Flamenco s africkou tváří: Concha Buika
15. 3. 2010 | Rubriky: 2010,Články,UNI
Zatímco v Manrese probíhala Fira Mediterręnia, nemén zajímavá událost se konala v barcelonském Palau de la Musica, Paláci hudby, kulturním svatostánku který je pro Katalánce podobným symbolem, jako pro nás Národní divadlo. Tato architektonicky výjimečná budova působí na cizince stejně mimozemsky jako stavby Antoni Gaudího a vznikla před sto lety pro potřeby pěveckého sboru. Dnes se tu hraje klasika, jazz i další žánry včetně flamenca té nejvyšší úrovně. O prvním listopadovém weekendu zde prezentovala svoji novinku Concha Buika, zpěvačka balad, která už čtyři roky patří ke stoupajícím hvězdám španělsky mluvícího světa, a díky svému původu spojuje dvě kultury, andaluské flamenco a černošskou Afriku. Její předkové pocházejí z Rovníkové Guineje, bývalé španělské kolonie, neblaze známé represivním režimem, její otec do Španělska přišel jako politický uprchlík. Buika – jak ji zkráceně říkají Španělé – se narodila v Palmě na Mallorce a vyrůstala v prostředí romských flamencových hudebníků, mezi nimiž byla jedinou černoškou. Začínala jako muzikálová zpěvačka, prošla obdobím elektroniky a house, v kasinech Las Vegas se živila věrným napodobování Tiny Turner. Sama sebe označuje za bytost bisexuální a třírozměrnou, její aféry s partnery obou pohlaví jí přinesly ve Španělsku bulvární popularitu, ale Buika bere svoji orientaci i jako symbol. Album El último trago, Poslední drink, které v Palau de la Musica křtila, věnovala Chavele Vargas. Buika na albu skládá hold ženě, která jako první dodala mexickým songům ranchera ženský pohled, ale přitom se oblékala jako muž, kouřila doutníky, silně pila, držela zbraň, a ve svých 81 letech se otevřeně přiznala že je lesbička.
U nás je Chavela Vargas známé hrstce zasvěcenců, kteří ji viděli ve filmu Frida. Tato diva terrible španělsky mluvícího světa se narodila v Puerto Ricu, ale velkou část života strávila v Mexiku, k uměleckému comebacku jí pomohl její velký fanoušek, španělský režisér Pedro Almodóvar, který ji v jejích 83 letech poprvé uvedl do newyorské Carnegie Hall.
Buika říká, že album natočila jako dárek k jejím 90. narozeninám, které Chavela Vargas oslavila loni: “Poprvé jsme se setkaly před šesti lety, měly jsme stejného manažera, a ten mi tehdy zařídil, že jsem měla vystupovat před ní. Ale Chavela Vargas trvala na tom, že mě musí nejdřív slyšet. Já dostala trému, hlas se mi třásl, jí se to nelíbilo a poslala mě domů.” Obě zpěvačky se spřátelily až později. Když Buika vystupovala v Mexico City, Chavela Vargas za ní po koncertě přišla, objala ji a řekla jí: “Ty jsi moje černošská dcera.”
Hlasově bývá Buika někdy přirovnávána k americké jazzové zpěvačce Nině Simon, ale její projev je daleko víc španělsky emotivní, někdy až k samé hraně únosnosti. Latinskoamerický podtext alba El último trago ještě zesiluje účast kubánského pianisty Chucho Valdése, jehož ale v Barceloně zastupoval Iván Melón Lewis. Mimochodem, není to první hudební spojnice mezi Kubou a světem flamenca. O několik let dříve vystoupil v témže sále Diego El Cigala, jeden z mistrů flamencového cante jondo, s tehdy 85letým Bebo Valdésem, což je víc než shoda náhod: Bebo je otcem Chucho Valdése.
Z článku v UNI, 2010/1