I v Americe je nejlépe cestovat vlakem
bronsondorseyilongital_.jpg "(c)Bronson Dorsey")
První část rozhovoru se slovenskou dvojicí Longital byla o jejím vzniku i o strategii nezávislého hudebního podnikání v dobách krize: na turné vlakem, distribuce přímo z vypalovačky, minimalistická dvojčlenná sestava se zvukem plné kapely. V druhém dílu se podíváme, jak probíhalo dobývání alternativní scény v USA během letošního jarního turné a jakými cestičkami jsou Longital propojeni s hudebním jazykem zvaným world music. Odpovídají Dano Salontay (kytara, zpěv, elektronika) a Šina (baskytara, zpěv).
2. 8. 2010 | číst vše...
Zapomeňte na Popkomm, Midem, Eurosong, Grammy i další mainstreamové megaakce. Pokud chcete slyšet něco skutečně nového a svěžího, tedy kapely neprovařené hudebním průmyslem a soukolím hitparád, vydejte se to Austinu, Texasu, na veletrh zvaný SXSW. Znalci námořní terminologie vědí, že tato zkratka znamená South by South West, tedy Jiho-jihovýchod, což je kompasový kurs, který by vás ze středu Spojených Států dovedl právě do Austinu.
Průkopníkem evropských výletů do Indie byl pro rockovou generaci George Harrison – ale ještě před ním se tam vydal na hudební studie švédský bubeník Bengt Berger, bývalý spoluhráč Dona Cherryho. Bergera s Cherrym zachycuje album Bitter Funeral Beer, které vyšlo na ECM roku 1982. K inspiracím této sestavy s kuriozním názvem Bitter Funeral Beer Band patřila pohřební hudba ze severu Ghany, hraná na xylofony. K mání je i koncertní nahrávka z Frankfurtského jazzového festivalu, která vyšla až nedávno, na Bergerově švédské značce Country and Eastern, na níž najdete i desítky současných, hudebně spřízněných alb. O svých cestách do Indie i Afriky hovoří Bengt Berger v následujícím rozhovoru, který vznikl na podzim 2009 na veletrhu Womex v Kodani.
K posluchačsky nejatraktivnějším žánrům, které přinesla globalizace posledních dekád, patří klezmer, původně hudba z židovských osad ve Východní Evropě, která prošla intenzivní revivalistickou obrodou ve Spojených státech, a nakonec se vrátila do Evropy, kde židovskou kulturu drasticky vyhladil holocaust. Průkopníky revivalu jsou už přes dvacet let Klezmatics z New Yorku, ale vedle nich v současné inflaci klezmerbandů najdeme jen hrstku kapel, které přinášejí něco nového. Jedním z takových vzácných novátorů je Boris Malkovsky, který jde na věc ovšem úplně odjinud. 
Palau de la Musica je navzdory své architektonické výjimečnosti těsně obestavěn budovami a tím i bohužel zamaskován. Stojí hned pod centrálním náměstím Pla‡a Catalunya v těsném sousedství barcelonského Starého města, Barri Gňtic. Když proniknete do labyrintu jeho uliček, kde se kapsáři střetávají s policejními hlídkami i zvědavými turisty, objevíte náměstíčko s překvapivým názvem: Placa George Orwell. Jména literátů anglosaského světa nejsou v barcelonském místopisu nijak častá, proč tedy právě Orwell, známý jako kritik totality, autor sci-fi románu 1984 a Farmy Zvířat, bajky parodující diktátory ?
Zatímco v Manrese probíhala Fira Mediterręnia, nemén zajímavá událost se konala v barcelonském Palau de la Musica, Paláci hudby, kulturním svatostánku který je pro Katalánce podobným symbolem, jako pro nás Národní divadlo. Tato architektonicky výjimečná budova působí na cizince stejně mimozemsky jako stavby Antoni Gaudího a vznikla před sto lety pro potřeby pěveckého sboru. 
Silný posun oproti našim folklorním festivalům jste mohli sledovat i ve dne. Ulice zaplnily průvody: excentrické kostýmy a masky, davy hlučných bubeníků. Nejnápadnější byly mechanické loutky, alegorické vozy s pyrotechnikou a obrovití draci a ještěři, kteří projížděli hlavní třídou a v pravidelných intervalech prskali oheň a dým. To vše patří ke katalánské tradici, stejně jako Gaudího architektura či paella.
Jižní národy oslavují život daleko častěji a přirozeněji, což se promítá i do tamních městských festivalů. Když tedy město na tři dny ožije hudbou, rytmus každodenních činností nahradí rytmy jiné a všichni jsou naladěni na stejnou notu, představuje to daleko menší posun oproti rutině, než u nás na Severu.
