Čankišou: Návrat z festivalu na konci pralesa

1. 4. 2013 | Rubriky: 2012,Články,Rock & Pop

Brněnská skupina Čankišou, která loni slavila 14 let existence, koncertovala na vzdálených a exkluzivních hudebních přehlídkách v Pakistánu, na ostrově Reunion a též na Rainforest World Music festivalu v Malajsii. Za celým dobrodružstvím se ohlíží hráč na flétny, saxofony a didgeridoo David Synák,

Na konci letní festivalové sezony jste v Trutnově vystoupili hned dvakrát, program jste zahajovali i zakončili, jak jste takového privilegia dosáhli?

My jsme tam hráli už několikrát, a loni nám nabídli dva koncerty. Pro nás to byla zajímavá zkušenost, mohli jsme srovnávat, jak vypadá publikum první den, kdy jsou všichni ještě učesaní, svěží a strašně se těší, kdežto na závěr byli už trochu opotřebovaní. Náš první koncert byl standartní festivalový set, a na tom závěrečném, který začal o půlnoci, jsme se víc zaměřili na rytmus, aby se k bubnování mohlo přidat i publikum. Jako hosta jsme měli Pavla Fajta, hráli jsme i jeho skladby.

Východ začíná za Slovenskem

O pár týdnů před tím jste se vrátili z Rainforest festivalu v Malajsii, jaké to bylo hrát pro asijské publikum?

V Asii reagují posluchači daleko živěji než v Evropě, jsou vděčnější, hudební nabídka tam není tak velká jako na Západě, koncerty jsou spíš vzácností. Celý Východ, počínaje slovensko-ukrajinskou hranicí, je pro muzikanta velmi vděčným terénem.

Rainforest festival se odehrává na severní části ostrova Borneo, která patří Malajsii. Byli v publiku také nějací Evropané?

Celá ta akce vznikla jako podpora turistiky, původně totiž mezi návštěvníky ostrova převládali cestovatelé s batohem, které nejvíc baví chodit po džungli a neutrácejí za hotely. Vláda začala festival sponzorovat a ten přitáhl jinou vrstvu cizinců, kteří se zajímají i o města a pláže. Většina z nich je z Austrálie a Nového Zélandu, tedy ze zemí odkud je to letadlem méně než 6 hodin letu. Publikum bylo tedy z poloviny místní, z poloviny cizinci, a mezi nimi i několik Čechů. My jsme měli za zády prales, před námi desetitisícové publikum a uprostřed byla česká vlajka. Ti lidé na nás volali i názvy našich písniček.

Tvůj kolega, zpěvák Karel Heřman o tobě v rozhovoru jednou řekl že jsi z celé sestavy “nejvíce etno”, chtěl tím zřejmě naznačit, že máš nejlepší přehled o stylech celého světa?

Nejspíš chtěl říct, že jsem v kapele ten největší hippie, protože sbírám nástroje a poslouchám hudbu nejrůznějších kultur.

Kdo tě na festivalu zaujal nejvíc?

Mamadu Diabate Percussion Mania z Burkiny Faso, ti mě fascinovali svojí intrumentální zdatností na balafon. Pak i mládežnická kapela Rhythm of Borneo, která na tradiční malajské nástroje hraje předělávky západních popových písniček, což pro mě bylo plné hudebních a rytmických vtipů.

Vy kladete důraz na rytmus, a nikdo z vás přitom není Afričan, odkud tedy ty rytmické inspirace čerpáte?

Všichni jsme z Brna, Zdeněk Kluka i jeho syn Honza vyšli z rocku, my ostatní posloucháme každý něco jiného, takže díky tomu vzniká hodně široké pole inspirací, což se samozřejmě promítá i do rytmu.

Stihli jste na Borneu i nějakou cestu do divočiny?

Udělali jsme si dva výlety do džungle, ten první bez průvodce. Část džungle je tam národním parkem, nahlásíte se když tam vstoupíte, aby vás eventuelně mohli hledat když se ztratíte, jsou tam jedovatí hadi i pavouci. Jdete po vyšlapané cestě, s níž se nedoporučuje scházet, což se mi jednou stalo když jsem si potřeboval odskočit – a v tu ránu jsem nevěděl kde jsem. Cestu jsem neviděl, začal jsem pískat, ale ta vegetace tam zvuky silně tlumí, tak jsem strávil asi minutu v panice, ale když jsem pak udělal krok zpátky, cestu jsem našel. Džungle není žádná rovina, terén je protkaný kořeny, světlo se mísí se stíny, není to žádná procházka lesem. I když je to turistická oblast, nikoho jsme nepotkali.

Borneo bylo kdysi ostrovem lidojedů, jejich potomci teď dělají průvodce Evropanům a ukazují, kde lidojedské hostiny probíhaly.

Náš festivalový průvodce se živil jako jungle trekker, prosekává turistům cestu, ten nás vzal hluboko do džungle. Když se tam v pravé poledne strhl tropický liják, totálně se setmělo, v dešti na mě padaly pijavice.

Řídil se ten váš jungle trekker GPS anebo instinktem?

Podle mého hlavně selským rozumem: dlouho jsme šli podél řeky, pak byla skála. To jsou univerzální orientační body.

Vy jste tam měli další vystoupení ještě před festivalem, souviselo to nějak s hlavním programem?

Festival se skládá ze dvou částí, ta úvodní je v Kuala Lumpur, hlavním městě Malajsie, což není na Borneu ale na pevnině. Tam hrály hlavně místní kapely, probíhalo to ve studentském městečku, a dvě z nich se pak objevily v hlavním programu. Viděl jsem tam zajímavou studentskou kapelu která používala bicí nástroje typické pro orchestry gamelan z Indonézie, a k tomu kytaru a bubny.

O vašem festivalovém koncertě se psalo, že jste byli první kapela která roztancovala publikum. Jak se vám to povedlo?

Před námi totiž převažovaly skupiny, které měly spíš konceptuální než rytmický a taneční přístup.

Výdrž delší než Beatles

V jednom zahraničním článku jsem se dočetl, že na koncertě jste udělali průřez 14letou historií skupiny, což je z hlediska rockové historie strašně dlouhá doba, ani Beatles takhle dlouho nevydrželi, prošla vaše hudba nějakými zlomy?

Žádné dramatické zlomy se nekonaly, spíš to byl dlouhý vývoj, na počátku dráhy jsme se ještě tolik neznali, ale teď už víme co od sebe navzájem čekat. Třeba René Senko, saxofonista, má blízko k punku, kdežto mě zajímají spíš ty měkké a etnické příchutě. Vydali jsme 5 alb, to poslední je nejtvrdší.

Takže pankáčské vlivy získaly navrch a ty jsi jim ustoupil?

Vůbec ne, mě to taky začalo bavit, všichni máme v kapele stejná práva.

To není zrovna typická situace.

Ano, může to být vysilující, ale my si to vzájemně hlídáme, a víme že kdybychom měli vedoucího, tak by brzy převládl jeden vliv a naše hudba by se možná dřív oposlouchala. Každý si odpovídá za svůj nástroj, hudba Čankišou je výsledkem společných rozhodnutí.

Psáno pro Rock & Pop, 2012/12