nedávno s několika ruskými kapelami. A se skupinou Hartyga, od nás, z Kyzylu. Produkoval jsem jejich debutové album Agitator a jejich bubeník a basista teď hrají se mnou.

Vůbec první zmínka o vás pochází z roku 1990, když jste vystoupil na festivalu Hlas Asie v Almaty v Kazachstánu, kam byla přizvána mezinárodní porota. Zatímco zahraniční odborníci chtěli dát cenu vám, místní úředníci preferovali folklorní ansámbl v krojích. Co se vlastně stalo?

Ten konflikt nakonec přerostl ve skandál, urovnalo se to tím, že porota vydala tiskové prohlášení a předala mi zvláštní cenu Briana Ena. Členem mezinárodní poroty byl například americký producent Joe Boyd, který mi vše dodatečně potvrdil. Eno byl pozván, ale nemohl přijet, na festivalu ho zastupovala jeho manželka a manažerka Anthea.

Co poslouchá mládež v Tuvě?

Místní, mezinárodní i ruský pop, ale stoupá zájem o rock, jazz i klasiku.

Termín hrdelní zpěv, gorlovoje pjenie, zavedl jako první ruský folklorista Jevgenij Vladimirovič Gippius v roce 1927. Existují nějaké starší archivní zdroje?

Už v druhé polovině 19. století dělali v Tuvě výzkum dva slavní turkologové, Radlov a Katanov. A další prameny našel můj japonský kolega v archívech v Pekingu, ze 16. a 17. století. Tuva byla jak víte dříve součástí Číny a Mongolska.

Změnil se hrdelní zpěv během posledních desetiletí?

Mizí ten tradiční způsob, přibývá experimentů. Někdy to hraničí až se sportem či cirkusem.

Filmové záběry ukazují, že části obličeje i krku zpěváků jsou pod značným napětím, nejsou s hrdelním zpěvem spojeny extremní fyzické nároky?

Na počátku cítíte řezání v krku, ale to po nějaké praxi zmizí. Také se musíte naučit dýchat, jinak můžete cítit lehké závratě. U které podkategorie začnete je vaše volba, ale pro většinu začátečníků je to kargyraa.

K hrdelnímu zpěvu jako národní tradici se hlásí pět regionů: Burjatsko, Altaj, Tuva, Mongolsko a Tibet. Existuje mezi nimi nějaká hierarchie?

Sbory tibetských mnichů nejsou totéž jako hrdelní zpěv, i když připomínají kargyraa. Hierarchie je spíš politická než hudební záležitost. Ale v posledních dekádách byli nejaktivnější právě umělci z Tuvy, a díky jejich nahrávkám, koncertům i workshopům se náš způsob zpěvu nejvíc rozšířil do světa.

Existují nějaké vazby mezi hrdelním zpěvem a šamanismem? Máte písně, které jsou povoleny pouze ve spirituálním kontextu?

Obojí – tedy zpěv i šamanismus – je v Tuvě propojen s přírodou. Podle šamanů je každá kategorie hrdelního zpěvu spojena s konkrétními přírodními duchy, ale já mezi zpěvem a šamanismem přímé propojení nevidím. Samozřejmě, určitý repertoár je povolen jen v rituálním kontextu, ale to jsou spíš modlitby než písně.

Před 3 roky jsme zažili trend úspěšných mongolských operních pěvců, jako například Ariunbaatar Ganbaatar. Sehrála tu nějakou roli praxe z hrdelního zpěvu?

Přímý vliv tam není, techniky jsou odlišné, ale khöömei určitě posílí hlasivky.

Na jaře máte turné v Rusku, jak to probíhá?

Situace se pomalu zlepšuje, některá omezení včetně živých koncertů už neplatí, probíhá očkování, na turé prezentujeme naše nové album.

Držíte se tedy dosavadní koncepce rockové kapely s tradičními nástroji a hrdelním zpěvem?
.
Noví členové jsou mnohem mladší než já, hrají power rock, ale jsou otevření všem žánrům. Používáme igil, morin hoor, což jsou lidové smyčcové nástroje, někdy hrajeme akusticky a proměníme se ve folkovou kapelu. Někdy používáme etnické perkuse, jako šamanský buben, kopyta, tibetské zvony, a samozřejmě brumli, která je základem mnoha středoasijských a sibiřských žánrů.

Psáno pro časopis Harmonie, 2021/5