Dylanovy mediální šarvátky: Playboy interview, 1966.

17. 1. 2022 | Rubriky: 2021,Články,UNI

Pokud jste Dylana sledovali uprostřed 60. let a zajímaly vás hlubší články či rozhovory, nenašli jste je v tehdejších hudebních časopisech jako byl britský Melody Maker či americký Billboard. Naopak, jeden z prvních fundovaných rozhovorů otiskl časopis Playboy, bez jakékoli pikantní motivace. Nutno upřesnit, že Playboy byl v širokém spektru amerických médií navzdory erotickému zaměření časopis orientovaný na čtenáře movité, vzdělané a kulturně vnímavé, nejednalo se o bulvární plátek. Autorem rozhovoru byl renomovaný jazzový kritik Nat Hentoff, postava podobně jako Dylan mainstreamu velmi vzdálená. Jeho rodiče byli židovští přistěhovalci z Ruska, vyrůstal v prostředí anarchistů, komunistů i trockistů a v židovské komunitě si rychle získal pověst rebela a kacíře. Ve svých 12 letech, v době židovského půstu Yom Kippur, seděl na ulici, která vedla k místní synagoze a pomalu ukusoval sendvič se salámem. “Nechtěl jsem budit pohoršení, jen jsem si chtěl na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je být vyvržencem společnosti,” napsal.

Hentoff se přátelil s kontroverzním komikem Lennym Brucem, který byl několikrát zatčen pro obscénnost. Když byl Bruce souzen, Hentoff vystoupil na procesu jako svědek obhajoby. Psal pro deník Washington Post, jazzový časopis Down Beat a plných padesát let pro kulturní magazín New Yorker. Je autorem textu na obálce alba The Freewheelin’ Bob Dylan (1963), o rok později napsal pro New Yorker Dylanův profil. Sám se prohlašoval za židovského ateistu, a přitom v Dylanově tvorbě jako jeden z prvních odhalil židovské inspirace. Když roku 1976 Dylan vydal Desire, Hentoff je charakterizoval slovem “klezmer”, což byl termín který přešel do obecného užívání až později, nejprve díky klarinetistovi Andy Statmanovi a jeho albu Jewish Klezmer Music a v 90. letech díky Klezmatics a dalším skupinám.

Dylanova setkání s novináři bývala vyhrocená. Na stupidní otázky z bulvárních médií Dylan reagoval někdy ironií, jindy otevřeným nepřátelstvím. Interview který otiskl Playboy v březnu 1966 byl v tomto směru výjimkou, a též jedním z celé řady pozoruhodných rozhovorů s rockovými osobnostmi, které se v tomto časopise objevily.

Podle dobových zdrojů vznikly dvě verze rozhovoru. Ta první byla naprosto střízlivá a držela se životopisných a faktografických údajů. Když Dylan dostal rukopis ke schválení, udělal jen dvě nepatrné opravy. Potom ale v redakci začali text upravovat, zmanipulovali některé jeho odpovědí a poslali mu korekturu. “Volal mi a byl vzteky bez sebe,” vzpomíná Hentoff. “Řekl jsem mu: ‘Pošli je do háje.’ A on odpověděl: ‘Mám lepší nápad. Rozhovor si vymyslím.’ Já mu na to řekl, že pokud Playboy o interview doopravdy stojí, mohlo by to projít. Dělali jsme to po telefonu, já jsem u sebe neměl ani magnetofon. Všechno jsem psal ručně. Nikdy na to nezapomenu, celý den jsem pak rukou nemohl pohnout. On si interview vymýšlel, já jsem mu pomáhal. Když jsme se pak setkávali, vždycky se mě ptal: ‘Kdy to už vyjde?’ ”

Tištěný, tedy fiktivní rozhovor, který vznikl jako spontánní proud Dylanových myšlenek, stál podobně jako jeho písňové texty na kontrastním střídání slovních obrazů. Na internetu jsou dosažitelné obě verze, tištěná zde https://www.interferenza.net/bcs/interw/66-jan.htm a celkem dvouhodinový záznam původního rozhovoru z kazety najdete na YouTube.

pt 1

pt 2

Psáno pro UNI, 2021/5