Grammy pro pana ministra

1. 4. 2006 | Rubriky: 2006,Články,Rock & Pop

Dráha 64letého veterána brazilské hudby Gilberta Gila svádí k laciným paralelám. Podobné osudy sdíleli (a někdy i stejné písně zpívali) John Lennon, Bob Marley a dokonce i náš Karel Kryl. Gil-hudebník je stylově nezařaditelný, ale svými názory patří naopak zcela jednoznačně do pytle s nálepkou “liberál a snílek”: “Po minulosti se mi nestýská – ale přesto občas sám sebe testuji v tom, jestli jsem ještě hippie.”

Narodil se poblíž přístavu Salvador de Bahia, který leží kousek pod rovníkem, a když se přestěhoval do vnitrozemského Sao Paola, otestoval ayahuascu, halucinogenní bylinu amazonských šamanů. Zážitek má v paměti i po 40 letech: “Pomohlo mi to stát se tím, kým jsem dnes. Stejně jako hudba.”

Gil patří ke stejné generaci jako Beatles – ale v téže době, kdy anglosaský svět ovládli hippies a květiny, se v Brazílii dostala k moci vojenská junta. V době Woodstocku nechali plukovníci Gila zatknout a deportovat do exilu: “Šli po mě jen proto, že jsem byl odlišný, nevypočitatelný, odvážný a tedy nebezpečný.” Hudební i společenská revolta 60. let získala v Brazílii specifické rysy: jmenovala se Tropicália, a svojí žánrovou všežravostí navazovala na “umělecký kanibalismus”, který byl brazilskou paralelou evropského dadaismu.

Gil po svém vyhoštění strávil (spolu se svým vrstvevníkem Caetanem Velosem) dva roky v Anglii: “Byla to éra swingujícího Londýna, k němuž patřili Rolling Stones i Pink Floyd. Co dělali, mělo velmi blízko k myšlenkám Tropicálie, s tím rozdílem, že v Brazílii nám to zakázali. Proces, jímž jsem tehdy procházel, se v Londýně urychlil. Myšlenky hippies změnily můj pohled na svět, umění vycházet s jinými lidmi, i to jak se dívat na lásku a na smrt. Hluboce mě to ovlivnilo. Hippies měli jiné priority než tradiční západní společnost.”

Poslouchat Gilovy “mladické prohřešky” s dnešním odstupem je ale přece jen jiné než se vracet ke starým Beatles. Vedle dobového zabarvení totiž nabízejí i posun. Gil skládal jemné karikatury, které se od rutinních coververzí liší nadhledem a citovou vřelostí, a dnes je možná jediným zpěvákem, který dokáže zpívat Lennonovo Imagine, aniž by uklouzl do falešného pathosu. Gil je ale také lexikonem brazilských stylů: v žilách má černošskou krev, jeho rodný kraj Bahia patří k hudebně nejvýbušnějším místům jižní Ameriky.

Roku 1987, dva roky po pádu junty, začal Gil paralelní kariéru politika: v Salavadoru se stal radním, pracoval jako tajemník pro kulturu a vzdělání, a roku 2002 si jej nově zvolený prezident Lula vybral jako ministra kultury. Těsně předtím ještě stihl Kingstonu na Jamajce natočit album Kaya N’Gan Daya, které je poklonou Bobu Marleymu a zároveň zřejmě jedinou nahrávkou na světě, na níž vládní úředník zpívá oslavné písně na indické konopí. Gilovy krátké dreadlocky tehdy získaly politický obsah, demonstrují totiž ministrovu sounáležitost s černošskou populací.

Ministerské povinnosti Gilovi sice znemožnily trávit dlouhé dny v nahrávacím studiu, ale nezabránily mu ve vystupování. Ke šňůrám přibyly i trochu atypické koncerty. Na podzim 2003 dostal pozvání do newyorského sídla OSN na koncert k uctění obětí útoku v Bagdadu. Na conga ho tehdy doprovázel Kofi Annan.

Jeho poslední album Eletracústico, které letos získalo Grammy, vzniklo na koncertě v Rio de Janeiro a obsahuje skladby od 60. let až po nedávnou minulost, včetně Gilovy parafráze Chuck Berry Fields Forever, coververze Yesterday, i autorských evergreenů. Album uzavírá slavná Gilova skladba z roku 1967 Soy loco por ti, América, oslava Latinské Ameriky, v níž se španělské sloky střídají s portugalskými.